Pospíšil, Ctirad Václav OFM

 V roce 2004 vyšel ve vatikánském nakladatelství v italské a anglické jazykové verzi zároveň nesmírně důležitý dokument, který zpracovala papežská rada pro spravedlnost a mír, Kompendium sociální nauky církve. Je to poměrně obsáhlá kniha, asi 460 běžných stran, v níž se nejen shrnuje dosavadní sociální nauka církve, ale do celé věci se poprvé oficiálně vnáší určitý systém. Právě tato systematizace je nejvzácnějším přínosem daného díla, které se svou důležitostí vyrovná Kodexu církevního práva nebo Katechismu katolické církve. Musíme si uvědomit, že dosavadní rozvoj sociální nauky církve se odehrával na základě přímých reakcí katolických odborníků a učitelského úřadu na palčivé a naléhavé otázky doby, jak se to projevuje ve velkých sociálních encyklikách.

 

 

 

 

 Osobně se raduji z toho, že dílo jasně ukazuje teologická a filosofická východiska sociální nauky a přehledně informuje o základních principech katolické sociální nauky (primát osoby a její důstojnosti, společné dobro, svoboda, subsidiarita – tedy ponechávání prostoru, aby každý konal to, co je v jeho kompetenci, protikladem čehož je centralistický stát, který chce dělat a kontrolovat všechno sám, a tak dále).

 

 

 

 

 V dalších částech se pak hovoří o rodině, lidské práci, ekonomii a ekonomice, politickém životě, mezinárodním společenství, životním prostředí, úsilí o mír, o pastorační aktivitě církve a jejím působení ve společnosti, o nasazení bratří a sester laiků v sociální oblasti, o civilizaci lásky. Jedná se určitě o velmi zajímavé a podnětné čtení. Připravované vydání tohoto epochálního díla ale není právě snadnou záležitostí. Naše františkánská rodina se na vzniku české verze významně podílí jednak tím, že nad první pracovní verzí překladu se potí autor tohoto příspěvku, jednak tím, že k vylepšení použité odborné terminologie přispěje náš drahý bratr Lubomír Mlčoch a jeho spolupracovníci.

 

 

 

 

 Takové dílo nestojí jen velmi mnoho práce, ale také peněz. Karmelitánské nakladatelství zatím nemá žádnou finanční podporu, a proto zcela otevřeně jako františkán žebrám o to, aby si co nejvíce lidí knihu zakoupilo, i když pochopitelně nebude nejlevnější. Nezapomínejme na to, že práce v politice a v sociální oblasti je přednostní úlohou bratří a sester laiků, neboť právě oni mají prokvašovat svět evangeliem tam, kde pracují, a na místech, která odpovídají jejich vlastní kompetenci. Určitě by bylo pěkné, kdyby se místní společenství naší rodiny Kompendiem zabývaly při svých setkáních a rekolekcích a na tomto základě pak uvažovaly o tom, co je možno uvést do života a jak tuto bezesporu krásnou nauku uvádět do života v dnešním světě. Určitě z toho budou mít prospěch bratři a sestry, ale také naše společnosti, která někdy působí tak malátně a nezdravě.

 

 

 

 

 Je samozřejmé, že františkána bude zajímat to, co se v daném dokumentu říká o chudobě. Z uvedeného důvodu si dovolím na tomto místě nabídnout část pracovního překladu, kde se právě o tomto tématu pojednává.

 

 

 

 

 

 

 

 

 323. Ve Starém zákoně se objevují dva postoje vzhledem k ekonomickým statkům a bohatství. Na jedné straně se setkáváme s pozitivním hodnocením materiálních statků, které jsou k životu nezbytné. V takovém případě je hojnost, nikoli bohatství nebo luxus, vnímána jako Boží požehnání. V mudroslovné literatuře se chudoba popisuje jako jeden z negativních následků lenosti a nedostatku přičinlivosti (srov. Přísl 10,4), ale také jako přirozená záležitost (srov. Přísl. 22, 2). Na druhé straně platí, že ekonomické statky a bohatství nejsou odsuzovány samy o sobě, nýbrž kvůli nesprávnému nakládání s nimi. Prorocká tradice pranýřuje podvody, lichvu, vykořisťování, křiklavé formy nespravedlnosti především na účet těch nejchudších (srov. Iz 58,3-11; Jer 7,4-7; Oz 4,1-2; Am 2,6-7; Mich 2,1-2). Uvedená tradice sice vnímá chudobu utiskovaných, slabých, nuzných jako určité zlo, ale zároveň v chudobě vidí symbol situace člověka před Bohem. Od Něho totiž pochází každé dobro jako dar, který má člověk spravovat a o nějž se má s druhými dělit.

 

 

 

 

 324. Ten, kdo uznává v každé životní situaci svou vlastní chudobu před Bohem, se stává předmětem obzvláštní Boží pozornosti. Když chudý Boha hledá, On mu odpoví; když volá, On mu naslouchá. Chudým jsou adresovány Boží přísliby: oni budou dědici smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Spásný zásah Boží se uskuteční prostřednictvím nového Davida (srov. Ez 34,22-31), který bude jako David, a víc než David, obráncem chudých a zastáncem spravedlnosti. On ustanoví novou smlouvu a do srdce věřících vepíše nový zákon (srov. Jer 31,31-34).

 

 

 

 

 Když je chudoba vyhledávána v náboženském duchu, disponuje člověka k tomu, aby uznal řád stvoření, zatímco „boháč“ je z tohoto hlediska člověk, jenž vkládá svou důvěru spíše do věcí, které vlastní, než do Boha. Je to člověk, který se pyšní dílem svých rukou a který důvěřuje ve svou vlastní sílu. Chudoba se stává mravní kvalitou, když se projevuje jako pokorná disponibilita a otevřenost vůči Bohu, jako důvěra v Hospodina. Uvedené postoje člověka uschopňují k tomu, aby uznával relativnost ekonomických statků a zacházel s nimi jako s Božími dary, které má spravovat a o něž se má s druhými dělit, protože původním vlastníkem všech statků je Hospodin.

 

 

 

 

 325. Ježíš jednak navazuje na celou tradici Starého zákona i v záležitosti ekonomických dober, bohatství a chudoby, jednak ji naplňuje a vyjasňuje (srov. Mt 6,24; 13,22; Lk 6,20-24; 12,15-21; Řím 14,6-8; 1 Tim 4,4). Tím, že dává lidem svého Ducha a proměňuje jejich srdce, nastoluje „Boží království“, což umožňuje nové soužití ve spravedlnosti, bratrství, solidaritě a ve sdílení. Království hlásané Kristem zdokonaluje původní dobro stvoření a lidského působení, které byly narušeny hříchem. Každý člověk, osvobozený od zla a opětně uvedený do společenství s Bohem, může s pomocí jeho Ducha pokračovat v Ježíšově díle: usilovat o spravedlnost vůči chudým, podporovat utiskované, utěšovat zarmoucené, aktivně usilovat o nastolení nového sociálního pořádku, v němž by se člověku nabízely odpovídající způsoby řešení problému materiální chudoby a kde by byly co nejúčinněji eliminovány ty síly, které brání nejchudším v tom, aby sami vyšli ze své bídy a nesvobody. Když se právě toto uskutečňuje, pak se Boží království zpřítomňuje na zemi, i když není z tohoto světa. V Božím království dojdou konečně naplnění přísliby proroků.

 

 

 

 

 326. Ve světle zjevení je třeba ekonomickou aktivitu vnímat i provozovat jako uznalou odpověď na povolání, které má Hospodin pro každého člověka. Jedná se o místo v zahradě, již je třeba obdělávat a střežit, a to podle přesně stanovených pravidel (srov. Gn 2,16-17), s odhodláním tuto zahradu přivádět k vyšší dokonalosti (srov. Gn 1,26-30; 2 15-16; Mdr 9,2-3). Když ze sebe člověk činí svědka velikosti a dobrotivosti Stvořitele, pak kráčí směrem k plnosti svobody, k níž jej Hospodin volá. Dobrá správa přijatých darů, což se týká i materiálních statků, je dílem spravedlnosti vůči sobě i vůči ostatním lidem. Co je přijato, musí být správně užíváno, zachováváno, rozmnožováno, jak tomu učí podobenství o hřivnách (srov. Mt 25,14-30; Lk 19,12-27).

 

 

 

 

 Ekonomická aktivita a materiální pokrok musí sloužit člověku a společnosti. Jestliže se těmto záležitostem člověk věnuje s vírou, nadějí a láskou Kristova učedníka, pak se také ekonomie a pokrok mohou proměňovat v místa spásy a posvěcení. Také v těchto oblastech je možno vyjadřovat lásku a solidaritu, které jsou více než lidské, a přispívat k růstu nového lidství, které bude předzvěstí posledních časů. Ježíš shrnuje celé zjevení tím, že po věřícím člověku chce, aby se stal bohatý před Bohem (srov. Lk 12,21). Ekonomie je k uvedenému účelu užitečná, když nezrazuje svou úlohu prostředku zaměřeného k integrálnímu růstu člověka a společnosti, k zvyšování kvality lidského života.

 

 

 

 

 327. Víra v Ježíše Krista umožňuje v kontextu integrálního a solidárního humanismu správné chápání společenského rozvoje. V tomto smyslu se ukazuje jako velmi užitečná teologická reflexe, kterou jako příspěvek nabízí sociální nauka církve: „Víra v Krista Vykupitele osvěcuje povahu rozvoje zevnitř a je také vodítkem v uskutečňování úkolu pomáhat druhým. V listu svatého Pavla Kolosanům čteme, že Kristus je prvorozený ze všeho tvorstva a že v něm je základ všeho (srov. 1,15-16). V něm totiž všechno spočívá, poněvadž Bohu ‚se zlíbilo, aby v něm přebývala veškerá plnost a aby se skrze něho všechno smířilo s Bohem‘ (Kol 1,19-20). Do tohoto Božího plánu, který začíná od věků v Kristu, dokonalém ,obrazu´ Otce (srov. Kol 1,15), a vrcholí v něm, ,prvorozeném mezi vzkříšenými z mrtvých´ (Kol 1,18), je zahrnuta naše historie. Je poznamenána naším osobním i kolektivním úsilím o zlepšení životních podmínek lidí, o překonání těžkostí, stále se objevujících na naší cestě. Tímto způsobem se připravujeme na účast v plnosti, která ,sídlí v Pánu´ a kterou on dává ,svému tělu, to je církvi´ (srov. Kol 1,18; Ef 1,22-23), zatímco hřích, který nám ustavičně klade nástrahy a poškozuje naše díla, je přemáhán a vykupován ,usmířením´, které vykonal Kristus (srov. Kol 1,20).“ (JAN PAVEL II. Encyklika o starosti církve o sociální otázky Sollicitudo rei socialis, č. 31. Praha, Zvon 1996.)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ctirad Václav Pospíšil OFM