Mlčoch, Lubomír OFS

 Francouzský spisovatel Romain Rolland napsal román s tímto názvem, vzpomínám si, že patřil k oblíbeným knihám mé maminky. Ale to byla jen jiskřička inspirace k úvaze o okouzlené duši bratra Františka z Assisi. A svátek sestry Kláry přispěl k tomuto zamyšlení do říjnového Poutníka, a tak by možná bylo namístě psát o okouzlených duších Františka a Kláry, bratra a sestry v Kristu.    

    Člověk si uvědomuje svou nehodnost: přesto zejména chudičký bratr z Assisi František přitahuje pozornost dalších a dalších životopisců. Všichni se snaží dopátrat těch nejhlubších zdrojů prostoty, moudrosti a přitažlivosti tohoto muže, a v kontextu své doby pak je spatřují v jeho výjimečné lásce ke Kristu, v jeho pokoře, chudobě, nezajištěnosti… Sbírám odvahu, abych přidal svou „trošku do mlýna“ myšlenek, abych poukázal, že v naší době je možná tím nejvíce inspirujícím na Františkovi právě jeho „okouzlená duše“.

    Jeden z největších sociálních myslitelů přelomu 19. a 20. století Max Weber poukázal na fenomén „odkouzlení světa“ v moderní společnosti. Poskytl i hypotézy vysvětlující ztrátu kouzla: svět byl zbaven kouzla protestantskou etikou a duchem kapitalismu; duch kapitalismu je pak postaven na všudypřítomném kalkulu; kalkul pak je vyústěním „occidentální čili západní racionality“. Evropská a později americká – naše – civilizace je určitým specifickým evolučním vyústěním rozvoje rozumových schopností člověka. Věda postavená do služeb ekonomického kalkulu má tendenci neponechat nic „náhodě“ a usiluje o vymýcení jakéhokoliv „tajemství“: se ztrátou tajemství – či spíše se sebeklamem ztráty tajemství – se pak nevyhnutelně dostavuje „svět zbavený kouzla“.

   Svět zbavený kouzla se stal také světem odcizeným člověku. Max Weber se narodil v roce vydání 1. dílu Marxova Kapitálu (1864). Marx zde zkonstruoval svou teorii hodnoty a nadhodnoty, svou „vědu o vykořisťování člověka člověkem“. To však byla již reflexe otázek, jež si položil ve svém „mladém“ období vzniku ideologie „zničení starého podlého světa“. V „Ekonomicko-filosofických rukopisech“ Marx pojednává o situaci člověka, jemuž se svět odcizil. Svět, v němž nakonec už není nic, co by nešlo prodat a koupit, má za následek, že „zvířecí se stává lidským a lidské zvířecím“. Recept na vymanění se z odcizeného světa podal již Marx (spolu se svým druhem Engelsem) v Komunistickém manifestu (1848): zničení institucí soukromého vlastnictví, trhu a peněz. Komunismus. Příslib „ráje na zemi“.

    Svátek sv. Kláry jsem oslavil prací: nakonec jsem se nedostal ani do kostela. Na chalupě jsme dělali nový plaňkový plot, jako tisíciletou „instituci“ oddělující „naši zahrádku“ od zahrádek našich sousedů. Se sousedy máme dobré vztahy, a ochrana soukromého vlastnictví mezi námi by vlastně ani nebyla nutná; možná nebýt našich psů, kterým bychom to asi „nevysvětlili“. To se mi honilo hlavou, když jsem nosil prkna kolem kvetoucích růží, zejména od okamžiku, kdy už mi bylo jasné, že na mši svatou se nedostanu, a že ten prchavý závan (pro mne) nebeské vůně bude letos mou skromnou oslavou svátku sestry Kláry.  

    František, synáček bohatého obchodníka z Assisi, se odcizil světu odcizeného kalkulu cen zboží a lidí už v „jeho“ 13. století, a možná by měl i pochopení pro vášně a negativní emoce vůči zotročení člověka penězi u o 6 století mladšího Karla Marxe. Jen ten recept na to, jak

„z odcizení ven“, se pro Františka liší, a to podstatně. František je po svém obrácení okouzlenou duší. Je okouzlen nádherou Stvoření Boha Otce, je okouzlen, podmaněn a dojat ochotou k Oběti nejvyšší u Božího Syna – Syna člověka. Je okouzlen „životem z Ducha“. A je okouzlen Boží Rodičkou Marií, Paní svatou Královnou, která se stala chrámem, vyvolená nejsvětějším Otcem z nebes, tou, kterou posvětil spolu se svým nejsvětějším milovaným Synem a svatým Duchem Utěšitelem. Františkova takto okouzlená duše je už pak otevřena k „pravé radosti“ a k ochotě k Následování Pána a k přijetí bolesti a utrpení. 

     Okouzlená duše Františkova měla tak mocný vliv na jeho současníky i na pozdější teology, že v něm mnozí spatřovali „nového Adama“ okouzleného Stvořením, a „druhého Krista“ okouzleného Ukřižovaným. Okouzlené duše Františka a Kláry měly nepochybně i náklonnost jedna k druhé, ale právě proto, že měly jediný společný Pramen okouzlení, jejich vzájemná láska mohla tak zářivě působit na okolní svět, jakoby ani nebyla zatížena stínem porušenosti nás smrtelníků.  

   Necítím se povolán k dějinám františkánství, tím méně k obecnějším dějinám teologie a filosofie. Nicméně i laika musí nutně pronásledovat myšlenka „jak a proč“ zrovna naše civilizace dospěla ke svému „odkouzlenému světu occidentální racionality“. A zdá se mi být mimo veškerou pochybnost, že na tom nemůže nemít svůj podíl samotné západní křesťanství. Už jen proto, že po celá staletí myšlenkově zcela dominovalo naší civilizaci a kultuře. A tak si dovoluji tu opovážlivost poukazu na několik uzlových či alespoň příznačných bodů vývoje od obrození církve okouzlenou duší Františkovou. Sv. Bonaventura ještě podřizuje filosofii teologii a v mystice spatřuje jedinou cestu pro duši, která chce doputovat k Bohu. Duns Scotus již uvolňuje filosofii z podřízenosti teologii, ale stále věří na možnost harmonie mezi vírou a věděním. Anglický pozdní scholastik William Occam je považován již za průkopníka oddělení teologie a filosofie a jeho – tedy Occamova - „břitva“ odřezává všechny „nadbytečné“ principy, jimiž se věda nemá nadále cítit vázána. Přeskočíme-li další 4 století, dojdeme k Adamu Smithovi, který vyděluje ekonomii jako vědu od „morální filosofie“, stále ještě pěstované na teologických fakultách. Mnoho ekonomů „hlavního proudu“ pak ve 20. století interpretovalo Smitha jako „posledního morálního filosofa a prvního ekonoma“. Tím se evoluce dokončila: ekonomie sama sebe deklaruje za „strážce racionality“ člověka Západu. Věda o bohu mamonu už chce definitivně nahradit teologii, vědu o Trojjediném Bohu -Hospodinu.

        Člověk se odcizil Bohu, a svět se odcizil jemu. Připomínám si našeho křesťanského sociálního myslitele Bedřicha Vaška, který se v čase mezi 1. a  2. světovou válkou pozastavoval nad tím, že sociologie jako věda o člověku ve společnosti už přestala počítat s nesmrtelností lidské duše – také tento princip byl vypuštěn jako „nadbytečný“. Teologie už dávno přestala být integrující disciplínou na univerzitách Západu, mnohde už přestaly být teologické fakulty vůbec součástí univerzit. Co hůře: dějiny nás Západní křesťany usvědčují, že i ve stoletích, kdy teologické fakulty byly pořád ještě prvními na univerzitách, byly to často právě ony, jež produkovaly nejednotu, rozdělení: ne-pokoj a ne-dobro. Ekonomie nemůže v integrující roli teologii nikdy nahradit: pokud slouží jen bůžku mamonu, je to jen důsledek všech předchozích historických zbloudění Rozumu, který se chtěl vědomě – anebo podlehl pokušení - „odříznout“ od Zjevené Pravdy.         

    V nedávno uplynulém 20. století se existencialismus ve filosofii dopracoval ke draze zaplacenému poznání, že život jednotlivého člověka je vždy bezprostřední, racionálně nepoznatelnou událostí. Toto poznání by mělo mít svou jedinou konsekvenci: nezbývá než znovu postulovat existenci jedinečné, neopakovatelné a nesmrtelné lidské duše. Z odcizeného světa zbaveného kouzla a Tajemství je jen jedna stará a znovu nová cesta: okouzlení duše Bohem Stvořitelem, Kristem jeho Synem, a životem v Duchu, který z Otce a Syna vychází a s Otcem a Synem je uctíván a oslavován.  

    L. N. Tolstoj je prý autorem morálního nároku na nás rodiče, abychom si vážili duše svých dětí. Bůh nám dává šanci „stihnout“ tuto úctu ještě u našich vnoučat. 3. října navečer se naši vnoučci Jirka a Ondra mají dožít kouzelného věku tří let. Jejich okouzlení z objevování stvořeného světa je důvodem k radosti. „Homo sapiens sapiens“ ve věku tří let je „homo ludens“, člověk hravý a hrající si, práce je pro něj hrou a hra prací. Tříletý „homo oeconomicus“ ještě žije v neodkouzleném světě. úcta k duši vnoučků má své důvody výchovné, a to pro ně samotné, ale i pro prarodiče. Ta příležitost obdivovat lidské tvorečky nadané pořád ještě okouzlením duší v neodcizeném světě je důvodem ke vděčnosti.  

Lubomír Mlčoch OFS