Slotwiński, Tadeusz OFM

 Podle příkladu a učení sv. Františka a jeho prvních druhů rozhořela se v duších četných věřících touha žít více podle evangelia. Co víc, nadšení těchto lidí bylo tak velké, že se chtěli zříci i manželského života. Františkovi dalo hodně námahy, aby je odvedl od takových úmyslů. Podařilo se mu to slibem, že jim dá určité zásady, s jejichž pomocí by mohli splnit svůj záměr, a současně zůstat ve svých rodinách a v okruhu vlastních záležitostí. Tyto zásady – podle dnes všeobecného názoru – byly vyloženy v Listu všem věrným křesťanům, jenž je z tohoto důvodu pokládán za programový základ evangelijního života, o jaký tehdejší věřící usilovali.

 K následování Krista uvnitř i navenek, k tomu je třeba duch a způsob života, čili soubor teoretických zásad, které by byly jakoby motivací oněch zásad praktických. Říci „milujme se“ je zásada teoretická, avšak říci, že je třeba pohostit chudáka, odpustit urážky, ošetřovat nemocné, a zvláště malomocné, to jsou praktické zásady, které dovádějí na základ skutečnosti ono tvrzení „milujme se“.

 Tomáš z Celana nás informuje: „Lidé každého věku a pohlaví spěchali, aby viděli podivuhodné věci, které Pán neuvěřitelným způsobem působil skrze svého služebníka. Zdálo se, jako by v této době, ať skrze přítomnost sv. Františka, nebo skrze jeho pověst, bylo na zem posláno nové světlo z nebe, aby rozptýlilo temnotu, která zastírala téměř celou zemi a o níž takřka nikdo nevěděl, jak z ní vybřednout. Tak velice se totiž rozšířilo úplné zapomenutí na Boha a lenivá nedbalost vůči jeho přikázáním, že se ze svých starých, zakořeněných neřestí sotva někdo dal vyburcovat.

 A tu zazářil František jako jasná hvězda v tmavé noci a jako jitro, které vítězí nad temnotami. Tak se pomalu měnila tvářnost celé země, odkládala ošklivost a ukazovala radostnější tvář. Dřívější suchopár zmizel a na zpustlém poli rychle vzešla nová setba, také nepěstěné vinice začaly pučet před Pánem jako nové, vonné výhonky a po líbezných květech vydal krásné a bohaté ovoce. Všude zněly zpěvy díků a chvály, takže mnozí zanechávali světských starostí a v životě a učení blaženého Františka získávali sebepoznání a toužili milovat a ctít Spasitele. Mnozí, šlechtici i prostí, duchovní i laici, začali se z Božího vnuknutí přidávat ke sv. Františkovi, aby se pod jeho vedením navždy zasvětili Bohu. Boží svatý jako přetékající řekou zaplavil všechny proudy nebeské milosti a nadpřirozených darů, takže půdu jejich srdcí ozdobil květy ctností. Byl přece vynikajícím umělcem, podle jehož příkladu, pravidel a nauky se Kristova církev obnovila a triumfuje v trojím bojovém šiku vyvolených (menší bratři, klarisky a světští terciáři). A všem dal směrnice pro jejich život a každému stavu ukázal pravou cestu ke spáse“ (1Cel 36-37: FP 383-385).

 Chudičkému, kterého Ukřižovaný vyzval, aby obnovil jeho „dům“, dostalo se od Boha zjevení, že má vést v církvi život „podle svatého evangelia“ společně s bratry, které mu dal sám Pán. A tak založil První řád. Podle Františkových rad a pokynů rovněž Klára ustanovila řád sester toužících jít stejnou cestou evangelijní dokonalosti. Tímto způsobem vznikl Druhý řád klarisek. Kromě toho mnoho jiných mužů a žen, do hloubi uchvácených Františkovým příkladem života a jeho kázáními, pocítilo výzvu žít v evangelijní kajícnosti, nechtěli se však vzdát svých domů a zaměstnání. Také jim dal Chudičký zásady života. Tímto způsobem se tedy zrodil Řád kajících bratří a sester čili Třetí řád. Během staletí se tyto tři řády rozvětvily a dnes se můžeme dopočítat prakticky nad 200 institutů jak řeholních, tak i světských, odvozujících se od sv. Františka z Assisi a uznávajících Chudičkého za svého duchovního vůdce.

 Přes tuto velkou různorodost, v níž se nám ukazuje františkánská rodina, existuje jediný cíl, k němuž směřují její členové: stát se podobnými Kristu věrným zachováváním evangelia podle příkladu sv. Františka. Tímto způsobem se uskutečňuje v církvi charisma společného serafického Otce.

 A nyní chceme představit ve velké zkratce čtyři postavy Třetího řádu, s nimiž se za svého pozemského života setkal František: bl. Luchesius z Poggibonsi, bl. Gerard z Villamagna, bl. Veridiana z Castelfiorentino a sv. Alžběta Durynská.

 Blahoslavený Luchesius se narodil 1181 v Goggiano v Etrusku. V mládí podobně jako František snil o rytířské kariéře. Nic z toho se však neuskutečnilo, proto se přestěhoval do Poggibonsi u Sieny. Tam se si vzal ženu s příznačným jménem Buonadonna (dobrá paní) a stal se kupcem. Někteří tvrdí, že vzhledem k tomuto zaměstnání se setkal s Františkovým otcem Petrem Bernardonem. Z tohoto důvodu snad uslyšel hodně o Františkovi a zatoužil setkat se s ním osobně.

 Vyskytla se vhodná příležitost, neboť František na svých apoštolských cestách přibyl do Sieny a oba manželé, jinak velmi skoupí, pozvali ho k sobě. Díky tomuto setkání se velmi změnili. Postupně se stávali lidmi štědrými a podávali svědectví skutky milosrdenství vůči bližním. Požádali Františka, aby je přijal do Třetího řádu a napsal pro ně pravidlo života. Světec z Assisi již delší dobu pomýšlel na křesťany ve světě, kteří zakládají rodiny a pracují, a nemohou tedy žít jako řeholníci v klášteře. František ochotně a s radostí splnil jejich prosbu. Luchesius a jeho žena Buonadonna oblekli terciářské hábity, které jim dal František, a po nějaké době sepsal řeholi pro bratry a sestry žijící ve světě. Tímto způsobem Chudičký založil v roce 1221 Třetí řád.

 Někteří však vyvracejí názor, že by Luchesius a Buonadonna byli první terciáři. Je však jisté, že patří mezi první terciáře, kterým se dostalo slávy oltáře, neboť jejich úcta začala hned po jejich smrti. Manželé z Poggibonsi a jejich děti, vychováni a uchváceni Františkovými ideály, natolik změnili svůj dosavadní život, že jej začali následovat životem v lásce, chudobě, prostotě a plnění skutků milosrdenství vůči bližním.

 Luchesius a Buonadonna, povzbuzeni a požehnáni Františkem, rostli v křesťanské dokonalosti a radovali se, že mohou patřit do velké františkánské rodiny, třebaže zůstávají ve světském stavu. Plně a dokonale zachovávali řeholi, kterou jim odevzdal František. Žili řádně, v pokoji a lásce. Prosluli láskou prokazovanou bližním, pokorou a umrtvováním.

 Prostřednictvím terciářů usiloval Chudičký dát světskému životu mravní základy, snažil se vrýt do svědomí kupců a řemeslníků, aby si zamilovali práci, byli poctiví v obchodech, vzájemně si pomáhali a jejich způsoby byly čisté. Všude, ať ve městech nebo na venkově, kdekoli kázání Františka nebo jeho bratří otřáslo svědomím věřících, vznikal Třetí řád. Kazatel šel dál svou cestou, ale terciáři zůstávali.

 Počínaje sv. Alžbětou Uherskou, mladou hraběnkou Durynskou, která františkánskou ctností posvětila manželství, mateřství a vdovství, trůn i vyhnanství z hradu, štěstí lásky i utrpení opuštěnosti, která od samého Františka dostává jako dar plášť a příklad ctnosti, a po staletí vykonává svůj přitahující vliv v německých krajinách, v Polsku i všude tam, kde je Třetí řád, a povzbuzuje k následování, až po sv. Růženu z Viterba, dívku z prostého lidu, jež se stane apoštolkou na cestách a náměstích, která promluví proti Bedřichu II. na obranu svobody církve a obce; od sv. Iva z Bretaně, jenž byl obdivován mezi lidmi jako kněz i obránce chudých, až po bl. Bartola ze sv. Gemigniano, faráře, jehož pro jeho trpělivost ve snášení malomocenství nazývali Jóbem z Toskánska; od sv. Ferdinanda, krále Kastilie, k Petrovi Hřebenáři, mlčelivému, nejctihodnějšímu kupci ze Sieny, jenž kupoval v Pise hřebeny a sebeméně poškozené házel do řeky Arno, neboť nechtěl, aby „kdokoli dostal od něho špatné zboží“; od Ludvíka IX., jenž na francouzském trůnu dal příklad přitahující a uchvacující svatosti duše, až po ševce Novelona z Faenzy; od bl. Humiliany z Cerchi, bezúhonné nevěsty a vdovy, až po sv. Markétu z Cortony, hříšnici a velkou kajícnici, není pro františkánství příliš čistého ani příliš zatíženého svědomí. Kde proniká duch evangelia a Františka, tam se všechno stává jasným a radostným jako při východu slunce.

 Luchesius zemřel 26. dubna 1260 a byl pochován v kostele Menších bratří, kde jsou dodnes jeho ostatky velmi uctívány. Jeho úcta se rychle rozšířila po celém Toskánsku i v celé františkánské rodině, která ho stále pokládá za prvního terciáře v světském řádu. Je patronem Poggibonsi. Inocenc XII. roku 1697 potvrdil jeho úctu.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Swiety Franciszek pierwsi franciszkanie swieccy

 Glos sw. Franciszka 3/2006

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM