Polczyk, Waldemar OFM

Assisi dne 6. dubna 1209

 Drahý Augustine!

Laudetur Jesus Christus!

 

 

 

 

 Děkuji Ti za Tvůj poslední list s přáním k svátku Narození Páně. Dostal jsem jej teprve nedávno, vždyť z anglické země je do Věčného města dlouhá cesta. Jak jsi mě varoval před jedenácti léty, mnohokrát jsem litoval, že jsem přistoupil na nabídku vysoce důstojného pána kardinála svaté Církve Římské Loteria dei Segni, jenž když byl 8. ledna 1198 zvolen Kormidelníkem Petrovy lodi, prosil mě, abych se odebral do Říma a byl dále jeho osobním sekretářem. Mnozí mi jistě záviděli ten lesk, že jsem nejbližším služebníkem papeže, jemuž se otevírá kariéra, já jsem však ve skrytu duše myslel na to, zda bych neměl jít v Tvých stopách, drahý Augustine, a vstoupit do důstojného kláštera benediktinů na Aventinu, abych se pak vydal do pohanských krajin s křížem, mečem a pluhem, jak to dělají synové svatého Benedikta například ve Tvém opatství ve Westminsteru, blízko vsi zvané Londýn. Souhlasil jsem však, že budu nadále služebníkem důstojného pána papeže Inocence. Neboť je to, jak dobře víš, vždyť i Tys k němu choval velkou úctu, člověk, jenž se velmi proslavil, velice učený, velmi výřečný, horlivě se stará o spravedlnost při obraně práv a dobra křesťanské víry.

 Kdyby však byli takoví všichni, když už ne křesťané, tak aspoň církevní představitelé nebo úředníci samé Římské kurie! Viděl jsem toho tolik, že jen Boží milosti děkuji, že jsem neztratil víru. Viděl jsem, jak římské rody Orsini, Colonna, a také florentinští Medicejští zápasili mezi sebou o vliv. Dost jsem viděl kupování úřadů a postavení, viděl jsem zástupy všelijakých bratranců či jiných příbuzných, jak dostávali úřady, aniž by měli vzdělání a schopnosti, byli však příbuzní pánů kardinálů a biskupů! Kolikrát, když jsem vstoupil do papežských komnat s nějakým důležitým spisem, spatřil jsem na tvářích mého pána stopy slz. Naříkal také hodně papež Inocenc, co však mohl samojediný dělat! A potom ještě vražedné války mezi věřícími! Štěstí, že zachovávali Boží mír aspoň v neděli a o svátcích! Můžeme se pak divit zpustošení, jaké dělají bludaři zvaní kataři v celé severní Itálii a jižní Galii, když odvádějí od pravé víry ne už jen jednotlivce, ale celá města a vesnice? Najde se někdo, aby položil hráz té záplavě bludů? Silně o tom pochybuji. Mají snad už doopravdy nastat poslední časy?

 Stalo se však, že naděje spravedlivých byly vyslyšeny. Chci Ti vylíčit, drahý Augustine, co se dělo letos na jaře v Lateránském paláci. Tak tedy přišel na Římskou kurii jistý člověk jménem František. Pocházel z Assisi a provázelo ho ještě dalších jedenáct mužů. Prosil pokorně o slyšení u pana papeže. Můj pán byl toho dne v místnosti zvané speculum čili zrcadlo, kde měl ve zvyku přemýšlet nad stavem Římské církve. Bylo známo, že kdykoli se odebral do tohoto místa, bylo možné vyrušit jej pouze v naléhavých záležitostech. Já pak jsem měl přikázáno, abych bděl nad pokojem svého pána a nepouštěl k němu nikoho, kdo by přicházel v nevhodnou dobu. Není tedy divu, jestliže papež toho člověka nepřijal. Já jsem také dostal, že jsem se nepostaral, aby nebyl vyrušován.

 Jak se jistě pamatuješ z návštěvy u mne, můj pokoj přiléhá k ložnici Kristova vikáře. Má totiž ve zvyku pracovat do noci, a docházelo k tomu, že vstával i v noci, aby nadiktoval důležitou listinu nebo dekret. Tedy tu noc jsem slyšel, jak můj pán nemůže dlouho usnout. Bylo mi líto, že z přemíry starostí můj pán ani v noci nedopřeje unavenému tělu tolik potřebného klidu. Co však jsem já nešťastný mohl udělat! Jenom jsem se snažil sloužit mu co nejvěrněji a být mu vždy na pomoc. Ráno papež, když jsem mu pomáhal oblékat se, vypravoval mi sen, jaký měl v noci. Viděl u svých nohou palmu, která pomalu rostla, až se stala stromem podivné krásy. Když se Kristův vikář udiven ptal, co by toto vidění mělo znamenat, to Boží světlo vtisklo do jeho mysli poznání, že ona palma představuje toho chudáka, kterého den předtím nechtěl přijmout.

 Proto ráno, hned po mši sv. a díkůčinění, papež přikázal svým služebníkům, mne nevyjímaje, aby našli onoho chudáka. Papežské služebnictvo se rozeběhlo po celém Římě a všude se ptali na lidi v hnědém hábitu s kapucou, opásané bílým provazem. Ukázalo se, že jsou ještě v Římě a prosí o almužnu. Nalezli je rychle, neboť posluhovali nemocným ve špitále sv. Antonína Poustevníka blízko Lateránské baziliky. Hned byli uvedeni před Kristova vikáře. Já jsem také provázel svého pána, jak to bývalo zvykem i při nejdůvěrnějších setkáních, stál jsem za papežským trůnem a držel inkoust a listy pergamenu, kdyby bylo třeba něco zapsat.

 Onen muž František vyprávěl panu papeži, jakým způsobem ho Bůh podnítil, aby vyprávěl Svatému otci podobenství o bohatém člověku, jenž se s velkou radostí oženil s ženou podivuhodného půvabu, avšak chudou, a měl s ní děti zcela podobné králi, jejich otci. Potom začal podobenství objasňovat a končil slovy: „Není třeba se obávat, že by synové, dědici věčného Krále, trpěli pro svou chudobu, neboť oni, tak jako Kristus, se narodili z chudé matky působením Ducha svatého a narodili se z moci ducha chudoby v chudém řádu; jestli totiž nebeský Král slibuje svým následovníkům věčné Království, tím spíše se jim postará o ty věci, které dává dobrým i zlým.

 Díval jsem se na Kristova vikáře a musím říci, že velmi pozorně poslouchal Františka, jenž mu objasňoval toto podobenství. Ostatně papež Inocenc, jak dobře víš, je mistrem naslouchání. Později se mi Svatý otec přiznal velmi důvěrně, že tenkrát neměl nejmenší pochybnosti, že tímto malým člověkem promluvil sám Bůh! Říkal mi také, že ho velmi utvrdilo vidění, které měl v té době, a v němž mu sám Bůh ukázal poslání, k němuž byl František předurčen. Viděl totiž ve snu Lateránskou baziliku, jak by se už už řítila, kdyby ji nějaký prostičký člověk nevelké postavy a chatrného vzezření nepodepřel svými rameny, aby nepadla.

 

„Opravdu – zakončil papež svoje vyprávění – on je ten člověk, jenž svým dílem a učením podrží Kristovu církev.“

 Od té chvíle Svatý otec vždy projevoval Františkovi a jeho bratřím velkou náklonnost. Splnil jeho prosbu o potvrzení řehole a udělil jim i dovolení, aby on i jeho bratři, kteří s ním přišli, mohli hlásat pokání.

 Pozdravuji Tě velmi srdečně, drahý Augustine. Napiš mi, zda oni Menší bratři přibyli rovněž do anglické země.

 Tvůj Jindřich

Waldemar Polczyk OFM

 Biografia Serafickiego Ojca - w listach opisana

 

 

 

 

 GLOS SW. FRANCISZKA 6/2006

 

 

 

 

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM