Bartoli, Marco

Druhý problém, který je třeba vzít do úvahy v těchto letech, je spojený se změnami vyvolanými bulou Quo elongati (z 28. 9. 1230). Roku 1230 byla v Assisi slavena velká generální kapitula, na které bratři diskutovali o základních otázkách jako zachovávání Odkazu sv. Františka a zachovávání evangelia, které se týkaly samé identity Řádu; a diskutovali takovým způsobem, že – protože se nedohodli na kapitule - byla jmenovaná komise celá složená z duchovních, aby papežovi předložila otázky, které nemohli rozhodnout. Papež zasáhl tím, že odpověděl s autoritou; prvním papežským výkladem františkánské řehole je tato bula Řehoře IX. Quo elongati, který odpovídá nejen na základě své autority papeže, ale také výslovně naráží na skutečnost, že když byl kardinálem ochráncem Řádu, pomáhal osobně Františkovi při sestavování jeho řehole. Proto autorita Řehoře IX. nespočívá jen v jeho autoritě papeže, ale také ve skutečnosti tohoto duchovního přátelství, které ho spojovalo po dlouhý čas s Františkem.

Papež rozhodl celou řadu otázek týkajících se Odkazu a Řehole a zachovávání evangelia. Na samém konci je další otázka, která je základní pro Kláru: jestli bratři mají žádat od Apoštolského stolce dovolení pokaždé, když jdou do kláštera sester, jak bylo praxí, které se drželi v klášterech Chudých paní ze spoletského údolí neboli toskánských. Papež odpověděl, že ano, to znamená, že musí žádal o dovolení.

Z Legendy sv. Kláry (37 – FP 3232) víme o Klářině reakci, která se s velkou pravděpodobností vztahuje na tuto epizodu. Když se Klára dověděla, že papež je chce zbavit bratří, kteří jim dávali duchovní potravu, propustila také bratry, kteří jim přinášeli almužnu, se slovy: „Ať nám tedy vezme všechny bratry, když nám vzal ty, kteří nám přinášeli chléb života.“ Byl to jakýsi souboj s papežem; klášter by bez pomoci almužníků nemohl přežít, tím spíše, že měl potvrzení Privilegia chudoby a proto žil jen z almužny. Legenda hovoří, že papež ihned vložil záležitost do rukou generálního ministra.

Tato reakce se jeví velmi důležitá, neboť je jediná, kterou známe ve vztahu k bule Quo elongati. Klára nemohla odpovídat na ostatní otázky, které papež vyložil, ale mohla to udělat v této věci, která byla pro ni tak důležitá. A Klára mohla odpovědět, neboť její osobní přátelství s Františkem bylo mnohem starší než papežovo, to znamená, osobuje si duchovní právo, jaké mohlo mít jen velmi málo bratří. Je to odvážná odpověď: odmítnout nejen proto, že papež ve skutečnosti mohl vykonávat dozor nad celým ženským řádem – Svatý stolec vykonával přímý dozor – ale také, neboť se pokládá za abatyši ve starém smyslu termínu, a je to abatyše, jak hovoří řehole, která si vybírá bratry, kteří mají jít do kláštera, a ne mužský řád. To převrací vztahy: je to Klára, která si volí bratry, a nepřijímá, aby o tom rozhodoval papež.

Je tu jiný problém: kdo dal na vědomí papežovi, že se Klára odmítla držet příkazů tak důležité buly? Legenda o tom nehovoří, prostě konstatuje, že mu to někdo dal vědět.

Maria Pia Alberzoli v nedávné přednášce ve Fara Sabina zastávala hypotézu, že nositelem této zprávy mohl být bratr Eliáš. Je velmi pravděpodobné, že tomu tak bylo, neboť bratr Eliáš byl tehdy generálním ministrem, žil však v Assisi, kde se zabýval stavbou baziliky, a měl ty nejlepší styky s kurií a s papežem osobně, a proto mohl vykonat úlohu posla mezi Klárou a papežem. Víme také, že – je-li pravý list, který Anežka z Monticelli píše své sestře Kláře, a především byl-li napsán, jak se tvrdí, okolo r. 1230 – je v něm o Eliášovi zmínka jako o jedné z osob, které vstupují do této záležitosti. List obsahuje zmínku o problému chudoby, který byl šťastně vyřešen papežem, a stejně bylo v Monticelli zavedeno nějakým způsobem Privilegium chudoby od sv. Damiána; bezprostředně potom Anežka prosila Kláru, aby jí poslala Eliáše, aby posilnil sestry. Máme tedy o Eliášovi před tím, co byl zvolen znova generálním ministrem, svědectví o spojení s Klárou, a o tom, že nějakým způsobem dělal spojku mezi těmito dvěma damianitskými společenstvími.

Tato Eliášova úloha je zajímavou skutečností, tím více, že je potvrzená v průběhu bezprostředně následujících let.

 

 

 

Třetí problematickou epizodu představuje otázka týkající se Anežky České. Roku 1234 tato dcera krále Otakara I. vstupuje do kláštera v Praze, a od té chvíle začíná na dálku duchovní přátelství s Klárou, pouto dosvědčené čtyřmi listy. Ty nám popisují vývoj tohoto vztahu: začíná prvním, krátce před nebo po vstupu Anežky do kláštera; Klára se obrací na Anežku, které ještě vyká a chová se k ní jako ke královně (ona, pouhá dcera provinčního – venkovského rytíře); potom postupně Klára v listech hovoří se stále větší mateřskou autoritou, až v posledním listu popisuje vytržení mučednictví snoubenců: umírající Klára se už připravuje na setkání se Snoubencem.

 Co zapůsobí vzhledem k tématu, o kterém hovoříme, je to, co se vztahuje na velmi pověstný druhý list, který datujeme okolo 1238. K čemu došlo? Stalo se, že Anežka a Klára se dohodly učinit jistým způsobem „nátlak“ na papeže: nečiní nic bez jeho souhlasu, pokoušejí se však oblomit ho všemi možnými způsoby. Je zajímavé číst tento list společně s tím, který papež psal Anežce a který se naštěstí zachoval. Žel nemáme žádný list psaný Anežkou ani Kláře ani papežovi, ale přesto je možné zrekonstruovat sled toho, k čemu došlo. V jisté chvíli se Anežka musela ptát Kláry, jak se dodržuje půst ve sv. Damiánu; ten byl totiž odlišný od postu předepsaného Hugolínovou řeholí, trochu méně přísný (Hugolínův půst byl jistě tvrdý: ve velkém postu se například jeden den podával chléb a voda a následující den se nejedlo nic). Anežka psala papežovi a žádala ho, aby změnil tento půst. Papež odpověděl: „I když cisterciánky ho plně dodržují, dovolujeme vám změnit tento půst s ohledem na silný chlad vašich krajin, a pro tento chlad vám povolujeme…“ a povoluje přesně to, co Klára popsala Anežce jako zvyky u sv. Damiána, a píše, že to dovoluje kvůli chladu! Papež musel zakrývat problém pouta, které se vytvářelo mezi Prahou a Assisi. Tvrdí, že to dovoluje z dobré vůle, neboť Anežka nebyla obyčejná žena – její bratr, český král, intervenoval v její prospěch, proto nemohl přehlédnout její žádost.

Anežka potom žádala, aby se mohla zřeknout vlastnictví špitálu sv. Františka a zároveň žádala o nějaký způsob přiznání Privilegia chudoby, na což papež aspoň v první chvíli přistoupil.

Načež Anežka podnikla třetí a nejsilnější úsilí: nepožádala o nic menšího než o zachovávání Řeholních pravidel sv. Damiána. A to se papež rozhněval. Máme list, ve kterém píše, že Řeholní pravidla sv. Damiána nejsou řeholí, nejsou tedy schválená, a proto nikdo nemůže žít podle zbožných záměrů, i když těch nejlepších, které však nejsou řeholí právně platnou. Kromě toho u sv. Damiána byla právně přijata jeho řehole; proto, uzavírá, „držte se laskavě mé řehole“. Chápeme tuto reakci, vždyť papež osobně napsal tuto řeholi a ony ji odmítají.

Nejzajímavější na tom je pouto existující mezi těmito dvěma ženami. Klára píše v druhém listu: „Nevěř a nesouhlas s ničím, co by tě chtělo od tohoto předsevzetí odvrátit anebo ti kladlo překážky. Běž o závod v dokonalosti, ke které tě povolal Duch Pána, abys splnila své sliby Nejvyššímu. V tom se drž rad našeho důstojného otce bratra Eliáše, generálního ministra, především tyto rady následuj a měl je za cennější než jiná dobra! Kdyby ti někdo říkal nebo přemlouval tě k něčemu jinému, co by odporovalo tvé dokonalosti a Božímu povolání, i kdybys mu byla povinována úctou, nenásleduj jeho rady, ale objímej chudého Krista jako chudá panna“ (2LAn – FP 2876-78).

 

 

 

 

 

O tomto „někdo“, který nemá být následovaný, i když mu patří úcta, jsou všichni přesvědčeni, že jde o papeže.

Věta „s ničím, co by tě chtělo odvrátit od následování Krista…“ je stejná, kterou Klára řekla Řehořovi IX.: „Za žádnou cenu nechci být dispenzovaná od následování Krista“, proto „jako chudá panna objímej chudého Krista“, i kdyby to žádal od tebe sám papež. Klára papeže nejmenuje, je však velmi pravděpodobné, že to Anežka pochopila. Je jisté, že v té době Anežka dostala Privilegium chudoby, i když jí pak bylo odebrané. Žila nadále chudobně, a byla jednou z prvých, která požádala o Klářinu Řeholi po její smrti, aby mohla znova začít cestu.

Od roku 1238 vztahy mezi Klárou a Řehořem IX., které předtím byly velmi těsné, krásné a hluboké, oněměly na dlouhé roky: po těchto epizodách nemáme dokumenty, nevíme, zda spolu ještě vůbec hovořili. Skutečnost, že v Bule svatořečení (17 – FP II, 3303) se připomíná spor, je příznačná: odhaluje situaci, ve které se Klára střetá s těžkostmi. Neboť mít problémy s papežem znamená mít těžkosti.

 

 

 

Marco Bartoli

 

 

 

 

 

záznam přednášky v jednom klášteře klarisek v říjnu 1995

Forma Sororum 2 (1996)

 

 

 

 

 

 selecciones de FRANCISCANISMO 86/2000