Matura, Thaddée OFM

Františkova chudoba

Po staletí byla Františkova osoba natolik ztotožňována s chudobou, že výraz Poverello (Chudičký – adjektivum: pozn. překl.) prakticky nabyl významu vlastního jména. První charakteristika, kterou máme na mysli, je vždy chudoba ve své vnější podobě. Avšak – říkáme to hned – hmotná chudoba, jak ji František žil sám a předkládal bratřím a Chudým sestrám, není nic nového. Pauperistická hnutí, která ho předcházela už nejméně sto let, soustředěná kolem osob, jako byl Stefan da Muret, Arnaldo da Brescia, stejně jako valdenští, ti všichni šli touto cestou; zcela se zřeknout majetku, žít jako žebráci a na cestách. František se zařadí do této linie a dostane církevní schválení, které ostatním chybělo. Navíc – a to je ještě důležitější – chudoba, třebas chápaná správným a plným způsobem, není a namůže být sama středem křesťanského plánu.

Vysvětlím to: Vezmeme-li tento plán v jeho úplnosti a globálnosti, tak jak vyplývá z Františkových spisů a života, zjišťujeme, že představuje celek, důsledný systém, jeho záměr; základní je zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista (Řehole 1 – FP 75), žít život podle evangelia Ježíše Krista (Nep. řehole, úvod – FP 2). Bylo by tedy těžkou chybou omezovat evangelium na praxi chudoby: život podle evangelia nemůže být nic jiného než křesťanský život prožívaný v úplnosti, ve vyváženosti a v hierarchii, jak jej František opěvuje v 23. hlavě Nepotvrzené řehole a na tolika jiných místech. Jistěže chudoba, především ve svém vnitřním rozměru, zaujímá v životě organické místo, není však středem pozornosti ani nejdůležitějším prvkem. Soustřeďovat pozornost jen na chudobu je nebezpečné a vede k bezvýchodným situacím, jak to dosvědčuje i naše historie.

Když jsme toto vyslovili – a dali tak chudobu na její místo – podíváme se více zblízka na pojetí, jaké o ní má František. Jsou tu dva rozměry: první je základní, totiž ten, který bych nazval chudoba bytí, druhý relativní a podřízený podmínkám doby a místa a závislý na životním postavení, chudoba hmotná, sociální.

Nikdy nesmíme zapomenout, že ve všech případech rozhodnutí pro chudobu nespočívá nikdy na odůvodnění sociálním, ale na spodobení s Ježíšem Kristem. Všichni bratři ať se snaží následovat našeho Pána Ježíše Krista v jeho pokoře a chudobě (Nep. řehole 9 – FP 29) a mají na paměti, že Pán se pro nás stal chudým na tomto světě ((Řehole 6 – FP 90), on byl bohatý nade vše, a přece pro sebe a svou Matku, nejsvětější Pannu, vyvolil chudobu (List věř. 1 – FP 182).

 

 

 

 

 

Chudoba bytí – základní křesťanský požadavek a podmínka spásy – zaujímá ve Františkově pohledu důležité místo. Paradoxně Napomenutí 14 říká: Kdo je opravdu chudý v duchu, nenávidí sám sebe a miluje i ty, kdo ho uhodí do tváře (FP 163). Vezmeme-li v úvahu celek Františkových spisů, můžeme tento radikální postoj definovat takto: nic si neponechávat pro sebe (List kap. 2 – FP 221). To znamená, na prvním místě, uznávat s údivem a radostí všechno dobro, které je v nás a uskutečňuje se skrze nás, za dar Boha, za jeho vlastnictví, a vracet Mu je chválou a díkůvzdáním. Druhá složka tohoto radikálního zbavení se je bolestnější: Buďme pevně přesvědčeni, že nám patří jen chyby a hříchy (Nep. řehole 17 – FP 48). Uznat a přijmout sebe jako nemocné a hříšníky, abychom se podrobili Boží spáse, to není lehké. K tomu František připojuje ještě třetí prvek, i ten je náročný: radovat se (dokonalá radost!), když se octneme ve všelijakých zkouškách a musíme snášet různé úzkosti a obtíže duše i těla (Nep. řeh. 17 – FP 48) a když denně neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista (Napomenutí 5 – FP 154). Jaká je to tvrdá lekce! Jak náročný požadavek!

Z tohoto hlubokého přesvědčení, které je snadné popsat, ale nesnadné žít, vyplývá řada postojů, které se kladou jak na jednotlivce, tak na celé bratrské společenství a které mohou být označeny jediným slovem: minorita. Toto označení, které František čerpal z evangelia a dal svým bratřím (minores), vyjadřuje dobře smysl tohoto výrazu. Řada jiných označení, všechna evangelního původu – ministři a služebníci (Nep. řehole 4 – FP 13), neužiteční služebníci (Nep. řehole 11 – FP 36; 23 – FP 68), bez vzdělání a podřízeni všem (Odkaz 4 – FP 118) – naznačují způsob, jakým se bratři mají chovat mezi lidmi. Totéž vyžaduje na nich po linii blahoslavenství, když je povzbuzuje, aby byli tiší, mírumilovní, skromní, vlídní, pokorní, nepřeli se a nehádali (Řehole 3 – FP 85), ať se snaží zachovávat mlčení (Nep. řehole 11 – FP 36), ať druhé neposuzují a nezavrhují (Nep. řehole 11 – FP 37), ať nevyhledávají výsady či dispenze (Odkaz 8 – FP 123), ať nemá žádný bratr mocenské postavení nebo vedoucí úřad, především  ne mezi bratry samými (Nep. řehole 5 – FP 19), ale ať zaujímají postoj Pána, který umýval nohy svým učedníkům (Nep. řehole 6 – FP 23). Minorita – osobní a společná – je viditelným projevem opravdové vnitřní chudoby, pokory srdce. Kdyby ta někdy chyběla, pak ať by byla hmotná chudoba jakákoli, neměla by žádný význam pro evangelium a pro křesťanský život. Jen když přijmeme pojem této vnitřní chudoby-pokory, budeme moci správně mluvit o místě a významu, jaký zaujímá hmotná chudoba ve františkánském plánu. Myslím si, že hmotná chudoba je natolik známá, že postačí uvést jen podstatné body. Revoluční novinkou v rámci církve je odmítnutí společného vlastnictví, především nemovitého kapitálu, jak bychom to nazvali dnes. Tímto způsobem se František a jeho bratrské společenství rozešli s feudálními společenskými strukturami té doby, které zabezpečovaly živobytí pro církev a řeholní život. Dále odmítali zařadit se do společnosti obchodníků – která začala zaujímat místo šlechty – a udělali to zákazem užívání peněz. Aby si zabezpečili věci nezbytné k životu, pomýšleli na práci u zaměstnavatele, který by jim obstaral to potřebné v naturáliích. Kdyby to nestačilo, byli povzbuzováni, aby žádali o almužnu od dveří k dveřím. Jestliže František, jak jsem zdůraznil výše, nebyl tím prvním, kdo se pokusil žít tímto způsobem, přece byl první, kdo dostal schválení církve – díky podpoře a rovněž díky duchovnímu pochopení a odvaze církevních autorit, a tak uvedl do řeholního života nový způsob společenského zařazení.

Individuální předpisy (chudoba oděvu), které by se nám zdály radikální, byly naopak, s výjimkou obuvi, velmi blízké těm, které se vyžadovaly od jiných řeholníků, zvláště cisterciáků.

Znovu připomínám, že toto rozhodnutí nespočívalo – jak zastává můj spolubratr David Flood – na důvodech sociálních, ale na motivech náboženských, evangelních.

Tuto radikálnost, jak ji chtěl František, hrdinsky žili první bratři, doznávala však rovněž váhání, relativizování a přizpůsobování, které přinášel sám život a které František – méně slovíčkářský a strnulý, než se myslí – připouštěl a které se vyskytují v textu jeho Řeholí a Odkazu.

 

 

 

 

 

Tak je tomu v otázce peněz, nejdříve povolených v určitých případech (Řehole 2 – FP 4 – FP 87); také pokud jde o oděv bratří, kde potřeba nebo užitečnost převažují nad fundamentalistickým výkladem evangelia (Řehole 2 – FP 79.81); a konečně v Odkaze (7 – FP 122) František souhlasí, aby se pro bratry stavěly nejen chudičké příbytky, ale i kostely, a dává oprávnění přijímat je, jen když odpovídají chudobě a bratři tam bydleli jako cizinci a poutníci. Zda toto není duchovní výklad chudoby?

Pro Františka nejvyšší chudoba, kterou oslavuje s takovou horlivostí v 6. hlavě Řehole – FP 90), je vnitřní rozměr bytí, které se uznává za takové, jaké je před Bohem a před lidmi: žebrák a chudý. Nabývá rovněž hmotnou a společenskou podobu, jak jsme to právě popsali. Když nyní porovnáme Františkův pohled se sociálními perspektivami dneška a s perspektivami v Bibli, jaký bude výsledek?

a) Jestliže vůči středověké společnosti – v níž však žebrání zavedené Františkem postupně nabylo určitý statut – tato novinka byla revoluční, platí to tím spíše pro dnešní společnost. Mohli bychom snad dnes oživit doslovným způsobem to, co předkládají obě Řehole a Odkaz?

 

 

 

 

 

b) Pokud jde o to, co jsem nazval chudoba bytí nebo minorita, zdá se mi, že František je do hloubi věrný biblickému pohledu. Svým prostým způsobem nám opakuje Ježíšovy požadavky, abychom se stali malými, pokornými, dětmi tím, že uznáme svoje slabosti a svěříme se s důvěrou do rukou toho, jenž nás spasí. Jeho vize radikální chudoby člověka má pavlovské známky: Nám patří jen chyby a hříchy, a jen on nás svým milosrdenstvím spasí, a jen za pomoci samotné milosti toho, který nás nezištně miluje (Nep. řehole 17 – FP 48; 23 – FP 69; List kap., modlitba – FP 233).

 

 

 

 

 

Otázka hmotné chudoby, tak jak ji viděl a předložil František, je složitější. Odvážné průlomy, které uskutečnil – odmítnutí společného vlastnictví a peněz – nejsou jako takové předkládány evangeliem ani je nelze z evangelia odvodit. A když o nich František mluví, nikdy se neopírá přímo o biblické texty, jak to naopak dělá v jiných případech. Navíc se v jiných bodech – např. v nařízení o prodeji majetku či o oděvu bratří – nedrží doslovného výkladu (Nep. řehole 2 – FP 5-8). Je možné, že kdyby František žil déle, přijal by vývoj i v oněch dvou hlavních bodech.

Překvapuje nás, že stejný požadavek není uložen křesťanům, kteří žijí ve světě a jimž František předkládá evangelní cestu stejně radikální. Ve svých Listech věřícím nežádá, aby prodali majetek a nic si neponechali, ale jen aby uskutečňovali vzájemnou pomoc a sdílení. A víme, že ani Klára neměla skrupule při přijímání a spravování peněz (Řehole Kláry 8,6 – FP II. 2796).

 

 

 

 

 

Neříkám to proto, abych minimalizoval náboženský a sociální dopad, jaký hmotná chudoba předkládaná Františkem měla ve středověku a v dějinách církve. Chtěl bych jen ukázat, že toto zaměření, vázané na zvláštní historickou epochu, nemá absolutní a nedotknutelnou hodnotu a může se proto měnit. Navíc je nemůžeme považovat za odvozené přímo z evangelia. Kdyby tomu tak bylo, hmotná chudoba by se nevztahovala jen na bratry, ale na křesťany všech dob.

Dobrodružství františkánské chudoby, které bude pokračovat v průběhu staletí, hluboce poznamenalo nejen Menší bratry a Chudé sestry, ale všechny kategorie věřících. Jistě, starost o chudobu v církvi vždy existovala, především v řeholních kruzích, jako reakce na pokušení moci a bohatství, avšak františkánská radikálnost se stala symbolickou. Nové řeholní řády, soudobé Františkovi či vzniklé později, byly všechny poznamenány touto zkušeností a žádná z těchto skupin nebude mít významné vlastnictví či pevné příjmy. Ignác z Loyoly a Terezie z Avily se výslovně odvolávají na františkánské chápání chudoby. Kromě toho, vůči občanské společnosti se františkánská chudoba jeví jako nový sociální vzor, založený ne na vlastnictví a kapitalizaci, ale na práci a sdílení.

 

 

 

Výzvy

Ocitli jsme se v etapě společenské křižovatky. Co tedy máme dělat, abychom vždy zachovali věrnost naší paní svaté chudobě a milovali ji, jak nás vyzývá Sienský odkaz (FP 134)?

 

 

 

 

 

Pět výzev je třeba vzít na vědomí:

1. Vrátit se do středu

    

Zastavit se na chudobě jako takové vede ke stagnaci a ruší rovnováhu křesťanské a františkánské rovnováhy. Náš životní plán, jenž je jednou z variant evangelního plánu, má za střed trojiční tajemství zjevené v Kristu a v Duchu – jako kontemplativní rozměr – a bratrskou lásku ve službě lidem – což je bratrský rozměr.  Objev teologické a duchovní hodnoty spisů sv. Františka, k němuž tolik našich spolubratří přispělo a stále přispívá, je opravdová milost pro obtížnou dobu vývoje, který prožíváme. Pomáhá nám znovu nalézt střed, srdce našeho povolání, a postavit se do něj.

2. Dát chudobě správné místo

    

Františkánská chudobě je na prvním místě vnitřní postoj vytvořený sebepoznáním, pokorou – osobní a společnou. Nicolosi píše: Pravá chudoba nespočívá ani tak v tom, málo mít, jako málo moci; ani ne tak nemít, jako v nepočítat; ani tak v nemít nic, jako v nic nebýt. Taková chudobě je stále aktuální: je to skutečné spodobení s Kristem pokorným a chudým.

Pokud jde o sociální chudobu, jak ji předkládají Řehole a jak byla prožívána po šest staletí, musíme uznat, že – až na individuální výjimky spíše archeologické příchuti – nemůže už být prožívána v současných ekonomických strukturách. František objevil a žil chudobu ve své době, její podstatné rysy zůstaly až do současné doby. Je na nás, abychom viděli, jak vyjádřit a projevit tuto její radikálnost v dnešním světě, který je zcela odlišný od světa jeho doby.

3. Uznat, že ze sociologického hlediska nejsme chudí

    

To znamená zbavit mýtu romantický obraz, který o nás byl vytvořen. Ani František – řečeno sociologicky – nebyl chudý, jakmile jeho bratrské společenství bylo uznáno církví a společností. Do jisté míry je nezbytné zbavit mýtu i obraz františkánských počátků a sen o návratu do ráje počátků. Chlubit se chudobou, tou minulou anebo přítomnou, to by byl přesný opak pravé chudoby ducha.

Nezbývá nám než zůstat věrní našemu dědictví i pak, když je zbavíme mýtu a podrobíme kritice. Jistěže, hmotná chudoba není všechno v našem povolání, ani jeho hlavní prvek, ale neoddělitelným způsobem tvoří jeho součást. Třebas už není možno ani radno uskutečňovat ji jako kdysi, je však nezbytné nalézt nové cesty. Na individuální úrovni je třeba, aby se každý bratr naučil žít osobním, ekologickým způsobem bratrské společenství statků a v závislosti, a nenechal se strhnout konzumní a veřejnou společností. Život prostý, střízlivý, krásný, svobodný.

Thaddée Matura OFM

VITA MUNORUM 3-4/02

 

 

 

 

 

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

 

 

 

redakčně zkráceno