Jáchym, Radim OFM
Pro zopakování a pro ty, kdo předchozí číslo POUTNÍKA nečetli, si připomeňme, že jsme si letos vzali za vzor našeho adventního očekávání mudrce od Východu, kteří putovali dalekou cestou za narozeným Ježíškem a její účel vyjádřili prostými, ale obsahem bohatými slovy: „Přišli jsme se mu poklonit,“ která loni zazněla ozvěnou na setkání mládeže u jejich hrobu v Kolíně nad Rýnem. Řekli jsme si, že šli za znamením hvězdy, které bylo konjunkcí královské planety Jupitera a hvězdy židovského národa Saturna, znamením, které můžeme vidět i dnes, ovšem jen jednou za osm století a za našeho života to tedy nebude, a které umožňuje přesně datovat Ježíšovo narození do roku -7. Opustili jsme je v létě toho roku, kdy se vydali na cestu dlouhou 1200 km. Když dorazili do Jeruzaléma, šli rovnou do královského paláce a – teď už můžeme nechat mluvit evangelistu Matouše: „ptali se: »Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě a proto jsme se mu přišli poklonit.« Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém.“ Jak se Herodes vůbec dostal k tomu, aby se stal židovským králem, co to bylo za člověka a proč se ulekl? Makabejci dosáhli v 2. stol. př. Kr. obnovení nezávislosti Judeje, ovšem jejich potomci už mohli vládnout jen pod nadvládou Římanů, a pod jejich ochranou se sňatkem s makabejskou dědičkou Mariammé nakonec stal králem Judeje cizinec-Idumejec Herodes. Vládl železnou rukou a bez skrupulí: dal popravit svou makabejskou manželku Mariammé, své dva vlastní syny, z dalších krveprolití uveďme jen, že v posledním roce života dal zatknout 6000 farizeů a popravit; traduje se, že umírající Herodes prohlásil: „Aspoň bude při mé smrti někdo plakat!“ Historikové nezaznamenali těch nějakých 30 betlémských dětí evangelia: to byla jen kapka v moři krve. Za této vypjaté situace přišli do Jeruzaléma východní mágové oslnění svou hvězdou a bezelstně položili králi otázku: „Kde je ten narozený židovský král?“ Velice realisticky líčí evangelista účinek: „Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém.“ Tady dochází k první zkoušce víry oněch mudrců: žádný král se nenarodil, v paláci ani ve městě se o něm nic neví! Mýlili se? Vyložili si špatně znamení hvězd? Mají se vrátit? Anebo snad má jít o nějaké dítě, které zatím je zcela neznámé, z jiného rodu, a teprve v budoucnosti jeho hvězda zazáří ve světě? Lidské dějiny znají řadu takových případů. Ostatně, i naše víra bývá podrobována různým zkouškám: modlili jsme se a Bůh nás nevyslyšel, naše plány dopadly zcela jinak! Mudrce zdánlivě v možnosti tajně narozeného dítěte podpořil sám král. Herodes byl lstivá liška, proto se snaží využít tyhle naivní věštce, aby se dozvěděl o neznámém konkurentovi a mohl se ho zbavit. Nejdříve chytře vyzví od židovských znalců Zákona, kde se má narodit nějaký budoucí král, a když mu sdělí Micheášovo proroctví, „tajně si zavolal mudrce, poslal je do Betléma a řekl: »Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte, a až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit.«“ Je zvláštní, jak Bůh dokáže využít nejen naše chyby, ale třebas i cizí zlé plány.
Nyní tedy mágové, stále nic netušíce, měli před sebou poslední krátkou cestu pár kilometrů do Betléma, a evangelista pokračuje: „Když krále vyslechli, vydali se na cestu, a hle – hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi: jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí.“ Měli potvrzeno, že jdou správnou cestou. Jako v dobrém románu si nyní řekněme „Pokračování příště“, a zamýšlejme se nad tímto napínavým příběhem: Co bychom dělali my? A možná – co jsme v podobné situaci udělali my? Vzdali jsme cestu? Kolikrát jsme v životě naletěli herodovským darebákům, kolikrát nás možná převálcovali: šli jsme dál za hvězdou betlémskou? Půjdeme za ní, dokud se nám nezastaví – a my s ní, protože budeme vědět: teď jsme už u cíle?
Chtít v Božích cestách jen se dívat, mlčet, stát
je couvat za sebe a k záhubě se brát.
Zář věčně svítí tmou, i nocí světlo snuje.
Kdo vidí to? Jen duch, jenž svatě pozoruje.
Angelus Silesius
Radim Jáchym OFM