Bartoli, Marco

Mlčení ve vztazích mezi Klárou a Řehořem IX. je v jistém smyslu paralelou s mlčením, které františkánské prameny uvalují na bratra Eliáše. Proměny prvního generálního vikáře Řádu jsou dobře známé: jeho sesazení, jeho vyloučení z Řádu, jeho exkomunikace daly vytéct řekám inkoustu ve všech dobách. Ale, z našeho hlediska, totiž z hlediska Kláry, můžeme se optat: proč byl Eliáš exkomunikovaný?

Tomáš z Ecclestonu (O příchodu Menších bratří do Anglie 79, XIII. Posloupnost generálních ministrů – FP II, 2508) píše: „…bratr Eliáš se rozhodl pobývat v Cortoně, a bez povolení a proti zákazu generálního ministra se odebral navštívit kláštery Chudých paní. Zdálo se, že to je důvod, pro který mohl upadnout do klatby podle nařízení papeže…“ Tedy protože navštěvoval klarisky bez dovolení papeže. Je zajímavé optat se: je možné, aby tak horlivě navštěvoval klarisky a Klára by to nevěděla? Eliáš, který 1239-40 byl sesazený a brzy exkomunikovaný, i když potom byl znovu přijatý – jaká náhoda! – byl mezi klariskami v Cortoně.

Kdo je Eliáš? Eliáš je poslední laik, který se stal generálním ministrem, je poslední, kdo obhajuje přítomnost laiků v Řádu. A nemohl být také poslední, kdo hájil přítomnost klarisek v Řádu?

Zajisté se věci v oněch letech už změnily. Počínaje 1240 je tu pro Kláru problém přítomnosti ve františkánském Řádu. Pozorujeme to počínaje velmi prostým příznakem. Nový generální ministr Crescentius z Iesi požádal, aby každý, kdo by věděl nějakou zprávu o sv. Františkovi, oznámil ji pro zredigování druhého Františkova životopisu; to je pověstná výzva generální kapituly z Janova, na kterou odpověděl stejně pověstný List tří druhů z Greccia. Veškerý takto shromážděný materiál byl odevzdán Tomášovi z Celana, aby sepsal to, co se všeobecně nazývá Druhý životopis. V tomto spise z let 1246-47 se Klára zcela ztratila, což se jeví jako neuvěřitelné. Ona, která v Prvním životopise byla představená jako svatá, v Druhém životopise se ztratí, ani se tam neuvádí její jméno. Ztrácí se přesně tak, jako se ztrácí Eliáš, který se natolik neobjevuje v Druhém životopise, že kdyby někdo četl jen tento, nevěděl by, že bratr Eliáš existoval. Zmiňuje se jen jistý vikář, neříká se však, kdo to byl. Je zvláštní, že osoba tak živá v Prvním životopise se naprosto ztratí v Druhém, zvláště když jde o stejného autora.

Druhý životopis je velmi zajímavý dokument. Je to politické dílo v tom smyslu, že se tu střetávají zprávy různého původu. Nacházíme tu všechny tendence přítomné v Řádu, které vzpomínají Františka, a Tomáš z Celana, inteligentní člověk, je mísí, bere dokumenty a klade je jeden vedle druhého a tím podává více méně vyrovnaný obraz.

Abychom pochopili Františkovy vztahy se ženami, je Druhý životopis nepostradatelný. V úsecích 112 až 116 (FP 699-703) nacházíme celý problém důvěrnosti se ženami: František, který nechtěl vidět ani jejich tvář, který s nimi nechtěl nic mít, který jakmile pocítil pokušení těla, se vyválel ve sněhu atd. V této souvislosti je vražen malý klín v úseku 112, kde František tvrdí, že „by nepoznal tvář žádné ženy, s kterou hovořil, kromě dvou“, ale neuvádí se, které by to mohly být, i když všichni předpokládají, že jde o Kláru a „bratra“ Jakubu, i když žádná není jmenována.  Zřejmě někdo dokázal přivést Tomáše z Celana na to, že František si pamatoval tváře dvou žen – proč jinak uvádět tuto podrobnost o dvou ženách v životě člověka, který nechtěl poslouchat, když se hovořilo o ženách?

V úsecích 204 až 207 (FP 793-796) se objevuje téma duchovního vzdělávání, které bylo u sv. Damiána, totiž Chudých paní. V úseku 204 jsou popisované vztahy mezi Menšími bratry a Chudými paními, v úseku 205 vidíme problém Františkovy opatrnosti při vysílání některého z bratří; úsek 206 uvádí tvrdý útok proti bratřím, kteří navštěvují Chudé paní sami bez toho, že by žádali dovolení, a těmi, kteří udržují příbuzenská pouta.

úsek 204 je překrásný a zajímavý:

„Nesmíme přejít mlčením tu duchovní stavbu, která je daleko nádhernější, než byla ona pozemská. Tuto duchovní stavbu postavil blažený Otec po obnově kostela svatého Damiána z kamene, veden Duchem svatým u tohoto kostela, aby obohatil nebeské Město. Nelze se domnívat, že k němu Kristus promluvil ze dřeva kříže jen kvůli pomíjejícímu a vždy znovu se rozpadajícímu dílu, tak nápadným způsobem. Jak kdysi Duch svatý předpověděl, měl tam být založen řád svatých panen, který měl dodat množství hladkých a živých kamenů k obnově nebeského domu. Když pak se tam začaly Kristu zasvěcené panny scházet z různých částí světa, aby slibovaly nejvyšší dokonalost zachováváním nejpřísnější chudoby a usilováním o všechny ctnosti, odnímal jim pomalu Otec svou tělesnou přítomnost. Ale svou lásku v Duchu svatém jim projevoval nadále péčí o ně. Když zjistil, že se osvědčují jasnými důkazy nejvyšší dokonalosti, že jsou ochotny pro Krista přinést jakoukoli oběť a vytrpět jakékoli strasti i že se věrně drží posvátné řehole, přislíbil jim i všem ostatním pannám, které tento život v chudobě slíbí, provždy svou i svých bratří ochranu i radu. Dokud žil, zachovával to vždy věrně, a když byl blízek smrti, důrazně nařídil, aby tomu tak bylo navždy. Neboť – jak řekl – jeden a týž Duch z tohoto světa vyvedl jak bratry, tak ony chudé panny“ (2Cel 204 – FP 793).

Máme tu něco zvláštního. Jsme v letech 1246-47 a setkáváme se s textem, který přesně odpovídá onomu textu oficiálně napsaným Františkem,  s formálním závazkem za něho a jeho zástupců, že bude mít zvláštní vedení a starostlivost o sestry jako o bratry, který Klára vloží do své Řehole (srov. RegKl VI,3-4 – FP 2790-91).

 

 

 

 

 

 

 

Máme tedy v Druhém životopisu jistotu, že se Kláře podařilo do něho proniknout Františkovým spisem uchovávaným u sv. Damiána, a to ne ledajakým spisem, ale textem, který zaručoval damianitkám plnou jednotu s františkánským Řádem a závazek ze strany ministrů navždy se o  ně starat. A ještě navíc: celý tento úsek je velmi zajímavý, protože se tu naráží na proroctví Ducha svatého, podle kterého František, když ještě neměl bratry, vystoupil na zeď sv. Damiána a předpověděl, že se na tom místě zrodí společenství žen. Tváří v tvář skutečnosti, že bratři právě v těchto letech měli pochybnosti, zda mají nebo nemají vést sestry, Klára upozorňuje autora Druhého životopisu na skutečnost, že tyto řeholnice by mohly být pokládané za první řád a bratři za druhý. A to proto, že František měl nejdřív na mysli klarisky a až potom bratry.

Co se tehdy stalo? Klára ve chvíli největší slabosti uvnitř Řádu, když Eliáš byl vyloučený a exkomunikovaný, sama donucená mlčet, projevila velkou sílu – autoritu vycházející ze skutečnosti, že byla jedním z prvních Františkových žáků, že složila poslušnost samému Františkovi. Má to písemně, a kdo to může popřít? Před tím všichni ustoupí, dokonce jsou nuceni přiznat to v novém životopise napsaném v těchto letech. To potvrzuje moudrost Kláry, která se nechce projevit osobně, na tom nemá zájem, ale chce vydat své osobní svědectví, neboť jde o rozhodný problém pro její společenství.

Kromě toho se Klára nezajímá jen o své společenství, stará se také o Františka. Právě v této době, počínaje Druhým životopisem a dalšími neúředními životopisy, se objevuje zpráva o setkání Františka s Ukřižovaným. V Prvním životopise se František objevuje u sv. Damiána (1Cel 8-9 – FP 334-335), ale nic se neříká o Ukřižovaném; poprvé je o něm řeč počínaje Druhým životopisem (2Cel 10 – FP 593). Jak si nemyslet, že zpráva o Ukřižovaném, vzpomínka na ono mimořádné setkání, se uchovala u sv. Damiána, kde se každý den modlily u tohoto obrazu Ukřižovaného?

Klára tedy dokáže vložit prostřednictvím některého bratra (pravděpodobně Lva) vzpomínku na toto rozhodné místo ve Františkově životě, neboť setkání Františka a Ukřižovaným znamená jeho obrácení. František sám řekl, že jeho obrácení bylo spojené se setkáním s malomocným, a připojil: „A krátce nato jsem opustil svět“ (Závěť 1 – FP 110). Co se odehrálo v tomto „krátkém čase“ mezi setkáním s malomocným a „opustil jsem svět“?

Klára doplní, že došlo k setkání, ke zkušenosti s Ukřižovaným, u sv. Damiána. Dnes, když myslíme na obrácení sv. Františka, vidíme tato dvě setkání téměř jako jedinou věc, podle teologického výkladu sv. Bonaventury: František vidí v Ukřižovaném chudého, neboť jeho dům se řítí, a vidí v chudém Ukřižovaného a uctí ho, jako kdyby to byl Ukřižovaný. V jednotě obou setkání chápeme obrat ve Františkově životě. Tento obrat však chápeme prostřednictvím Kláry, která nechala zveřejnit vzpomínku, která do té doby nebyla známá. V tomto konfliktu se vrací autorita sv. Kláry.

Ve skutečnosti Klára neměla žádnou právní autoritu, žila však u sv. Damiána. Jak četné jsou návštěvy ve sv. Damiánu? V Životě bratra Egida se hovoří o malém setkání bratra Haymona z Favershamu u sv. Damiána, v Legendě sv. Kláry se hovoří, že Klára ráda zvala kazatele (LegKl 37 – FP 3230). Kolik bratří, když přišli do Assisi, se zastavili také u sv. Damiána? Jsem přesvědčen, že jich bylo hodně. Když se v Druhém životopisu hovoří, že Františkovo obrácení bylo spojené s tímto obrazem Ukřižovaného, každý, kdo přišel do Assisi, nutně musel přijít ke sv. Damiánu. Od té doby návštěva sv. Damiána nikdy nepřestala až do dnešních dnů. Sv. Damián se pro františkány změnil na základní vztažný bod, v jistém smyslu víc než Porciunkula.

 

 

 

Marco Bartoli

 

 

 

 

 

 

 

záznam přednášky

 v jednom klášteře klarisek v říjnu 1995

Forma Sororum 2 (1996)

 

 

 

 

 

 

 

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM