Františkánská kajícnost - 10. - Hlásat pokoj a pokání – františkánský apoštolát

Cincialová, Marta Lucie SMFO

Kromě práce, která byla formou pokání i svědectvím, jak jsme o tom pojednali v předchozím dílu, je Františkovým apoštolátem hlásání pokání a pokoje.

10.1  Františkovo poselství smíření a pokoje

 

Vše ve Františkově životě vedlo k obrácení a pokání. Víme, že František trpěl stálým vnitřním rozporem, má-li se oddávat životu v modlitbě v poustevně, nebo má působit jako misionář. Proto oba způsoby života střídal. Z poslechu evangelia o „missio apostolorum[1] František pochopí, že má nejen žít v pokání, ale má také kázat obrácení a přijetí království[2]. Od té chvíle s nadšením a horlivostí začíná kázat pokání a chce to i od svých následovníků[3]. Když na jaře 1210 potvrzuje Inocenc III. Františkův program, žehná jeho skupině a říká: „Jděte s Pánem, bratři, a jak vám Pán milostivě vnukne, kažte všem pokání!“[4] Světec přijímá tento úkol s vděčností, a když pak Celano popisuje Františkův putující apoštolát, upřesňuje, že „Kristův udatný rytíř... zvěstoval Boží království ne přemlouvavými slovy lidské moudrosti, nýbrž učením a silou Ducha: kázal pokoj, učil o spáse a pokání na odpuštění hříchů…[5] František velmi zdůrazňoval, že jsme povoláni zvěstovat pokoj a pokání[6] a že především „…všichni bratři mají kázat svými skutky[7]. Společenství bratří má bez jakýchkoli vazeb a bez vlastnění putovat světem a nést všem poselství pokoje[8]. O pokoj a pokání je třeba nejprve usilovat a pak je hlásat: „Zvěstujete-li pokoj ústy, mějte ho více ve svých srdcích. U nikoho nebuďte příčinou hněvu či pohoršení – naopak: všichni, kdo vás vidí, ať se nadchnou vaší mírností, pokojností, laskavostí a milosrdenstvím. Neboť k tomu jsme povoláni…“ [9]

Když František v Závěti shrnuje svoji zkušenost a předává ji bratřím, říká: „Pán mi zjevil, že máme zdravit takto: Ať ti dá Pán svůj pokoj![10] A Celano doplňuje: „Při každém kázání dříve než shromáždění předložil Boží slovo, vyprošoval všem pokoj slovy: Pán vám uděl svůj pokoj. Tento pokoj hlásal stále s velkou láskou a horlivostí mužům i ženám, všem lidem, které na svých cestách potkával. A tak mnozí, kteří dříve nenáviděli pokoj a spásu, objali z milosti Boží celým srdcem pokoj, stali se sami lidmi pokoje a byli horlivější o svou věčnou spásu.[11] František si přál, aby si bratři tento pozdrav přisvojili jako své rozlišovací znamení, téměř jako svůj program, jak to konečně žádá v obou Řeholích.

10.2   Pán ti dej svůj pokoj

 

Mluvit o Františkově chápání pokoje znamená všimnout si nejen vztahu, jenž je možné nazvat „pokojem s Bohem“, tj. životem v obrácení a smíření, ale také se zmínit o pokoji se všemi lidmi, dokonce se vším stvořením[12].

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Biblický význam slova pokoj

 

 

 

 

 

 

 

 

Hebrejský výraz pro pokoj (šalom) původně znamená neporušenost, úplnost, celost, dokonalost.[13] Pro starozákonního Izraelitu znamenal výraz pokoj především každodenní spokojený život, stav souladu mezi člověkem a jeho okolím, tj. přírodou, lidmi, ale také Bohem a se sebou samým[14]. Pokoj je také chápán jako důsledek spolupráce s Hospodinem, jako ovoce spravedlnosti, jako plod bohabojného a řádného života.[15] Pokoj je také odměnou a znamením Boží přízně. Není dopřán svévolníkům[16]. Proroci velmi nesmlouvavě připomínají, že mír je darem, pro jehož získání je nezbytné odstranit hřích a uvalit trest za hříšné jednání[17].

            Když Ježíš, jako každý jiný Žid, řekne ženě: „Jdi v pokoji“, jeho pozdrav znamená její uzdravení (Lk 8,48) a také odpuštění hříchů kající hříšníci (Lk 7,50) a zároveň jeho vítězství nad mocnostmi hříchu a nemoci. Jeho přání pokoje učedníkům po jeho zmrtvýchvstání není jen zdvořilostním pozdravem, nýbrž darem jeho spásy (Jn 20,20). Pavel pak zvolá: „Jen on je náš pokoj“ (Ef 2,14). A přitom Ježíš, jak sám říká, nepřišel dát zemi pokoj, ale rozdělení (srov. Lk 12,51). Jeho pokoj tedy není z tohoto světa, je darem, který nám zanechává spolu se slovy „ať se vaše srdce nechvěje a neděsí“ (Jn 14,27).

            Pokoj je darem spásy pro všechny lidi, proto Ježíš, když posílá hlásat své učedníky spásu, činí je nositeli svého pokoje: „Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: ‚Pokoj tomuto domu‘ a přijmou-li pozdravení pokoje, váš pokoj na nich spočine, ne-li, vrátí se k vám“ (Lk 10,5-6). Evangelium, radostná zvěst o spáse, bývá nazýváno evangeliem pokoje[18]. Tento pokoj je obsahem poselství, které mají apoštolové ohlašovat ne jako ideál, ale jako skutečnost v Kristu a Kristem naplněnou.[19]

 

 

 

Pokoj jako dar spásy

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokoj jako dar spásy v sobě zahrnuje především usmíření s Bohem, které je však svobodným darem Božím v Ježíši Kristu[20]. Pokoj mezi lidmi je pak důsledkem našeho smíření s Bohem; je naším úkolem jej přinášet do všech našich vztahů[21]. Konečně je rysem spásy vnitřní pokoj jednotlivce jako důsledek nového poměru k Bohu a lidem. Lze říci, že je to stav duše, která je „v pořádku“, „neporušená“, tj. duše proměněná Boží milostí. Boží pokoj v srdci člověka je pak darem Boží blízkosti, ovocem Božího Ducha (srov. Gal 5,22). Tento pokoj je velmi často spojován s radostí, důvěrou, nadějí: „Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila naše naděje mocí Ducha svatého“ (Řím 15,13). Pokoj vyjadřuje tiché a radostné vědomí Boží přítomnosti a jistotu správné cesty uprostřed všech těžkostí. Apoštol Pavel jej chápe jako dar Boží přesahující veškeré naše lidské chápání: „Boží pokoj převyšující každé pomyšlení bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Flp 4,17).

Že také František chápal pokoj jako spásu, vyjadřuje spojení obou slov objevující se v jeho pozdravu a přání, např. v úvodu Listu bratru Lvu: „Bratře Lve, tvůj bratr František ti přeje spásu a pokoj.[22]

 

 

 

Lze říci, že život v pokoji přichází až po zápase se starým smýšlením, odvráceným od Boha, zahrnuje v sobě období pokušení a zkoušek a vede k poznání tajemství kříže. Pokoj je znamením pokání, protože pokání směřuje k Bohu a pokoj je Božím darem, ovocem Ducha, jenž k pokání přivádí. Pokání ve své nejhlubší podstatě směřuje ke znovunastolení primární spravedlnosti, jež byla narušena neposlušností ze strany člověka. Tento počáteční stav s sebou nesl také pokoj a harmonii mezi lidmi a také se všemi bytostmi, tedy se vším stvořením.

Známe pokusy životopisců vyjádřit harmonii téměř rajskou mezi Františkem a stvořením, např. z epizod Kázání ptáčkům nebo o vlku z Gubbia[23]. Lze říci, že se zde jedná o anticipaci eschatologické svobody, o níž mluví sv. Pavel.[24] V přiblížení se Františka ke stvoření totiž nebyla vůle vládnout nebo využít, ale skutečná a autentická bratrská láska. Proto u zvířat mizí instinktivní strach, obrana a útěk. Zdálo se, jakoby si všimli, že se nachází naproti člověku úplně čistého srdce, nevinného dítěte Božího, které se vrátilo k původní svobodě ráje, totiž že všechnu svoji existenci vydalo lásce a službě[25]. Známé jsou i příběhy o Františkově vlivu na biskupa a starostu Assisi na konci Františkova života[26] kdy před nimi zpívá sloku o odpuštění: „Buď pochválen, Pane, za ty, kdo odpouštějí pro tvou lásku[27].

Jaké bylo tajemství Františkova vlivu na ty, které usmiřoval a kteří se po jeho kázáních obrátili? František neodsuzuje násilí, nemá žádný program pokoje, neformuluje žádnou listinu lidských práv, přesto se dá mluvit o jakémsi poselství pokoje. Jeho metoda je však až příliš prostá – žít a hlásat evangelium pokoje, které je radostnou zprávou o lásce, odpuštění, mírnosti a bratrství. František sám rád žádal o odpuštění a rád je nabízel, maje tuto zásadní osobní zkušenost: Bůh z něj sňal hříchy a daroval mu milost obrácení. Kdo se setkal s Bohem pokoje, ten je schopen přinést i všem ostatním ovoce tohoto setkání…

 

 

 

10.3    Kajícnost jako pramen radosti a pokoje

 

 

 

 

Poslední pohled na františkánskou kajícnost připomene dokonalou radost. Je to radost kajícníka ze skutečnosti, že je sjednocen a žije ve spojení s Bohem, se sebou samým, se svými bratry. Radost je projevem svobody, zakoušené díky naprosté oproštěnosti a radikální chudobě.

František je světec pokání a radosti. Vyzývá: „Ať se bratři chrání, aby se navenek neukazovali zasmušilí…, ale spíše veselí...“ [28]. V jistém smyslu je pro něj radost důležitější než kající skutek[29], je totiž svědectvím o spojení s Bohem, o radostném prožívání pokání, o nalezení smyslu života. Radost je plodem pravého pokání a pravé pokání vždy přináší radost, protože ta pochází od Boha. Můžeme říci, že pokání, které nepřináší radost, nevede k Bohu a není tedy pravým obrácením, protože radost je svědectvím o Boží přítomnosti. Kde není pravá radost, tam není Bůh! Že se nejedná o povrchní veselí, nýbrž o jeden z nejbytostnějších lidských stavů, svědčí i slova encykliky: „Radost přichází z pochopeného smyslu utrpení.[30] Jak blízko je Františkův pohled na dokonalou radost, který nám zaznamenal jeho sekretář a důvěrník, bratr Lev![31]

Výsledkem pokání je tedy obnovená radost z Boha. Praví kajícníci jsou požehnaní a šťastní, protože na nich spočívá Duch Páně a Nejsvětější Trojice si v nich dělá svůj příbytek.[32] A není možné pravé pokání bez Ducha svatého, jehož ovocem radost je![33]

 

 

 

Radost i zkroušenost

 

 

 

 

 

 

 

 

Smutek je obvykle spojován s následky hříchu, je známkou nepochopení, beznaděje, osamocenosti. Sv. Pavel ale mluví o zármutku, který je „podle Boží vůle“ a „působí pokání ke spáse“[34]. Je to zármutek, který je projevem lítosti nad hříchem právě spáchaným. Tento zármutek však nebudí beznaděj, ale naopak víru v účinné a rychlé Boží odpuštění. Kromě tohoto „spásného zármutku“, který vede k radosti z odpuštění, rozlišují duchovní autoři ještě stav, kdy je lítost nad hříchem silně spojena s vděčností. Tento stav je trvalý natolik, že se stává převládajícím duchovním rozpoložením, řekli bychom přímo povoláním. A tak mnozí, jako svatý František, chápou duchovní život jako cestu trvalé kajícnosti.

Je třeba říci, že víra v Boží odpuštění a následná radost z jeho přijetí není nijak v rozporu s tímto trvalým stavem zkroušenosti, ale jedno je doplněno druhým. V řečtině existují pro rozlišení dva termíny: metanoiapenthos. Penthos (zkroušenost) významově přesahuje výraz metanoia (pokání, obrácení). Penthos je stav, kdy si člověk uvědomuje a připomíná hříchy již odpuštěné. Důvodem však není skrupulantství, pochybnost o již přijatém Božím odpuštění. Důvodem těchto myšlenek je především veliká vděčnost vůči Bohu a připomínka vlastní křehkosti, slabosti, náchylnosti k hříchu a trvalé potřeby Boží pomoci, síly a milosrdenství. Ježíš říká: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jn 15,5). Pláče-li člověk veden penthosem, pak pláče z vděčnosti, dojat Boží dobrotou a bezmezností Otcovy lásky. V takovém pláči není žádné zoufalství ani beznaděj. Jde o zvláštní pláč, kterému Řekové říkají „charopoion penthos“ – pláč, který plodí radost. A tak můžeme v Atanášově vyprávění o sv. Antonínovi číst, že světec každý den plakal. Výsledkem zkroušenosti jeho ducha však byla „tvář, která zářila“ neobyčejnou krásou[35]. Podobně čteme o našem světci u Celana, a to již v začátcích jeho obrácení: „Vytrvale, v slzách a s velkou vroucností prosil Pána, aby ho vysvobodil z rukou nepřátel a aby milostivě vyslyšel jeho zbožné prosby. V postu a slzách si vyprošoval ochranu Vykupitele, sobě nedůvěřoval a všechnu svou starost uvrhl na Pána, a ačkoli dlel v temné sluji, zaplavovala ho nevýslovná radost[36].  Vrcholný zážitek na La Verně spojuje v sobě rovněž obojí: radost i bolest: „Pronikla ho velká blaženost a zmocnila se ho ještě větší radost, když zpozoroval milostiplný pohled Serafa, který byl nepopsatelně krásný. Ale jeho ukřižování a hořkost jeho utrpení naplňovaly Františka hrůzou. Byl zároveň smutný a radostný, blaho a bolest se v něm střídaly…“ [37]

František neopouští svého Milovaného v jeho utrpení a toto spojení s Pánem za všech okolností je tajemstvím jeho dokonalé radosti. Mystická zkušenost z  La Verny je pak vrcholným prožitkem toho, co charakterizovalo celý světcův život: „I když Boží muž často proléval slzy, jeho duch i obličej vyzařovaly radost. Protože jeho svaté svědomí bylo jasné, vyléval na něho Bůh olej radosti. Stále, vytrvale se pozvedal k Bohu a vše, co konal, konal s radostí“.[38]

Marta Lucie Cincialová SMFO

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

           

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



[1] 24. února 1209

[2] 1Cel 22: FF 356.

[3] 1Cel 23: FF 358; 1Cel 29: FF 366.

[4] 1Cel 33: FF 375.

[5] 1Cel 36: FF 382. Františkovým kázáním se církev stává „lidem kajících poutníků“ vydaným vědomě na cestu do Království (srov. G. Iammarone, La spiritualita francescana. Anima e contenutti fondamentali, Ed. Messaggero, Padova 1993, s. 69, 136).

[6] LegM 7: FP 1059; Leg3dr 36: FP 1440.

[7] NpŘ 17.

[8] Kající kázání mohli vykonávat všichni, naučná kázání jen kněží, k tomu zplnomocněni.

[9] Leg3dr 58: FP 1469; 1Cel 29: FP 366.

[10] Záv 6: FP 121. Když František v NpŘ říká, jak mají bratři jít světem, s odvoláním na evangelium žádá, ať si nic neberou na cestu… (Lk 9,3) a ať nejprve řeknou „Pokoj tomuto domu“, když vejdou do některého domu (NpŘ 14).

[11] 1Cel 23; srov. LegM 3,2. Známý je i tento příběh: „Jak František později dosvědčil, z Božího zjevení se naučil tomuto pozdravu. ‚Pán ti uděl pokoj!‘ A proto při každém kázání posluchače pozdravoval těmito slovy. A je to podivné a je to zázrak, že už před svým obrácením měl jakéhosi předchůdce a hlasatele tohoto pozdravu. Byl to jakýsi člověk, který chodíval po Assisi a zdravil ‚Pokoj a dobro, pokoj a dobro!‘ A mezi lidem se věří, že jako měl Jan oznámit Krista a odešel, když Kristus začal kázat, tak i ten člověk, jako druhý Jan, předcházel sv. Františka a zvěstoval pokoj. A když František přišel, už se neobjevoval“(Leg3dr: FP 1428).

 

 

 

 

 

 

 

 

[12]Přitom všem usilovali o pokoj a snášenlivost se všemi, vždy jednali upřímně a usilovně se varovali pohoršení…“ (1Cel 41).

[13] Srov. Léon Dufour X. (ed.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, KA 1991, s. 337.

[14] Konkrétní výrazy, které tuto situaci popisují, jsou požehnání, odpočinek, sláva, bohatství, spása, život. Izrael byl přesvědčen, že pokoj je vždy darem Božím. Izaiáš tlumočí Hospodinova slova: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo“ (Iz 45,7). Když Gedeon staví oltář k Hospodinově poctě, nazývá jej „Hospodin je pokoj“ (srov. Sd 6,24).

[15] Srov. Lv 26,3-12: „Jestliže se budete řídit mými nařízeními...zemi daruji pokoj“; Ž 119,165: „Velký pokoj těm, kdo milují Zákon, o nic neklopýtnou“; Ž 35,27: „Hospodin sám přeje pokoj svému služebníku“.

[16] Srov. Iz 48,22.

[17] Prorok Jeremiáš odmítá plané povykování „Pokoj! Pokoj!“ a ukazuje, že nikde není žádný pokoj (Jr 6,14). Bůh ale ústy proroka Jeremiáše vyhnancům oznamuje: „Já znám vaši budoucnost, můj úmysl s vámi je úmysl pokoje a ne neštěstí. Chci vám dát naději do budoucnosti“ (Jer 29,11). Ezechielovými ústy se zavazuje navěky: „Uzavřu s nimi věčnou smlouvu pokoje“ (Ez 37,26). Očekávaný Mesiáš, kníže pokoje, trestání snáší pro náš pokoj a jeho ranami jsme uzdraveni (Iz 53,5).

[18] Srov. Sk 10,36.

[19] NOVOTNÍ, A., Biblický slovník, Praha: Kalich, 1956, s. 669.

[20] Srov. Kol 1,20; Řím 5,1.

[21] Srov. Ef 4,2: „Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu ducha spojeni svazkem pokoje.

[22] Stejně tak i v Listu všem vládcům lidu. V úvodu k LegM představuje sv. Bonaventura Františka jako „anděla pravého míru“, který lidem zvěstoval „pokoj a spasení“ (FP 1021).

 

 

 

 

 

 

 

 

[23] 1Cel 58; Kvítky 21.

[24]Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud“ (Řím 8,19-22).

[25] Srov.  O. Schmucki, La mistica della natura  in san Francesco,  in DF, pozn. 22, s.1293.

[26] ZrcDok 101: FP 1800.

[27] LegPer 44: FP 1593. Na úrovni spíše symbolické líčí Kvítky událost, jejímž obsahem je opět odpuštění jako předpoklad pokoje, když František žádá od obyvatel Gubbia, aby odpustili bratru vlkovi všechno zlo, které jim způsobil. (Srov. Kvítky 21: FP 1852).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

[28] NpŘ 7, FP 26-27; srov. také 1Cel 46: FP 402; Leg3dr 41-42: FP 1445-7: „Když se sešli, byli plni radosti a veselí, takže se zdálo, že na všechno, co od zlých lidí vytrpěli, zapomněli“.

[29] Srov. C. Dallari, s. 103

[30] Salvifici doloris, O křesťanském smyslu utrpení, čl. 1.

[31] Srov. O pravé a dokonalé radosti: FP 278. Podobně hovoří i v Napomenutích: „Opravdu pokojní jsou ti, kdo při všem, co vytrpí na tomto světě, zachovají uvnitř i navenek pokoj pro lásku našeho Pána Ježíše Krista“ (Npm 15).

 

 

 

 

 

 

 

 

[32] Srov. List věřícím, 1. kap.

[33] Srov. Gal 5. kap.

 

 

 

 

 

 

 

 

[34] 2Kor 7,10.

[35] Srov. Vita Antonii, 67.

[36] 1Cel 10: FP 336. „Muž Boží často vcházel do jeskyně...tam v slzách prosil ve skrytosti nebeského Otce, aby řídil jeho kroky a dal mu dokonaleji poznat svou vůli... radost z okoušené sladkosti Ducha se střídala s bolestí nad hříchy“ (ŽivFr 4). Rovněž o bratřích vydává Celano svědectví, jak „neopomněli Boží chvály a modlitbu, vytrvale zkoumali všechny své činy; za vše dobré, co vykonali, děkovali Bohu, svých opomenutí a nedbalostí litovali v slzách a vzdychání“ (1Cel 40: FP 391).

 

 

 

 

 

 

 

 

[37] 1Cel 94: FP 484.

[38] Legmin III, 3: FP 1350.