Slotwiński, Tadeusz OFM

Blahoslavený Gerard se narodil 1174 ve Villamagna nad Arnem u Florencie. Byl synem zbožných vesničanů. Ve dvanácti letech osiřel. Během pouti do Svaté země upadl do rukou Turků a dostal se do otroctví, kde s ním bylo po delší čas zle zacházeno. Po osvobození navštěvoval svatá místa, hodně se modlil a rozjímal o životě našeho Spasitele. Po uplynutí jistého času se vrátil do Villamagna.

 Zastavil se u kostelíka, který stojí dodnes a nese jeho jménu: bl. Gerarda; uvnitř svatyně je přechovávána schránka s jeho ostatky. O několik let později se znovu, avšak po moři, vydal s dvaceti rytíři do Sýrie. I tentokrát byli zajati piráty, kteří jim ztěžovali cestu, a jejich život visel na vlásku. Když se po nějakém čase dostal do Palestiny, oddával se modlitbě a skutkům milosrdenství k nemocným a poutníkům. Zůstal tam sedm let, když však zjistil, že mu lidé prokazují znamení úcty, přízně, uznání a zájmu, vrátil se do Itálie. Tu se setkal se sv. Františkem a poznal ho, a z jeho rukou přijal terciářský hábit.

 Jako terciář se vrátil do své oratoře blízko Villamagna, tentokrát proto, aby se tu usadil natrvalo. Poblíž zbudoval vlastníma rukama další oratoř, kterou zasvětil Matce Boží. Každý týden navštěvoval jako poutník tři různé svatyně a modlil se v nich na trojí úmysl: za duše trpící v očistci, za odpuštění hříchů a za obrácení nevěřících. Zemřel 25. května 1270 ve věku 96 let. Dne 18. března 1833 papež Řehoř XVI. potvrdil jeho úctu.

 Modlitba byla duší jeho života a činnosti. Aby se stal pravým ctitelem Otce jako Ježíš, Gerard se snažil žít a konat v jednotě s Bohem, ve stavu chvály, obětování mu toho, čím byl, co měl, toho, co dělal, co dostával. Podobně jako sv. František usiloval o to, aby už nebyl jen člověkem, který se modlí, ale samotnou modlitbou.

 Aby následoval světce z Assisi, když se Gerard pohyboval uprostřed lidských starostí, snažil se zůstávat v jednotě s Bohem ve všem,  co  myslel a konal, a zůstával – jak se říká - v harmonii s ním. Dokonce krátký střelný akt je vždy modlitbou. Říci: „Jaký je to krásný západ slunce!“ je modlitbou chvály. „Jak je Bůh krásný a dobrý! Pane, dodej mi sil! Pane, požehnej tomu člověku! Ježíši, důvěřuji ti! Děkuji ti, Pane! Pane, déle už nemohu! Ježíši, miluji tě!“ - to jsou modlitby důvěry, svěření se a podrobení se Boží vůli.

 Gerard se učil děkovat Bohu za krásnou a sladkou tvář, za květ, za plod, za každého člověka a za každé stvoření. Učil se přijímat jako oběť Bohu každodenní obtíže a trápení, nutnost dívat se na stále stejné tváře, opakování stále týchž gest. Ochota zříci se všeho a později myšlenka, že Bůh má radost z toho pokorného a prostého života, který mu minutu za minutou odevzdáváme. To vše je modlitba.

 Blahoslavená Veridiana se narodila 1182 v témže roku jako sv. František v Castelfiorentino v Toskánsku. Pocházela z bohaté šlechtické rodiny Attavanti. Byla vychovávána v domě zámožného strýce. V časech nedostatku a hladu byla „dobrou matkou“ – jak ji nazývali - a spěchala s pomocí ubohým a hladovým. Pociťovala povolání ke kajícímu životu a v ústraní. Vykonala několik pěších poutí: do Španělska k hrobu sv. Jakuba apoštola, k hrobům sv. Petra a Pavla v Římě, navštívila katakomby a Koloseum. Nakonec se rozhodla žít podle vzoru anachoretek (poustevnic) z Východu.

 V Castelfiorentino byla kaple poustevníka sv. Antonína opata. Poblíž ní si Veridiana vybudovala celu, ve které bydlela oděná do kající pytloviny. Přikázala zazdít dveře a ponechat jen otvor, kterým jí podávali skromné jídlo a kterým se mohla účastnit na liturgii, zpovídat se a přijímat tělo Páně. Kromě zpovědníka a duchovního otce za ní přicházeli ubozí lidé, kterým bylo ukřivděno, kteří ztratili důvěru a byli ztrápení. Pomáhala jim dobrým slovem i radou, duchovní útěchou a láskou.

 Jednoho dne roku 1221 ji navštívil sám sv. František oděný do pytloviny a přepásaný provazem. Setkání těchto svatých osob si snáze představíme, než popíšeme. Chudičký ji přijal do Řádu kajících bratří a sester, který právě v tomto roce založil. Veridiana zemřela roku 1242. Na místě, kde se nacházela její cela, byl postaven na její počest nádherný kostel. Papež Klement VII. ji prohlásil za blahoslavenou 20. září 1433.

 Bl. Veridiana po celý svůj život žila svátostmi. Pro františkánské terciáře vyvstává nutnost nebo aspoň účelnost, aby co nejhojněji čerpali síly ze svatých svátostí. Kromě toho mají věnovat pozornost ještě nepokřtěným dětem, dosud nebiřmované mládeži, starším a nemocným osobám potřebujícím pomazání nemocných či posilu na cestu do věčnosti, a konečně dvojicím žijícím spolu bez manželství. Z Eucharistie se nám dostává nejúčinněji naše posvěcení a oslavení Boha. Liturgie vytváří poznání celé františkánské duchovnosti, která – počínajíc od sv. Františka a končíc dnes - učinila z Eucharistie střed vlastní duchovnosti. V důsledku toho každodenní mše sv., třebaže není výslovně předepsaná Řeholí, je žádoucí z důvodu lásky, jakou máme ke Kristu.

 Svatá Alžběta Uherská, patronka Třetího řádu, přišla na svět roku 1207 jako třetí dítě uherského krále Ondřeje II. a korutanské kněžny Gertrudy. Byla přislíbena Ludvíkovi, synovi durynského landkrabí Hermana. Jako čtyřletá dívenka vybavena od otce bohatým věnem přibyla na dvůr do Wartburgu. Brzy začala projevovat známky intenzivní nábožnosti a zbožnosti, plnila skutky milosrdenství a osobně ošetřovala nemocné a malomocné.

 Roku 1221 uzavřela sňatek s Ludvíkem, a manželství se ukázalo velmi šťastné. „Jestliže tolik miluji smrtelnou bytost – říkala Alžběta své věrné služebné Isentrudě - oč více musím milovat Pána, jenž je nesmrtelný a vládne všem!“ Rovněž sama Isentruda dosvědčuje vzájemnou lásku obou manželů, jako na potvrzení, že zbožnost neutlumuje ani neničí lidské city.

 „Milovali se překrásnou láskou - píše - sladce se navzájem povzbuzovali k Boží chvále a jeho službě.“ Alžběta něžně milovala Ludvíka a Ludvík ji miloval pro její krásu, jemnost a líbeznost. A přece se neuchylovala k způsobům známým ve světě, aby zdůraznila své půvaby: naopak – nastrojené pyšné durynské dámy téměř pohrdaly kněžnou pro její prosté šaty a skromný život.

 Na hradě Wartburgu se téměř nelišila od služebnic, vždy se starala o nějaké záležitosti, téměř nikdy se neoddávala zábavám. Ostatně mladičká kněžna neměla příliš mnoho času na světské zábavy: ve věku 15 let porodila prvého syna, jako 17letá dceru, 20letá se stala matkou druhé dcery – a to už byla 20 dní vdovou.

 Krátce trvalo jejich překrásné a něžné soužití. Nerušila je žádná nedorozumění, třebaže se muž občas domníval, že jeho žena přehání ve zbožnosti, jako na příklad tehdy, když přikazovala, aby ji v noci budili bez jeho vědomí, aby se pomodlila vkleče vedle manželského lože.

 „Dokonce když ještě její muž žil – uvedla později Isentruda – ona byla jako řeholnice: pokorná, milosrdná, zcela oddaná modlitbě. Všechny skutky milosrdenství plnila s největší radostí v duši a s tváří nikdy se neměnící.“

 V létě 1227 se Ludvík vydává na křížovou výpravu, zatímco Alžběta očekává třetí dítě. Po třech měsících přináší posel zprávu, že kníže zemřel v Itálii. „Umřel! – zvolala Alžběta – a s ním zemřelo všechno moje dobro na tomto světě!“ Mladičká vdova se hned stane předmětem šikan ze strany lakomých švagrů. Vyženou ji z hradu a odeberou jí děti, v jejichž prospěch se zřekne dědictví.

 Obléká staré šaty podle vzoru františkánských terciářek a zcela se věnuje dílům milosrdenství. V duchu a podle příkladu rok předtím zemřelého Františka ošetřuje nemocné a léčí malomocné, odevzdává se duchovnímu vedení nejdříve františkána o. Rudigera, a potom cisterciáka Konráda z Marburku, nesmírně náročného, jenž jí přikazuje bičovat se i za nejmenší provinění.

 Byla oddanou ochránkyní františkánů v Německu. V Eisenachu vybudovala pro ně klášter. V Marburku založila špitál, který zasvětila sv. Františkovi. Poslední léta svého krátkého života trávila v krajním odříkání a chudobě. Roku 1228 složila do rukou o. Konráda slib zřeknutí se světa a přijala terciářský hábit (tradice tvrdí, že sám sv. František jí odevzdal svůj řeholní plášť). Složila rovněž řeholní sliby na Velký pátek ve františkánském kostele. Zavázala se, že bude chodit bosa do konce života. Založila špitál, v němž byla ošetřovatelkou. Zemřela 17. listopadu 1231 jako 24letá. Papež Řehoř IX., jenž svatořečil Františka i Antonína, svatořečil rovněž Alžbětu 27. května 1235.

 Třetí františkánský řád ji přijal za svou patronku. Alžběta svítí především jako vzor obětavosti a milosrdenství. Příznačnou známkou jejího života je svěření se Boží Prozřetelnosti a citlivá a srdečná láska k ubohým a nemocným. Alžběta byla sestrou všech lidí.

 Nezanechala nám mnoho spisů, zato zanechala svědectví života. Neoddělila se hradními zdmi od lidí, ale šla k nim. Stala se opravdovou sestrou solidarizující se s potřebnými. Nechtěla být paní, vládkyní, kněžnou, královnou, ale sloužící, posluhující, pomáhající. Neboť Ježíš přišel, aby sloužil.

 Sv. Alžběta nás učí dívat se na život zdola, ze strany potřeb, nouze, hladu materiálního i duchovního. Za každým potřebným člověkem, za každým žebrákem, alkoholikem, narkomanem stojí dlouhá historie zaviněného či nezaviněného pádu dolů.

 Z tohoto maličkého hořčičného zrna vyrostl během dějin v Kristově církvi ohromný strom. Opírajíce se o duchovnost sv. Alžběty vznikly početné charitativní iniciativy, řeholní společenství. Mnoho farností, kostelů a kaplí si ji zvolilo za svou patronku a přímluvkyni.

 Svatá Alžběta nás povzbuzuje svým příkladem, abychom uvěřili v naše možnosti uspořádat život ve směru vlastního štěstí, abychom uplatňováním apoštolátu blahoslaveného milosrdenství jednou sami došli milosrdenství Božího.

Tadeusz Slotwinski OFM

 Swiety Franciszek a pierwsi franciszkanie swieccy

 Glos sw. Franciszka 3/2006

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

Texty pod obr.: 1. Bl. Gerard; 2. Bl. Weridiana; 3. Sv. Alžběta; 4. Vyhnání sv. Alžběty z hradu Wartburg