Polczyk, Waldemar OFM

 „Trpitel“, „nechtít (nemoci) někoho strpět“ – taková slova a ustálené výrazy potvrzují biblickou pravdu, že život člověka je, buď jak buď, zápasem, něčím, co je spojeno s tělesnou nebo duchovní bolestí. Čas je dnes zbožím, stejně dobrým jako jiné. Význam má hodinová stávka, a za zaviněně promarněný čas se platí dohodnuté tresty. Neboť čas je drahý. Čas jsou peníze, říká pořekadlo. Ideálem je udělat co nejvíc za co nejkratší dobu. Ne ovšem vždy. Neboť nechceme, aby nás lékař prohlédl jen zběžně a mechanik nedbale prohlédl naše auto. Nevěnovat někomu dostatečné množství času je znamení nedostatku úcty a neupřímnosti. Jsme jaksi uvnitř přesvědčeni, že velké věci potřebují čas, že to, co je velké, dobré a krásné, nerodí se rychle a jednoduše. Náš jazyk spojuje ochotu věnovat i malé množství času očekávání výsledku, anebo také schopnosti čekat na zamýšlený účinek našeho počínání, s utrpením. Proto schopnost čekat nazýváme „trpělivost“. Podobné spojení pozorujeme v angličtině, kde trpělivost se nazývá „patient“. Zde slyšíme latinský kořen „passio“ čili utrpení, podobně jako v italském „pazienza“.

Položme si otázku po příčině této zvláštní duchovní bolesti. Duchovní, neboť očekávání zásadně vylučuje jednání. Snad v každé oblasti práce jsou právě tyto dva prvky: konání a čekání. Je zřejmé, že lidem jednání nepřichází relativně snadné. Když člověk pracuje, namáhá se, čili trápí se. Zakouší však bolest, i když čeká na výsledky. Jaká je tato bolest? Pochází ze zvláštního pokoření, jakým je nutnost uvědomit si, že efektivnost jednání člověka závisí jen do určité míry na něm samém, na jeho schopnosti či znalostech, nebo dokonce angažovanosti, přičemž určitě to není žádné významné procento. Někdy bývá menší, jindy velká, avšak každá činnost, zvláště když je současně tvořením, obsahuje prvek čekání, vynucené, třebaže přirozené pasivity. Člověk trpí, neboť by chtěl mít na všechno vliv, všechno kontrolovat, avšak bývá často svědkem porážek – i vedle úspěchů. Toto zakoušení bezmocnosti je další příčinou utrpení, kterým je očekávání. Bezmocnost pokořuje, neboť odkazuje člověka do závislosti na vnějších činitelích, na dobré vůli druhého člověka, vynucuje si nesamostatnost. Nijak vzácně totiž dochází k situacím, v nichž naše úsilí je zmařeno anebo doznává vážné škody, ať už v důsledku působení přírodních sil nebo jednání třetích osob, lhostejno či je zamýšlené nebo ne. A možnost jejich předvídání bývá časem mizivá. Odtud nechuť mnoha lidí k takovému typu práce, který s sebou nese nutný čas čekání na výsledky. Takové je např. školství a vůbec všechna výchovná činnost. Správně to vyjádřil jeden autor, že úspěch učitele je „za hrobem“. Sem patří i vědecká práce, v níž až na řídké výjimky uznání, pocty, hodnosti, a ovšem někdy i velké peníze, přicházejí až v druhé polovici života. Velký blahobyt se rovněž rodil úsilím více pokolení. „Snadné peníze“ neexistují. Ti, kdo oslnivým tempem dosáhli ohromného štěstí, buď končí ve vězeňské cele, anebo padají za oběť zločinnému zúčtování. Nakonec dodejme, že jediným prorokem, jenž uviděl Spasitele, byl Jan Křtitel. Ostatní hynuli pronásledováni, jen zřídka viděli plody své služby. Příkladem může být Jeremiáš, který se teprve mnoho let po smrti dočkal rehabilitace v izraelském národě. Písmo sv. předkládá trpělivost jako nezbytnou dispozici Ježíšova učedníka. Neboť „Pánem vzrůstu“ je Ježíš. Čas přinášení plodů nenastává na této zemi. Kdyby tomu bylo jinak, jaký smysl by mělo očekávat nové nebe a novou zemi? Všimněme si, že Ježíš zakouší porážku: „Všichni učedníci jej opustili a utekli“ (Mt 26,56). Pod křížem vytrvaly jen čtyři osoby (Jan 19,25-27). Sv. Pavel smutně píše: „Všichni mě opustili“ (2 Tim 4,16). Tak snadno se zapomíná na evangelijní zákon „zrna, které musí odumřít“. Ježíšův učedník přímo musí podstoupit porážku, vždyť není z tohoto světa. František – věrný učedník Ukřižovaného, dokázal být trpělivý, a k uskutečňování této ctnosti povzbuzoval nejen spolubratry, ale vůbec všechny Kristovy učedníky bez výjimky.

Konečným a nejhlubším důvodem takového postoje je to, že Nejvyšší Bůh je trpělivostí. František kategoricky vyžaduje od svých bratří trpělivost v každé životní situaci: „Blahoslavený služebník, který snese pokárání, obvinění a výtku od druhého právě tak trpělivě, jako kdyby káral sám sebe“ (Napomenutí 22); cvičení v trpělivosti přináší blahoslavené ovoce: „Kde je trpělivost a pokora, tam není hněv ani zármutek“ (Napomenutí 27). Nakonec bez trpělivosti není opravdová radost, pravá ctnost a spása duše. Když vykládal bratru Lvovi, v čem spočívá opravdová, dokonalá radost, František ho poučoval: „Když přijdeme k Panně Marii Andělské, promočeni deštěm a zkřehlí zimou, celí zablácení a trápení hladem a zaklepeme v klášteře na fortnu, a vrátný přijde pohněván a řekne: Kdo jste? A my řekneme, jsme dva z vašich bratří, a on řekne: Nemluvíte pravdu, ale jste dva taškáři, chodící po světě, klamající lidi, a okrádáte chudé o almužnu, jděte pryč a neotevře nám a nechá nás stát venku ve sněhu a dešti, zkřehlé a hladové až do noci, jestliže tehdy sneseme trpělivě bez trápení a bez reptání takové příkoří a budeme si pokorně a vlídně myslit, že ten vrátný nás opravdu zná a že skrze něho k nám mluví Bůh, ó bratře Lve, piš, že v tom je dokonalá radost. A jestliže my nepřestaneme klepat a on vyjde ven rozzlobený a bude nás vyhánět jako dotěrné tuláky s hrubostmi a políčky slovy: Jděte odsud, ničemní šibalové, jděte si do špitálu, neboť tady nedostanete ani jídlo, ani nocleh, jestliže toto sneseme trpělivě a s radostí a dobrou láskou, ó bratře Lve, piš, že v tomto je dokonalá radost. A jestliže nuceni hladem a zimou a nocí přece ještě budeme klepat, volat a prosit pro lásku Boží s velikým nářkem, aby nám otevřel a pustil nás dovnitř a on, ještě více pohoršen, řekne: Toto jsou dotěrní tuláci, ale já je vyplatím podle zásluhy, a vyjde ven se sukovitou holí, popadne nás za kapuci, porazí na zem a vyválí nás ve sněhu a důkladně nám tou holí natluče, jestliže my všechny tyto věci sneseme trpělivě a s radostí a budeme přitom myslet na bolesti Krista požehnaného, které máme snášet z lásky k němu, ó bratře Lve, piš, že v tom je dokonalá radost“ (Kvítky 8). Naše velká současná obtíž je patrně to, že mnoho věcí se děje příliš rychle. Příliš rychle dorůstají děti a příliš rychle stárnou muži. Ženy totiž nepodléhají zákonu stárnutí… Příliš rychle dnes přicházejí velké peníze i velká láska. A proto všechno tak rychle končí a zanechává po sobě hořkost a pocit prázdnoty. A na nic není dnes čas a ničím se člověk nepotěší. Stojí za to modlit se o trpělivost, o dar vytrvalého očekávání plného důvěry, takového čekání, které ví, že „nestaví-li dům Pán, marně se namáhá, kdo jej staví“ (Žalm 127,1). Neboť jen to, nač se dlouho a trpělivě čekalo, dává pravou radost a zadostiučinění, které neodlétne s větrem, ale trvá. Modleme se o odvahu trpělivosti, třebaže je obtížná a někdy hodně bolí.

Waldemar Polczyk OFM

 Cierpliwošč

 

 

 

 

 

 

 

 Glos sw. Franciszka 12/2005

 

 

 

 

 

 

 

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM