Rozloučení s otcem Prokopem OFM - Homilie při mši sv. 23. 8. 2006 v kostele Panny Marie Sněžné v Praze
Dohnal, Jan M. Vianney OFM
2 Kor 4,14-5,1
Mt 11,25-30
Před týdnem jsme se zde loučili s bratrem Jaroslavem a nyní se loučíme s dalším naším bratrem. S bratrem Prokopem. A opět je v našich srdcích posvátný pokoj a vděčnost. Vždyť se loučíme v podstatě jen na chvíli. Za touto naší jistotou není jen laciné přání, ale hluboká víra v Boha, který je naším Stvořitelem, Pánem i Spasitelem. V něm je plnost života až do té míry, že je Život sám. Aby nás tento náš Bůh přesvědčil, sám se k nám sklonil a stal se pro nás člověkem. V Ježíši Kristu na sebe vzal všechnu naši bídu, naši slabost i náš hřích a dokonce se setkal i s naší smrtí. Ne kvůli sobě, ale kvůli nám se stává věčným vítězem nad samotnou smrtí, aby nám ukázal cestu až do svého, tedy nebeského království. Ve vzkříšení Ježíše Krista je vrchol Božího zjevení. Bůh nám nemohl více zjevit svou nezměrnost, svou moc, své milosrdenství a svou lásku než skrze kříž a vzkříšení. Proto i apoštol Pavel ve svých listech neustále zdůrazňuje tento hluboký smysl Kristovy oběti, který musí předcházet, aby nám Jeho vzkříšení dalo jistotu nového života a smysl života. I dnes nás apoštol ujišťuje, když v listu Korinťanům říká: „Víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho…“ Jinými slovy, tato skutečnost vzkříšení se hluboce dotýká každého z nás a je vyjádřena v Krédu slovy „Věřím ve vzkříšení těla a život věčný“.
Tuto víru, kterou z Ježíšova pověření hlásali apoštolové a která byla shrnuta do apoštolského vyznání víry, do poselství, které církev ve vanutí Ducha svatého již po dva tisíce let nese a chrání, tuto jistotu, za kterou zaplatilo svou krví tak nesčetné množství mučedníků, tuto víru, kterou si jako svůj největší poklad předávaly generace našich předků, dostává do svého vínku, díky víře svých rodičů, i malý Eduard, který se narodil 2. ledna roku
Jsme však na počátku padesátých let. Náš Eda, aby vyjádřil svůj postoj, začal učit náboženství. A bylo rozhodnuto. Místo akademického titulu se stal kvalifikovaným zedníkem. Nikdy však svého kroku nelitoval. Jako křesťan se mohl všem podívat přímo do očí.
Povolání ke kněžství a řeholnímu životu v něm dozrává později, až když se blíží padesátka. V té době jsme se i poprvé setkali. Já jsem byl v Brně již v polovině noviciátu, když on zde v Praze do noviciátu teprve vstupoval pod řeholním jménem bratr Prokop. Po noviciátu již jen navázal na svá studia z mladých let a než jsme se nadáli, byl Prokop vysvěcen na kněze. Již tehdy měl řadu zdravotních potíží a kvůli srdci i předčasný invalidní důchod. Apoštol Pavel píše: „A přesto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje … protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné.“
Edovo působení bylo stále skryté, bez možnosti státního dozoru, což působilo starosti mnoha stranickým činitelům, kteří ve své ideologii stavěli jen na věcech viditelných a církví se cítili velmi ohroženi. Kdo však prošel tímto obdobím, dá mi za pravdu, že kromě duchovního dobrodružství a velkých rizik tato doba dávala i velký prostor ke svobodě a radostnosti.
Druhá polovina osmdesátých let byla ve znamení velkého rozmachu tajného řeholního života a tajných teologických studií. A tak může náš bratr jako kněz posilovat různé komunity bratří a sester, žijících v ilegalitě. Jeho pedagogický talent, obohacený svátostným kněžstvím a podložený specifickým humorem, byl znát jak při ohnivých promluvách, tak i ve zpovědnici. Po listopadových změnách bratr Prokop zůstává stejně vnitřně svobodný, jen s tím rozdílem, že může i veřejně působit, ale opět bez církevních tajemníků, kteří den ze dne zmizeli. Bratr Prokop dostává nejdříve pověření vypomáhat ve farnosti v Praze-Michli a pak navazuje na františkánskou tradici vytvářenou zvláště naším otcem Aloisem v Krči. Je proto přinejmenším zvláštní, že si je Pán na věčnost povolal ve stejný den, jen s rozdílem jedenácti let.
Kněžské působení bratra Prokopa je nesené nejen vírou, ale též i zkušenostmi získanými při náročné zednické profesi. Rehabilitací získaný akademický titul ještě posílil jeho pokorný přístup k životu. Svým horlivým a zároveň plně lidským přístupem se vrýval do srdcí svých farníků. V okruhu jeho působení je též několik ženských kongregací. Síly však ubývají a tělo chátrá. Složka jeho chorobopisu se stává stále objemnější. Prokop však neklesá na mysli. Vírou, optimismem a humorem působí stále víc spíš v prostorách různých zařízení a nemocnic. V utrpení posledních let si znovu prověřuje tu krásnou a zároveň někdy tak těžkou zkušenost, že pomáhat druhým lidem najít smysl života skrze víru, je úžasným smyslem života.
Pokud mohu za závěr vytáhnout něco málo z jeho závěti, která vlastně ani závětí není, protože chybí datum, a vůbec se nezabývá něčím hmotným, vždyť to i apoštol Pavel říká, že viditelné věci pominou, Prokop píše:
„Pokoj a dobro!
Tak už nejsem mezi vámi, moji milí bratři. Měl bych napsat nějakou zbožnou závěť. Tak to teda ne! To já nedělám. Skoro si myslím, že už jsem toho napsal dost. A tak už končím. Snad jenom ještě moje přání: buďte veselí, buďte radostní.“
Bratře Prokope, věříme, že když Pán smrtí strhl stan tvého těla, že ti připravil obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi. A jsem též přesvědčen, že v jasu Boží přítomnosti a v nebeské radosti děkuješ, že jsi mohl svým dělnickým i kněžským životem pomáhat lidem objevovat smysl života skrze Krista, našeho Pána.
Vianney M. Dohnal
provinční ministr OFM
P. Prokop Eduard Trykar OFM zemřel 17. srpna 2006 ve věku 76 let života. Rozloučení s ním a poděkování za jeho život se konalo při mši svaté 23. srpna v kostele Panny Marie Sněžné v Praze. Tělo zesnulého bylo uloženo do řádového hrobu v Praze na Olšanech.