Matura, Thaddée OFM

František je představován jako člověk pokoje par excellence a patron každého úsilí podnikaného v tomto směru. Bylo napsáno mnoho o jeho přispění i usmíření a pokoji, počínaje legendárním příběhem o vlku z Gubbia, až po historické skutečnosti: smíření mezi assiským biskupem a starostou, hlásání smíru či jeho uskutečnění v městech jako Arezzo, Siena, Bologna. Je však proto možno vidět ve Františkovi předchůdce dnešních pacifistů a jaderných odpůrců? Snažil se František o pokoj, a především o jaký pokoj?

Máme-li dát na takto položenou otázku odpověď, která by nebyla promítnutím našich zájmů a našeho soudobého myšlení do minulosti, je jediný dostatečně objektivní způsob: dotázat se historických pramenů, které nám odhalují Františkův obraz a jeho poselství. Tyto prameny nacházíme ve dvou rozdílných podobách: na jedné straně spisy Františka samotného, ve kterých nám podává – aspoň to předpokládáme – to podstatné ze svého poselství; na druhé straně vyprávění životopisců a kronikářů, kteří prostřednictvím svých myšlenkových schémat a svého způsobu vnímání nám podávají skutečnosti už upravené svým výkladem.

V této studii se omezuji jen na Františkovy spisy. Na jejich základě se pokusím rozvinout myšlenku, kterou měl František o pokoji.

Ve Františkových spisech nacházíme jednak letmé odvolávky na pokoj, jednak texty, které o něm pojednávají dosti zeširoka.

 

 

 

Pokoj jako Boží dar

Už Aronovo požehnání (Nm 6,24-26), které František dává bratru Lvovi, končí přáním: „Pán ti dej pokoj.“  Stejný výraz je použit v Závěti. 

Ve vánočním žalmu, když v ovzduší radosti a slavnosti vylíčil, jak Otec posílá do světa milovaného Syna, který nám byl dán a pro nás se narodil, František cituje zpěv andělů ve vánoční noci: „Sláva Bohu a pokoj na zemi.“ Příchod Božího Syna v těle zjevuje slávu Boha, totiž to, co je v něm hlubokého, nepochopitelného a nesmírného v jeho chování vůči člověku. Tento příchod dává člověku, lidem, které Bůh miluje, plnost všeho dobra, je vyslyšením jeho snů a jeho přání. Pokoj je to, co vytváří Boží dobrota, když se obrací k člověku.

Jiný text, jediný, ve kterém se František inspiruje sv. Pavlem, uvádí totéž téma pokoje jako Božího daru, avšak v dramatičtějším kontextu (List gen. kap.). O Vánocích se projevila Boží sláva, která vede k pokoji, později však to bude kříž. Je to tedy obětované tělo a vylitá krev Pána Ježíše, které přivádějí k pokoji a usmiřují s Bohem nebe i zemi.  Tento text tím, že užívá výrazy: přivedený k pokoji, usmířený, předpokládá předchozí stav zápasu, rozdělení, zlomu, který překonává a uzdravuje vítězství Ukřižovaného.

Žádný z těchto dvou textů neříká, v čem přesně spočívá tento pokoj: ostatně může být, že se to nedá vyjádřit. List věřícím ve své dvojí verzi však přepokládá, že praví věřící ho zakoušejí. Tím, že plní dvojjediné Boží přikázání a žijí ve stavu obrácení, stávají se milostí a silou Ducha Páně jeho příbytkem a přebýváním. Když v nich přebývá Duch, zjevuje jim pouto převyšující všechno chápání, které tak uzavírají s Otcem, Synem a Duchem. Udivený a zasažený neuvěřitelnou důvěrností mezi Trojjediným Bohem a věřícím, propuká František ve zpěv: „Jak je to slavné, svaté a veliké, útěšné, krásné a obdivuhodné, milé, laskavé a pokorné, plné pokoje, sladké a lichotivé a nadevše žádoucí!“ Povšimněme si v tomto hromadění přívlastků výrazu „plné pokoje“.

Stát se příbytkem Boha, být s ním ve vztahu syna, snoubence, bratra a matky, to je to, co ve věřícím vytváří zkušenost, jejímž jediným rysem je pokoj: to je to, co přináší vrcholný pokoj. Zakoušet Boží pokoj dává člověku možnost být plný pokoje a přinášet pokoj. Dává to nahlédnout, v jaké hloubce je zakořeněn pokoj, o kterém mluví František. Přinesen na svět příchodem a „přechodem“ (= paschou) Syna, spočívá především v poutu vztahu, které existuje mezi Bohem a člověkem.

 

 

 

Zkouška jako zjevení pokoje

Pokoj je Božím darem a jeho zkušenost přinášející pokoj může udělat člověk, kterému duch zjeví, že je ve vztahu s Trojjediným Bohem.

Aby však tato zkušenost nebyla pouhou iluzí, musí projít zkouškou, která potvrdí její pravost. V této otázce je překvapující zjištění, že Napomenutí 15, když vykládá blahoslavenství tvůrců pokoje, označuje za pokojemilovné ty, kteří „ve všech protivenstvích, které snesou na tomto světě z lásky k našemu Pánu Ježíši Kristu, zachovají pokoj v duši i na těle“. Že tu je pravý pokoj, jak vnitřní (ducha) tak vnější (těla), se ukazuje ve chvíli zkoušky.

Napomenutí 13, kterému rovněž předchází blahoslavenství tvůrců pokoje, neříká nic jiného, když říká v závěru: „Kolik trpělivosti a pokory má tehdy (totiž v protivenství), tolik jí má a ne víc.“ Touto zkouškou bude, jak připomíná první řehole (17,8): „jakákoli útrapa či hoře duše nebo těla“.

Jiné texty budou konkrétnější a budou mluvit o pronásledování a nemoci (Potvrzená řehole 10), o nemoci a trápení (Píseň bratra slunce), o chorobě a únavě (Chvály). Poslední dva úryvky představují přímý vztah mezi zkouškou a pokojem; je to totéž jako v příběhu o dokonalé radosti, třebas se v něm slovo pokoj nevyskytuje.

To, co odhaluje hloubku, pevnost a v důsledku původ pokoje, je jeho podrobení zkoušce. Člověk, který má Boží pokoj, zůstane pokojný a pevný, a to jak duševně tak tělesně, uprostřed všech bouří. To je závěr textu o dokonalé radosti: „Hleď, zachovám-li trpělivost a nebudu se rozčilovat, říkám ti, že v tom je pravá radost a zde je pravá ctnost a spása duše.“

 

 

 

Přinášet pokoj

 

 

 

 

 

V pojednání o poslání, jehož ústředním poselstvím je hlásání království a obrácení, František ve svých spisech (První řehole 14, Potvrz. řehole 3,13) uchovává jen předpisy, jak je třeba jít světem (oblečení, obuv, nepoužívání peněz atd.), svobodu v pokrmech, a především pozdrav pokoje. Pro něho je důležité, aby bratři přinášeli všem lidem pokoj – jako obřad (pozdrav) a jako hlubokou skutečnost. Na třech místech, kde o tom mluví (První řehole 14,2; Potvrz. řehole 3,13; Závěť 23) není uveden žádný výklad o významu pokoje, je podán pouze jako příkaz Páně.

František začíná tři své listy pozdravením pokoje (Listy věřícím a bratru Lvovi a List duchovním): „Uctivý pozdrav, pravý nebeský pokoj a upřímnou lásku v Pánovi“, a tak ukazuje, že jde o jeho přesvědčení: František chce uskutečnit slovo evangelia.

 

 

 

Co je pokoj?

To, co jsme řekli, dává už částečnou odpověď na otázku po povaze pokoje, o kterém František mluví. Můžeme však jít dále a prohloubit text o dvojím „duchu“, o kterém mluví kapitola 17 první řehole. V tomto celku osmi veršů je načrtnuta určitá syntéza duchovní cesty, a v této syntéze pokoj zaujímá místo, které ukazuje jeho význam.

Už počínaje 17,5 kapitoly nesprávně nazvané „O kazatelích“ bratři, protože jsou uznáváni a obdivováni jako muži evangelia, jsou varováni, aby jim duchovní úspěch nevstoupil příliš rychle do hlavy. Mají se proto chránit „vší pýchy a marné slávy, moudrosti tohoto světa a rozumnosti těla“ (17,9-10), neboť duch těla, majetnické a sobecké já pěstuje především vnějškovost a rozmlouvání, to, co přímo přitahuje zrak a sluch. To, co proti tomu chce duch Páně, to znamená sama osoba Ducha svatého, který přebývá v srdci věřícího, to je především právě umrtvení tohoto sobeckého já. Takový je totiž smysl výrazu: „aby tělo bylo umrtvené a opovrhnuté, bezvýznamné a odhozené“ (První řehole 17,14). Když poznal svou bolestnou a přímo nechutnou zkušeností meze a rozervanost svého hlubokého já, potom se bratr podrobí pokoře – chápané jako jasný pohled na svou vlastní realitu – a trpělivosti, milosrdnému snášení sebe samého, bez ustání a s vytrvalostí znovu začínanému.

Text potom pokračuje: „čistou jednoduchost a pravý pokoj ducha“. … Pokora a trpělivost jsou stavy spíše negativního rázu, dávají však vyvstat dvěma postojům pozitivním: čisté jednoduchosti, kterou František opěvuje jinde (ve Chvále ctností) a která spočívá ve sjednocení bytí a v jeho průzračném soustředění na podstatné. Provází ji „pravý pokoj ducha“ (výraz „pravý pokoj“ čteme i na začátku Listu věřícím). Tento pokoj se označuje jako pravý, upřímný, autentický. Nejde o nějaký lidský cit, o vylepšení či blahobyt, ale o pokoj, který je plodem Ducha Božího – podle pavlovské perspektivy (Pavel spojuje Ducha s pokojem v Řím 8,6; 14,17; 15,13; Gal 5,22). Třeba ho chápat právě v této linii jako plnost, neporušenost, pokojné štěstí, které vytváří zkouška díla vykonaného Bohem Otcem a Kristem v srdci věřícího.

Že takový je smysl, potvrzuje následující. Cesta, kterou Duch uvedl v pohyb, vede postupně od pohrdání sebou k pokoře, trpělivosti, jednoduchosti, až nakonec k pokoji. Avšak takový stav není možný, není-li zakořeněn v odlišné a hlubší skutečnosti, po které je třeba toužit stále a nade všechno. Tato skutečnost je trojí a božská: bázeň Boží, Boží moudrost a božská láska. Bázeň: to je úcta, pochopení Boží velikosti a úcty; moudrost: to je nevýslovný smysl pro to, čím je Bůh v sobě a pro člověka; láska: to je vědomí, že jsem bezpodmínečně milován Bohem. Postoje a stavy tohoto druhu nejsou v moci člověka; jsou nezištným darem, tak jak to uvádí text: „Otce, Syna a Ducha svatého.“

V tomto celku, jak je vidět, pokoj zaujímá stěžejní místo: představuje východisko celé řady lidského chování a současně se stává možným prostřednictvím trojičního daru bázně, moudrosti a lásky. Pro Františka pravý pokoj pochází ze skutečnosti, že člověk se absolutním způsobem opírá o skutečnost Boha, ve kterém jedině sídlí konečná jistota.

 

 

 

Závěry

1. Zdá se, že František uchopil význam slova „pokoj“ v celém jeho biblickém bohatství, je však třeba uznat, že vykládá blahoslavenství pokojných odlišným způsobem než sv. Matouš. Zatímco v evangeliu jde o „tvůrce“, uskutečňovatele, o ty, kteří se snaží vytvořit pokoj, u Františka se blahoslavenství vykládá v pasivním významu stavu, v kterém se nachází.

2. To znamená, že ve svých spisech si František méně – anebo vůbec ne – všímá toho, co by se dalo nazvat povinnost pokoje a usmíření. Naléhá na pokoj, který je třeba mít: na stav pokoje.

Takové tvrzení silně převrací běžné názory. Poskytuje záminku obvinění, které často slyšíme, že totiž spisy sv. Františka, nebo alespoň jejich vykladatelé, nás uvádějí do spirituality nepochybně biblické a hluboké, avšak ne zcela odpovídající jeho životu. Na to se dá odpovědět především, že do Františka nesmíme promítat svá hlediska a své zájmy. Kromě toho je tu podle mého názoru zásadní odpověď: František nám říká, že ten člověk, který ovládá sebe, sám je plný pokoje, sjednocený v sobě dokáže přinést pravý pokoj ostatním. Neboť pokoj nespočívá na prvém místě v mluvení, ale je to dar, který pochází od Boha a jehož je člověk služebníkem.

3. Nakonec, jak jsem řekl už na začátku, jsou u Františka texty, které, aniž by mluvily přímo o pokoji, uvádějí konkrétně a ve stejné linii, jak se chovat uprostřed lidí.

Thaddée Matura OFM

Ze studie Francesco parla di Dio

 

 

 

 

 

Edizioni Biblioteca Francescana

 

 

 

 

 

 Milano 1992

 

 

 

 

 

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

 

 

 

(redakčně zkráceno)