Bartoli, Marco

Jaké bylo skutečné postavení Kláry ve františkánském hnutí? Musíme právě tak uvažovat o přátelství mezi Klárou a Lvem, což je přátelství mimořádné, jako to, které ji spojovalo s Eliášem, neboť podle Ubertina da Casale bratr Lev zanechal u sv. Damiána jisté písemné poznámky, které Ubertino viděl (Ubertino da Casale, Strom Ježíšova ukřižovaného života, FP str. 847)

 

 

 

 

Františkova živá památka je uchovávaná u sv. Damiána. Známá je skutečnost, že breviář, který uchovával bratr Lev, zanechal klariskám nejen na znamení své zvláštní lásky, ale jako uznání, že tyto paní žily v plnosti ducha Chudičkého (FP II, 2696). Víme také z Legendy sv. Kláry (45 – FP 3248-51), že bratři Lev a Angelo přišli k lůžku umírající v hodině její smrti, a že bratr Juniper nazývaný „Boží pěvec“ potěšoval Kláru v jejích posledních chvílích. Angelo, Lev, Juniper…, hovoří se o „duchovních bratřích“ (LegKl 45 – FP 3248). Existovala zvláštní sympatie mezi Klárou a spirituály.

Hovořil jsem o Ubertinovi da Casale, ale stejně tak další generace spirituálů, kteří zápasili se společenstvím, měla velmi dobré mínění o Kláře. Bratr Angelo Clareno ji popisuje jako příklad svaté poslušnosti. Dokonce napsal, že Klára měla odvahu být exkomunikovaná pro hájení ideálu rozhodnutí pro evangelium. (V části jeho Kroniky nebo Historie sedmi soužení řádu Menších bratří zařazené do FP I (2113-2199) tato zpráva není.) Totéž tvrdí Petr Jan Olivi, který vyjádřil stejný obdiv spirituálů ke Kláře, obdiv tím podivnější, protože tu byl naprosto jistý obdiv Kláry k Eliášovi.

Zde se historie komplikuje, je však velmi zajímavá: jaká byla v tom všem úloha Kláry? První úlohou Kláry je, že neexistuje jednoduché čtení prvních pravděpodobných událostí v řádu: není pravda, že se řád rozdělil bezprostředně po Františkově smrti, v jedněch na pravici a druhých na levici: konventuálů a spirituálů. Odstíny jsou nekonečné. Jisté je, že mezi bratrem Juniperem, který prodal zlaté zvonečky z oltáře a rozdal to chudým, a bratrem Eliášem, který přikázal stavět baziliku, byly značné rozdíly, které dospěly až k silným rozporům mezi nimi. Je však možné, že rozdíl mezi generací, která poznala Františka, a těmi, kteří ho nepoznali, je větší než dnes předpokládáme.

Z tohoto vztahu Kláry s první generací je možné odůvodnit pouto, které spojuje Eliáše se Lvem, Angelem, Juniperem a s Klárou; a co víc, Klára se nějakým způsobem jeví prvkem, který spojuje tuto první františkánskou generaci svou službou jednoty, věrnosti zvláštnímu čtení františkánských počátků. Další generace ne vždy to všechno chápaly: řád se mění, zvětšil se, byly nové problémy. Nikdo neříká, že Lev by měl řešení pro tyto nové problémy.

K roztržce mezi spirituály a konventuály dojde později, a není možné ji jen tak posunovat zpět do prvních časů; dojde k duchovnímu čtení Františka a stejně tak duchovnímu čtení Kláry. Důležité však v tomto počátečním sporu je, že Klára musela zápasit.

A dostáváme se k poslednímu zápasu, který musela Klára podstoupit: zredigování a brzké potvrzení její Řehole. Když Klára sestavovala Řeholi, byla opravdu bez autority, osamocená. Papež Inocenc IV. její Řeholi změnil, sám napsal jinou, věci šly bez toho, že by počítaly se sv. Damiánem; jistěže sv. Damián byl odporučený Menším bratřím, avšak z důvodu praktické vhodnosti, neboť to byl jediný řád, který se mohl zabývat těmito ženami nebo který souhlasil, že to učiní.

Základním problémem je krajní slabost Kláry: z hlediska politické síly (rozumí se církevní politiky) nemůže mnoho počítat; dva roky musí doufat, aby jí schválili Řeholi. Celý první rok, aby ji schválil kardinál ochránce, a druhý rok, aby kardinál ochránce ji prohovořil s papežem (ve skutečnosti nehovoří o ničem a musela to být sama Klára, která pravděpodobně hovořila s papežem).

Že byla Řehole schválená, na to měla z velké části vliv skutečnost, že byla nemocná, a papež byl pohnutý před touto svatou ženou a před její chorobou (LegKl 41 – FP 3241). Je to poprvé v dějinách církve, kdy žena dokáže napsat řeholi pro ženy a ta je chválená. Tuto výjimku však ovlivnilo milosrdné střetnutí papeže s Klárou na prahu její smrti.

Klářina cesta byla velmi namáhavá a ve svém souhrnu se zdá, že v řádu nebyla vždy chápaná. Nejznámějším příkladem toho nepochopení je právě sv. Bonaventura, který, kromě skutečnosti, že byl v Paříži, nikdy neslyšel o ní hovořit, a když se stal generálním ministrem, musel si vyžádat informace o Kláře od bratra Lva, aby mohl napsat klariskám list (hovoří otevřeně: „Vyžádal jsem si informaci od našeho bratra Lva, abych se něco dozvěděl…“), což dokazuje pouta, která spojovala bratra Lva s klariskami; potom však, v Legendě maior, jaké místo zaujímá Klára? Včetně toho, když se hovoří o přenesení těla sv. Františka ke sv. Damiánu a jako mimochodem se řekne, že se zastavili, aby sestry a panna Klára – tehdy už slavná v nebi – mohly ho vidět a obejmout (LegMai 15,5 – FP 1250). Klára už byla prohlášena za svatou. Kdybychom chtěli vidět věci dnešníma očima, doufali bychom, že sv. Bonaventura vloží do své Legendy maior chvalozpěv na Kláru, jaký nalezneme v Prvním životopise Celana, ale neudělal to. … Památka, kterou Klára sama uchovala a vložila do VI. hlavy své Řehole – a umístila ji do samého středu – je  velkou zárukou.  V její slabosti je celá její síla; z této těžkosti vyrůstá celá velikost této ženy.

Marco Bartoli

 

 

 

 

záznam přednášky v jednom klášteře klarisek v říjnu 1995

Forma Sororum 2 (1996)

 

 

 

 

 selecciones de FRANCISCANISMO 86/2000