Mlčoch, Lubomír OFS

(pohledem františkánského poutníka)

Před samotným začátkem nového akademického roku se v Římě sešli univerzitní učitelé, aby rokovali o směřování našeho kontinentu a aby připravovali konferenci příští, která bude věnována 50. výročí od podpisu Římské smlouvy, jíž započal sociální experiment, jehož jsme už i my Češi součástí – tedy Evropská unie. Tehdy stáli u kolébky politici-křesťané a za místo podpisu bylo zvoleno „Věčné Město“. EU by tak mohla být považována za „Čtvrtý Řím“ – po tom Antickém, Svaté říši římské, Třetí říši (Hitlerově)… Toto připomenutí může být vnímáno jako „nemístné“, ale nejde jinak. Od náboženství bohů a bůžků otrokářského řádu starých Římanů, přes křesťanství feudálního času nevolníků, a novopohanství „nadlidí“ a „podlidí“ moderního zotročení Evropy hitlerismem. (Ve „východní plíci“ Evropy dlužno zmínit i periodu jiného pohanství, nevolnictví komunistického typu RVHP: „Rady vzájemné hospodářské pomoci“.)    

    Evropa dnešní opět zápasí s pokušením dalšího pohanství a s bůžky peněz a konzumu.

 Zamýšlení se nad stavem našeho starého kontinentu jako starost katolických univerzitních profesorů pozvaných „Římským vikariátem“ na Svobodnou univerzitu Panny Marie Nanebevzaté (LUMSA) tak bylo jistě potřebným počinem na správném místě. Konference měla podtitul „Kultury, lidé, instituce“ a vzhledem k ohrožení vládou bůžků mamonu je docela dobře pochopitelné, že i „františkáni žijící ve světě“ byli vyzváni, aby na konferenci „dodali“ své dva zástupce. „Ve dvou se to lépe táhne“ – to je už prvokřesťanská, a poté i naše františkánská tradice. Do Říma jsem ale dorazil sám – druhého delegáta za SFŘ se prý nepodařilo sehnat. A k mému „povolání“ došlo docela podivuhodně, na sv. Hostýně, jaksi mimoděk při Národní volební kapitule SFŘ. Bratr Benedetto Lino z Říma tak při své vizitaci „zabil dvě mouchy jednou ranou“. A Panna Marie Nanebevzatá Hostýnská je jistě v dobrém spojení s tou, jež chrání a zaštiťuje jednu Římskou univerzitu – vždyť naše Matka je přece jen jedna, ač se k ní utíkáme na Hostýnských vrších jako v Římě.    

 

 

 

 

     Jinak se nás ovšem v Římě sešlo nejméně veletucet. Bratr Enrico mne z letiště Fiumicino přivezl právě včas na zahájení konference, ale registrace zrovna „nepřijímala“: přijel totiž i italský „Il Presidente“. Zvykal jsem si na odlišnosti italské katolické organizace: všechno jakoby bylo „pozdě“, ale nakonec – i s pomocí Boží - O.K. Je docela obtížné shrnout i jen celkový dojem z konference a odpovědět na otázku - kam tedy ta naše (univerzitní) Evropa kráčí? Dovoluji si tedy jen několik osobních dojmů. Vystoupení bylo snad až příliš, i slov padlo možná víc než třeba: vždyť i Pán jen krátce mluvil na zemi. Ne že bychom se nemodlili – ale často jsem už byl unaven přívaly slov a informací tlumočených (při té rychlosti dost obtížně) do angličtiny. Převažovali domácí – Italové – což je svým způsobem pochopitelné, a dále následovalo defilé snad všech známých univerzit Západu – přinejmenším z kontinentu. Italština si podržela 1. místo jako „jazyk katolické církve“, i když v univerzitním světě jinak už naprosto dominuje angličtina. I Němci a Francouzi jakoby se smiřovali s tím, že jejich jazyky ztrácejí své někdejší postavení. Východ ne snad že by nebyl vůbec zastoupen – setkal jsem se nejen s bratry „ze z Plzně“, ale i ze Slovenska, Katovic, Lvova, Kyjeva a Moskvy. Ti posledně jmenovaní do EU zatím nepatří (a Rusové prý ani patřit nebudou?). Ale i tak se mi zdá, že jejich hlas by měl být přece jen víc slyšen – vždyť chudí jsou privilegiem církve!     

 

 

 

 

     Evropa EU sama sebe nazývá „společností vzdělání“, a tak hlas univerzit by měl být brán vážně. Je tomu ale skutečně tak? Otázka zní především: jaké vzdělání? Host z Irska hovořil o sekularizaci své ještě nedávno vysloveně katolické země. Vzdělání je chápáno čistě utilitaristicky a instrumentálně: učí se to, co považováno za bezprostředně užitečné a „prodejné“ na trhu práce. Je to kultura „únikovosti“ od těch nejhlubších duchovních potřeb a skutečného zájmu o člověka. Profesor ze starobylé španělské Salamanky zdůraznil, že ze vzdělání se také vytrácí role výchovná, ačkoliv právě té je nové generaci nejvíce třeba. Jak však má i katolická univerzita výchovně působit na své studenty, když ti jsou obklopeni kulturou požitku… Role věřícího univerzitního profesora je „povoláním“, „profesí“ i ve spirituálním smyslu. Jak ale obrátit převažující postoj „obrany“ a lamentování v pozitivní myšlení a skutky?  Jak čelit vědě, v níž jsou démonická pokušení vlády nad životem a smrtí?

 

 

 

 

    Ze závěrečné nedělní mše svaté bylo očividné, že velká část přednášejících spojovala povolání profesorské a kněžské. Tím více zarážející však bylo to, že teologie se v přívalu slov objevovala zřídka. A pokud jsem zrovna únavou nezadřímnul, byla jen jedna výjimka v podobě nároku na teologii, aby se pokusila stát integrující vědou, svorníkem roztříštěných vědních oborů a specializací. Řeholník – kapucín P. Paolino Zilio z Villafranca u Verony tlumočil názory svého spolubratra prof. Gianluigiho Pasquala z Benátek, který nemohl přijet. Pán vstoupil jako Boží Syn do lidských dějin v historickém čase a je tady s námi od té doby. Všechny vědní obory by měly prosvětlit a posvětit své poznání z tohoto naprosto výjimečného zorného úhlu historie naší Spásy a hlediska věčnosti, jen tak mohou (znovu) objevit svůj nejvlastnější smysl, jen tak mohou (znovu) nalézt „společný jazyk“. Jen tak se může teologie důstojně prezentovat, legitimovat svou existenci – jako „služebník všech věd“. Otec - bratr Pasquale působí na „Studio Teologico Laurentiarum“ (sv. Vavřince z Brindisi) a to je jakousi „pobočkou“ k „Antonianu“ (Pontificia Universita Antonianum di Roma). A tak se mi zazdálo, že v tom předávání poselství „kam by Evropa univerzitní měla vykročit“ od P.Paolina přes bratra profesora Gianluigiho vede tenká nitka až k pokornému bratru Antonínovi z Padovy, a přes něj až k onomu proslulému krátkému dopisu našeho sv. Otce Františka, jímž mu dává souhlas, aby bratry vyučoval bohovědě. Pokud to v nich neudusí ducha modlitby. „Podmíněná akreditace“ udělená Chudičkým z Assisi je vzkazem dnešní univerzitní Evropě. Její „vědu“ je třeba znovu prozářit duchem modlitby. A i ve vědě platí, že „méně je někdy více“.            

 

 

 

 

    Poslední noc jsem přespával na Via Vittorio Putti 4, kde má svůj „byteček“ C.I.O.F.S., mezinárodní sídlo nás bratří a sester sv. Františka, kteří žijeme ve světě. Farnost „Naší Paní z  La Salette “, kam tato ulice na okraji Říma patří, pořádala v nedělní podvečer procesí se sochou Panny Marie. Procházel jsem spolu s několika stovkami farníků a kapelou „místních policajtů“ ulicemi čtvrtě. (To jsem poznal podle toho, že mladá „příslušnice“ regulující dopravu a žehnající se křížem měla stejnou uniformu.) Ulice přihlížejících a sympatizujících, děda, který vyšel „jen tak“ před dům „s čaganem“, jak se u nás doma říkalo, se přidává, sleduje průvod po chodníku a pobrukuje si mariánské písně. Balkony domů ověšené lidmi, kteří však nejsou jen „čumilové“. únava z přemíry informací „společnosti vědění“ ze mne konečně padá, mozek zavlažený modlitbami a písněmi k Boží a naší Matce, si konečně v dojetí srdce odpočívá. Našel jsem přece jen to, co mi na konferenci scházelo….     

 

 

 

 

    V diskusi o solidaritě jsem měl příležitost šesti minut k tomu, abych představil našeho bratra JUDr. Františka Noska. Vybaven anglickou a italskou stránkou, již připravili bratři Míla Müller a Petr Alexa , pod časovou tísní ještě zestručňuji poselství jednoho z vůdčích členů České ligy akademické, jež si připomenula 100 let od založení, a člena „třetího řádu sv. Františka“, toho řádu, který mne povolal na konferenci a bratrsky se o mne postaral. Jsem na konferenci „v dresu“  SFŘ“, a tak se cítím i zavázán připomenout našeho bratra s pověstí svatosti, jaké je zapotřebí dnešní Evropě v politice i v „byznysu“. Z připraveného textu čtu nakonec doslova jen závěr o ochotě a připravenosti bratra Františka z Prahy k nesení kříže a utrpení, včetně smrti jeho nejbližších. Naše konference měla být také o „lidech“ (nejen o institucích a kulturác). A tak dr. Nosek ji napomohl zlidštit.     

 

 

 

 

      Ve „Via Vittorio Putti 4“ se potkávám se sestrou Marií z Detroitu. Byla navštívit Sicílii, kraj svých předků, a vrací se domů do USA. Povídám jí o předchozích konferencích v Římě, o populační krizi Západu a o obraně života. Dovídám se, že sestra Marie OFS je dvacet let vdovou, a přitom matkou devíti dětí, babičkou dvaceti vnoučat (/a prababičkou jednoho pravnoučete). Statistiky o takových příbězích nevypovídají. Ráno bratr Enrico zaspí, protože mu selhal starý budík. Je ale naštěstí „Sv. Andělů Strážných“, takže sestra Marie i já jsme nakonec na letišti včas. Díky Bohu.

 

 

 

 

S pozdravením pokoje a dobra

 

 

 

 

Lubomír Mlčoch OFS