Holota, Benedikt OFM

„Otče náš" 

Když se modlíme Otčenáš, především tím, že říkáme „náš“ a „my“, vycházíme ze své uzavřenosti, ze své individuálnosti, a otevíráme se velkému rozměru lásky. Když se ho modlíme v duchu a v pravdě, jak bychom se ho modlit měli, pak v sobě otevíráme rozměr Kristovy lásky a při té modlitbě cítíme, že už sami začínáme milovat všechny lidi.

Jan Pavel II. řekl v jedné homilii: „Tím, že nám Pán Ježíš dal Otčenáš, nám řekl: Nebojte se Boha! Nebojte se ho nějakým otrockým strachem, ale vzývejte ho se mnou slovy Otče náš. Dokonce zatužte po tom, být tak dokonalí, jako je on - jak čteme v Písmu: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec...“(Mt 5,48).

Když říkáme „Otče náš“, nevyjadřujeme tím nějaké vlastnění Pána Boha, nýbrž nový vztah k Bohu, protože Starý zákon neznal vztah k Bohu jako k Otci. Když říkáme „Otče náš“, neznamená to, že bychom si my Boha přivlastnili, nýbrž právě naopak. Vyjadřuje se tím, že on si přivlastnil nás. Proto smíme říkat: „náš“. Z této nezasloužené vzájemné sounáležitosti, kterou skrze milost Bůh znovu obnovil mezi lidstvem a sebou. Zájmeno „náš“ nám zároveň dává jistotu, že naše naděje bude splněna. Slovy „Otče náš“ se obracíme na Otce zároveň ve jménu jeho Syna a v Duchu svatém. Kdykoliv se modlíme Otčenáš, vyjadřujeme úctu k celé Nejsvětější Trojici.

Slovo „náš“ naznačuje nové společenství Boha s lidmi, a toto společenství je církev. To „náš“ ukazuje na skutečnost církve. Každý pokřtěný, který se modlí Otčenáš, se ho modlí v církvi, s církví a za církev. Navzdory veškerému rozdělení křesťanů máme všichni jeden společný majetek, a tím je právě Otčenáš.

Vtělené Slovo zná ve svém srdci naše potřeby a zjevuje nám je v modlitbě Otčenáše, do které vkládá také naši lidskou stránku.  Se slovy této modlitby nám dal zároveň Ducha: „Otec nám poslal do srdce Ducha svatého Syna, který volá: Abba-Otče“ (Gal 4,6). A Otče můžeme říci Bohu jenom v Duchu svatém, jenom v Duchu Kristově. Je tedy ve shodě s Boží vůlí, abychom se modlili tak, jak nás Pán naučil. První křesťané si velmi bážili této modlitby a modlili se ji třikrát denně místo osmnácti proseb, které se modlili ještě jako židé.

Říkáme tedy „Otče náš“, protože Pán nás učí modlit se za všechny bratry a sestry. Neříkáme proto „Otče můj“, ale „Otče náš“, aby naše modlitba stoupala z nás ze všech jako z jednoho srdce.

Tuto modlitbu i dnes církev slavnostním způsobem předává konvertitovi před křtem, aby se novokřtěnec naučil touto modlitbou vzývat nebeského Otce slovem, které on vždycky slyší. Když se člověk modlí Otčenáš, dosahuje milosrdenství.  Touto modlitbou dosahuje i odpuštění lehkých hříchů.

Otčenáš je typická modlitba posledního času, totiž času spásy, který začal sesláním Ducha svatého a skončí druhým Kristovým příchodem. Z celého Otčenáše zaznívá naděje, která mluví z každé ze sedmi proseb. Zároveň tyto prosby vyjadřují sténání současné doby, sténání času trpělivosti a očekávání, ve kterém ještě není zřejmé, čím budeme.

Liturgie nás vybízí k odvaze modlit se Otčenáš: „Podle Spasitelova příkazu a podle jeho vybídnutí odvažujeme se modlit“ - slyšíme vždy při mši svaté. Toto vybídnutí k odvaze je silně obsaženo ve východní liturgii. Tam se dokonce vybízí odvážit se s naproastou jistotou, aby nás Pán učinil také hodnými, že smíme říkat tuto modlitbu. Sv. Petr Chryzolog říká, že naše pozemské bytí by se proměnilo v prach, kdyby nás autorita samotného našeho Otce a Ducha jeho Syna nepobízela, abychom se odvážili volat Abba-Otče! Tedy do této modlitby nás uvádí moc Ducha Božího. Bez tohoto Ducha by se asi málokdo odvážil říkat Bohu Otče.

K modlitbě Otčenáše je tedy třeba nefalšované prostoty, dětinné důvěry a také radostné bezpečnosti, pokorné odvahy a jistoty, kterou tak těžko ve svých srdcích vzbuzujeme. Totiž jistoty, že jsme Bohem milováni. Na to nezapomínejme. Je velmi důležité Pána Boha milovat. Pro nás je ale ještě důležitější nechat se Pánem milovat. Jistota, že jsme Bohem milovaní, je velice pokojná a radostná. Tuto jistotu je třeba v sobě stále v srdci vzbuzovat.

Bededikt Holota OFM