Říský, Bernard OFM

Misie

Vítr vane, kde chce...

Za své srpnové návštěvy Belgie jsme navštívili komunitu Tiberiss, jejiž jméno připomíná Petra, kráčejícího po vodě za Ježíšem. Na pokraji lesa je několik dřevěných chaloupek a zděný kostelík. Oplocení s brankou, na níž je nápis: Clausura, skrývá cihlovou novostavbu noviciátního domu. Vše dýchá prostotou a chudobou. Vstupujícího na neoplocený pozemek vítá tabule s denním řádem komunity, kde se příchozí dovídá, že se vstává v 6,30, potom je hodina rozjímání Písma, půlhodina adorace a odpoledne v 17 hod. společná mše sv. Denní řád také vymezuje hodiny manuální práce, na poli a v kuchyni. Každý je zván k pobytu, pokud přijme tento denní řád.

Zakladatelem této komunity je Marc Piret, narozený roku 1951 v zámožné katolické rodině. Už od dětství projevoval sklon k modlitbě a samotě. V patnácti letech si postavil chýšku v lese na pozemku svých rodičů, kam se po sedm let uchyloval ve volných chvílích při studiu na umělecko-výtvarné škole. Po jejím absolvování se zde usadil trvale, aby vlastníma rukama pracoval na poli a tak si vydělával svůj denní chléb. Nikdy nebyl sám, vždy měl kolem sebe mladé lidi, své přátele.

V roce 1968 proběhla Belgií vlna kulturní revoluce, která měla rysy ekologicko duchovní se silným odporem vůči instituční církvi. Přicházeli za ním mladí, chlapci i děvčata, studenti i chudí, přitahováni chudobou a prostotou života, a vytvářeli volnou komunitu. V té době měl Marek známost s děvčetem, které mu jednou položilo zásadní otázku: Máš jistotu, že tě Pán volá k rodinnému životu? Oba si uvědomili, že rodinný život by pro ně znamenal uzavřít se před ostatními. Své pochybnosti řešili modlitbou a při velikonoční vigílii, kterou prožili u benediktinů, padlo zásadní rozhodnutí: Žít život lásky - ne se ženou, ale s církví.

Marek však cítil že nemůže opustit své přátele, kteří byli tak zaujati proti církvi. V této krizi vyhledal namurského biskupa a žádal ho o radu. Ten mu nabídl vstup do kněžského semináře, nebo k františkánům. To přineslo rozdělení v komunitě, protože, polovina se nechtěla vzdát svého odporu vůči instituční církvi.

Biskup mu dovolil založit nové řeholní společenství, získá-li pro ně do dvaceti let několik mladých, kteří by s ním chtěli tento život sdílet.

První povinností  tedy bylo, napsat pro tuto budoucí komunitu pravidla - řeholi. Proto cestoval po celé Francii a získával zkušenosti  u benediktinů, v letničních komunitách i v Taizé. Nakonec napsal řeholi v jedné komunitě v Lisieux - během jedné noci, jíž ovšem předcházelo mnoho dní i nocí modliteb. Za zakladatele své duchovní rodiny pokládá Ježíše Krista a za její patrony sv. Františka a sv. Terezičku.

Za základní přilíže jejího života klade kontemplaci,  manuální práci a evangelizaci. Manuální práce, kterou se bratři živí, je vede k prostotě života. Každé pondělí mají den samoty, kdy se rozejdou po lese, kde má každý svou malou poustevnu.

Když si ujasnil, co chce bratřím nabídnout, začal se modlit velmi naléhavě, aby Pán mu poslal nějakého spolubratra. Měl na to od biskupa povoleno dvacet let. Velmi naléhavě se modlil devatenáct let, a nikdo nepřišel, aby s ním sdílel tento způsob života. Až ve dvacátém - posledním roce - poslal Pán čtyři mladé muže a nová komunita byla založena.

Původně chápal svou komunitu jako laickou. Protože však mnozí, kteří k nim přicházeli, toužili po svátosti smíření, postupně dospíval k názoru, že je třeba, aby přijal svátost kněžství. Při jedné pouti do blízkého Bauraing, což jsou malé belgické Lurdy, kde se v r. 1933 třikrát zjevila Panna Maria, mu jeden tamější kněz řekl, že se musí stát knězem. Bratr  Marc v tom chápal Boží výzvu a vůli a po dohodě se svým biskupem trávil v semináři dva dny v týdnu a další dny v noviciátě u dominikánů a benediktinů. Tam se seznámil s východní spiritualitou. V roce 1992 byl vysvěcen na kněze.

Svou formu apoštolátu vidí ve vydávání svědectví o Pánu a o jeho působení. Bratři chodí s mladými po školách a studentům sdělují své zkušenosti s Bohem. I toxikomani nacházejí u bratří útulek, ale jen dočasný. K účasti na životě komunity berou vždy jen dva, ostatní odkazují na jiná, veřejná a státní zařízení, protože jejich malá komunita nemůže bez ohrožení vlastní identity jich přijmout víc najednou. Bratři je přijímají jako Pána s velkou láskou a pokorou, protože jejich obrácení je vždy jen věcí Boží milosti.

Bratři začali svou evangelizační práci na Litvě. Byli si to tam obhlédnout a navázali první kontakty v roce 1992. Počítali, že v následujícím roce by tam mohli začít, ale o prázdninách za nimi přijeli litevští studenti autostopem a žádali, aby se k nim bratři vrátili hned. A tak začala jejich misie na Litvě už v roce 1992. Zprvu chodili se studenty po uměleckých památkách a učili se jazyku, potom začali chodit do škol a vydávali osobní svědectví o Pánu. Bratři tam zůstávají vždy jen asi dva měsíce a vracejí se zpět domů na nějaký čas.

Bratři nám oplatili návštěvu a v říjnu loňského roku se zastavili u nás v Praze a slíbili, že se zastaví u nás zase na zpáteční cestě z Litvy. Byli by  asi ochotni i u nás rozvíjet svou evangelizační činnost. Značnou překážkou je jazyková bariéra - mluví francouzsky a jen jeden anglicky. Slíbili, že s námi budou udržovat kontakty a budou se s námi dělit o své zkušenosti z evangelizace mezi mladými.

Těšíme se na ně a čekáme, jestli Pán jim otevře cestu i k naší mládeži.