Remeš, Prokop

Pane doktore, v našem úvodním rozhovoru o sektách a náboženských společnostech jste zařadil svědky Jehovovy mezi sekty vycházející z křesťanství. U nás se s nimi  dost často setkáváme. Odkud přišli a od kdy u nás působí?

 

 

 

 

Svědkové Jehovovi vznikli na konci minulého století v Americe, v Pensylvánii. Zakladatel byl Charles Russell. Dnešní ústředí je v newyorkské čtvrti  Brooklinu.  Vznikli z radikálních adventistických skupin: adventismus má svůj začátek ve čtyřicátých letech 18. století. kdy jeho zakladatel W. Miller za základě Bible vypočítal, že r. 1844 bude konec světa.  Adventismus se pak rozpadl na  několik proudů a jedna radikální skupina, která - zjednodušeně řečeno - přenesla očekávání konce světa z původního roku 1844, kdy se to nestalo, na rok 1914. Tato skupina se vyvinula v současné svědky Jehovovy.

 

 

K nám přišli po 1. světové válce, své centrum měli v Brně. Po dvaceti letech byli poprvé zakázáni, za druhé světové války prošli velmi tvrdou perzekucí ze strany Němců díky známému odmítání vojenské služby, které bylo hlavním důvodem jejich pronásledování. Po únoru 1949 přišla perzekuce komunistická a byli znovu zakázáni.  Jejich ilegalita trvala do roku 1989, i když je pravda, že po roce 1968, v období normalizace, byla pro ně naprosto odlišná situace než v padesátých letech. Normalizační doba se přiklonila k taktice, získat svědky Jehovovy pod svůj vliv. Formálně byli v ilegalitě, ale fakticky byli infiltrováni StB a vedení svědků Jehovových bylo napojeno na řízení StB. Když například přišel z Ameriky jejich časopis Strážná věž, tak byl poslán na ministerstvo vnitra, tam prošel cenzurou, a pak teprve byl poslán na vedení svědků Jehovových u nás, aby byl „ilegálně“ vytištěn. To znamená, že StB věděla o ilegálních tiskárnách. Hrálo se tedy na dvě strany. Členové svědků Jehovových žili a žijí v přesvědčení, že oni jediní prošli komunistickým obdobím naprosto čistí. To je samozřejmě legrační představa. Tím, že byli formálně v ilegalitě, infiltrace byla ještě větší než u oficiálních církví.

 

 

 

 

Svědkové Jehovovi mají vlastní překlad Bible. Zdá se mi, že více než v překladu se od nás odlišují ve výkladu Písma sv.

 

 

 

 

Samozřejmě. Jejich překlad Bible se jen nepatrně liší, je uzpůsobený jejich výkladu. Běžně člověk není schopen najít odchylky. Zjevný rozdíl je v transkripci Božího jména: užívají český ekvivalent  Jehova, a to i v Novém zákoně, kde to lingvisticky nemá žádné opodstatnění. V Novém zákoně se hebrejský tetragram JHVH nikde nevyskytuje, je v něm výraz Kyrios - Pán. Svědkové Jehovovi však říkají, že v Novém zákoně původně bylo 256x správně JHVH, takže obnovují znění, jak vyšlo z pera svatopisců. Nejsou však schopni vysvětlit rozpor: Tvrdí tedy, že všechny originály neodpovídají tomu, jak to svatopisci napsali, a současně tvrdí, že Bible byla Božím působením uchráněna před jakýmikoliv změnami textu.  Když jim tento rozpor člověk ukáže, tak jej jednoduše nevidí, nevnímají jej.

 

 

Základní výkladový rozdíl, který je příčinou, že svědkové Jehovovi nejsou považováni za křesťanskou církev, je v tom, že neuznávají základní definiční křesťanské učení o Boží trojjedinosti, o totožnosti historického člověka Ježíše s druhou božskou Osobou. Budou samozřejmě tvrdit, že Ježíš je Boží syn, ale  pod tímto pojmem si nepředstavují pojem Bůh, a i když to připustí, tak jistě ne v pravém smyslu, ale jen metaforicky. Když Tomáš říká Ježíšovi „Pán můj a Bůh můj“, odpoví „ano, ale Tomáš to nemyslel v pravém slova smyslu, ale metaforicky“.

 

 

 

 

Slyšela jsem od nich výklad, že Tomáš říká Ježíšovi: Pán můj, ale další slova už nepatří jemu, ale Bohu.

 

 

 

 

Oni v tom mají zmatky. Bible na mnoha místech říká jasně, že Ježíš je Bůh, a oni z toho musí nějak vyklouznout. Způsob, jak vyklouznout z trojičního učení nebo ze zbožštění Ježíše je v tom, že zatímco křesťanské církve berou v tomto učení Bibli doslova, svědkové Jehovovi metaforicky. To je dobré si uvědomit, protože většina lidí si myslí, že právě oni berou Bibli doslova, ale ono tomu tak není. Berou ji, jak se jim to hodí, aby to nenarušilo jejich výklad. Například nevěří v existenci duše po smrti těla, proto o podobenství o Lazaru a boháčovi v Lk 16,11-3 vám řeknou, že vyprávění o posmrtném životě je třeba brát metaforicky.

 

 

 

 

Jeden ze svědků Jehovových mi říkal, že získávají daleko více členů mezi křesťany než mezi nevěřícími.

 

 

 

 

To je zkreslující představa. To jsou lidé, kteří se formálně považují za křesťany, ale fakticky jsou ateisté. Ale ona úspěšnost  při získávání členů zase není tak velká. Zpočátku byl nárůst až 10% ročně, nyní jich je necelých 17 000, a nárůst je nulový, což považují za skandalózní. Procházejí velkou krizí. Chození dům od domu není tak účinné. Když se propočítá celosvětově počet hodin, které stráví ve službě, což je zhruba miliarda hodin, a počet nově pokřtěných který celosvětově činí 30 000 (ale do tohoto počtu se počítají i děti narozené v jehovistických rodinách, kde tedy nejde o konverzi), tak na to, aby získali jednoho člověka ke křtu, potřebují 3 500 hodin svědecké služby. Tedy aby jeden svědek Jehovův získal jednoho člena, musí deset let  chodit pravidelně do služby. Růst členstva je tedy daný tím obrovským nasazením, metody samy zas tak úspěšné nejsou.

 

 

 

 

Čím získávají sympatie  potenciálních zájemců?

 

 

 

 

Oslovují obrovské množství lidí, takže se tam občas někdo zachytí: naleznou občas člověka, který rezonuje na jejich slova. I když je lidé většinou neposlouchají a vyhánějí je ode dveří, občas naleznou někoho, kdo v tom okamžiku je otevřen pro náboženské zvěstování a je ochoten si je vyslechnout i od svědků Jehovových.

 

 

Momentů, které vedou k úspěchu, může být více: je to jednoduchost a jednoznačnost vysvětlení určitého chaosu, který člověk vnímá ve světě a kolem sebe. Oni všechno strašně jednoduše nastrukturalizují. Najednou je všechno jasné: dobro - zlo, pravda - nepravda, ta jednoduchost výkladu může dát některým lidem v dnešním chaotickém světě pocit stability. To mají společné se všemi sektami, všechny sekty jsou takto jednoznačné.

 

 

 

 

Svědkové Jehovovi všechny kladné výpovědi Písma sv. vztahují na sebe, záporné pak na všechny ostatní. To je také znakem sekt?

 

 

 

 

To je znak fundamentalistického myšlení. Je třeba vědět, že fundamentalistické myšlení se vyskytuje i ve všech církvích, i v církvi katolické. Rozdíl mezi fundamentalismem sekt a církví je v tom, že sekty nesnesou nic jiného. Jakmile člověk není fundamentalistou, musí odejít. Naštěstí církev  sektou není, proto se tam vejdou fundamentalisté i M. C. Putna, který je také katolík, i když se to třeba některým lidem nelíbí. Čili církev je schopna pojmout takovéto protichůdné tendence.

 

 

Vezměme třeba otázku transfúze. Když se zeptáte sta svědků Jehovových na názor na transfúzi, odpoví všichni stejně, tedy záporně. Když se zeptáte křesťanů na antikoncepci, dostanete sto názorů. Já to rozhodně nechci hodnotit, jen chci říci, že v církvi je pluralita, v sektě ne.

 

 

Znám ovšem mnoho lidí, kteří byli v sektě řadu let a pak odešli, protože viděli, že všechno opravdu takto černobílé není a svědomí jim říkalo, že když se budou držet těchto černobílých formulek, budou kolem sebe rozsévat zlo a utrpení.

 

 

 

 

Odmítání transfúze ale není tak striktní. Při registraci svědkové Jehovovi od  této zásady upustili.

 

 

 

 

Odmítání transfúze je naprosto striktní. Před třemi lety při registraci vedení zalhalo. Řekli také, že neučí odmítání vojenské služby a odmítání civilní služby, což byla také lež. Přitom titíž lidé ve vedení, kteří ještě před deseti lety říkali „než udělat kompromis s tímto světem, raději jít do vězení“, při registraci jasně zalhali. Proto bylo velké roztrpčení a rozčarování členů, které vedlo k mnoha odchodům, neboť lhát se nesmí. Vedení se to snažilo svým členům vysvětlit, že prý to novináři překroutili, ale členové o této lži vědí. Takže transfúze je zakázána, když svědek Jehovův dá nebo přijme transfúzi, je vyloučen. Civilku před půl rokem povolili.

 

 

 

 

Povězte nám ještě o struktuře svědků Jehovových.

 

 

 

 

Scházejí se každý týden. Mají průkopníky, kteří hlásají. V hierarchii nejprve jsou starší, ti jsou na úrovni sborů, jakýchsi farností, nad nimi jsou dozorci krajští a oblastní, nad nimi už je Vedoucí sbor v Brooklinu - odtud je disciplinární centrální řízení.

 

 

 

 

Jak s nimi komunikovat, jak se event. bránit, protože dialog možný není?

 

 

 

 

Nesmíme být defenzivní, nemyslím, že se máme bránit při styku s nimi, máme přece zvěstovat radostnou zvěst. Měli bychom však vědět, že svědkové Jehovovi jsou školeni, učí se systémem otázek a odpovědí, které znají nazpaměť, jsou z toho zkoušeni a známkováni jako ve škole. Jsou to profesionálové jako pojišťovací agenti. Když mě zažene do úzkých, tak to nic neznamená. Bodejť by ne, když jsou takto vyškoleni: když se vás někdo zeptá to a to, odpovězte to a to. Zkušenost sebraná z celého světa je obrovská, a běžný člověk, kterého osloví, není teolog. Důležité je, aby člověk při hovoru s nimi nepropadl panice a vyvaroval se dojmu, když na něco ukazují v Bibli, že mají pravdu. Tady totiž začíná potíž: do jaké míry křesťané věří, že mají pravdu a svědkové Jehovovi ji nemají.

 

 

Diskutovat o věrouce nemá smysl, na to oni neslyší, ale má smysl s nimi mluvit od srdce k srdci. Mluvit s nimi o nich, o tom, jak žijí, jak vnímají svůj vztah k Bohu, jak prožívají svůj život. Oni se budou tvářit, jak jsou šťastní, ale nejsou. Jsou uštvaní, nešťastní, plní vnitřních konfliktů. Jde o to, zda budou ochotni se otevřít. Snaha promluvit s nimi od srdce k srdci stojí za to. Člověk při tom může narazit na kamínek, který se vyvlékne a všechno se jim sesype. Jedna žena byla u nich mnoho let. Jednou při setkání s jedním člověkem jí tento křesťan nabídl, aby se spolu pomodlili. Ona pochopitelně odmítla, tak se tento křesťan pomodlil sám a Boha oslovil „Jehovo“. Pro ni to byl šok. Byla vychována v tom, že jen oni znají jméno Jehova, a najednou se objevil někdo, kdo ho takto oslovuje, neboť podle jejich přesvědčení jen na toto oslovení Bůh slyší. Jí se najednou všechno zhroutilo a od svědků Jehovových odešla.

 

 

To říkám proto, že máme evangelizovat, a v tom případě musíme evangelizovat i mezi sektami. Jsme solí světa. Když někdo má pocit, že jí není, pak evangelizovat nebude. Nemá smysl se jich ptát, jestli věří v Trojici nebo ne, nebo věří v duši nebo ne. O to nejde. Radostná zvěst nespočívá v tom, že někoho převálcujeme argumenty o Trojici, spíš jde o jejich vlastní život. Nasazují si masku šťastných, spokojených, úspěšných lidí, přitom trpí depresí, úzkostmi, svým pojetím Boha jako účetního.

 

 

 

 

Je v nich strach před Bohem i před svými souvěrci. Přetvářka mezi sebou navzájem.

 

 

 

 

Anebo. Znám svědky Jehovovi, kteří odešli, když zjistili, že náboženský život nemá jen dimenzi teoretickou. Biflování katechismů nenaplní člověka. U nich neexistuje modlitební život, liturgický život, život s Bohem jako osobní život. Učit se, tzv. studovat Bibli, to pro ně znamená naučit se určité stránky a Bible je jen jakýsi ilustrátor těchto článků.  Když se setkají s křesťanstvím, poznají, že výkonnostní křesťanství není to pravé. Poznají, že člověk může s Bohem žít právě tehdy, když se může zcela nevýkonnostně do jeho lásky položit. Toto poznání je pro ně něco nového, fantastického, co je může oslovit.

 

 

Navíc u nich  jenom ti vyvolení, tzv. pomazaní, trošku zjednodušeně řečeno: těch 144 000, mají možnost bezprostřední komunikace s Bohem. Ostatní mohou komunikovat pouze s těmito pomazanými. Pro řadového svědka Jehovova je z hlediska náboženského obrovský objev, že on sám může mít bezprostřední vztah k Ježíši, přijmout Ducha svatého. Řadový člen řekne: To se mě netýká, to se týká jen těch pomazaných. Když pochopí, že Bible nemluví jen k jejich šéfům, ale k nim samým, pak padne bariéra.  Proto je dobré nepolemizovat o Trojici, o Panně Marii, ale otevřít jim tento nový pohled, nový svět.

 

 

 

 

Za rozhovor děkuje Olga P. Šotolová

 

 

V příštím čísle bude informace o scientologii