Matějček, Zdeněk

Jakoupak mohou mít odpovědnost děti za dospělé, řeknete. My mladí, nedospělí, jsme přece neudělali ten svět, ve kterém žijí naši rodiče. Na naše názory a postoje se dosud nikdo neptal. Tak jakápak odpovědnost!

Jenomže - „jedni druhých břemena neste!“ A není v tom žádná řeč o věku, ani o názorech a postojích. A je snad nějaké věkové rozlišení zabudováno do pojmu „bližní“? Chceme snad být jako Kain, který na Hospodinovu otázku po bratrské odpovědnosti odpovídá vyhýbavě: „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Což Ježíšovo evangelium nepřekonává bratrství ve smyslu rodového příbuzenství a nepovyšuje je na univerzální společenství dítek Božích? Nejsme snad v tomto smyslu se svými rodiči také vlastně v jedné rovině?

Děti jsou dnes asi víc než dříve zvyklé na to, že je rodiče k nějaké faktické pomoci ani moc nepotřebují. Jsou tu sice všelijaké otravné práce pro takzvaný společný užitek - umýt nádobí, vynést odpadky, zrýt zahrádku, vyčistit boty. Ale jinak platí, že „ty máš přece své povinnosti“. Musíš se učit! To je tvoje hlavní odpovědnost. Děláš to pro sebe!

A tady jsme u jedné podstatné věci. Děti se při všem tom učení moc málo učí vnímat lidi kolem sebe, rozumět jim, hodnotit, pomáhat, nasadit své síly tělesné i duševní pro někoho. Jsou vedeny k tomu,  aby se učily - pro sebe! A co mohou vedle toho dělat pro druhé? Pro dospělé? Dohromady nic víc, než dívat se a kritizovat.

Příznačné je, že když rodiče přivádějí své „zlobivé“ děti do různých psychiatrických a pedagogických poraden, stěžují si především na to, že dítě nemá dost své vlastní odpovědnosti - ke svým  vlastním povinnostem, ke svým úkolům, ke své budoucnosti, zkrátka k sobě. Kolektivní rodinné sobectví se tak dále redukuje na osobní sobectví v rámci rodiny.

Kupodivu, psychologické studie dětí hluboko ve věku předškolním prokázaly, že vedle podmínek pro lidské sobectví je v psychice dítěte stejně tolik podmínek pro soucit, souhru, solidarity, altruismus, a že radost z radosti druhých dovedou mít děti od kojeneckého věku. A pokud jde o rozumové schopnosti, je dobré si uvědomit, jaké nároky klademe na děti ve školních naukách a jak ve věcech lidských obvykle dětskou chápavost podceňujeme. Za normálních podmínek dovedou děti už od jedenácti let usuzovat abstraktně, dovedou zobecnit své zkušenosti, dovedou se ptát po příčinách a následcích přírodních dějů i lidského jednání a podle svých prožitků, jež nyní dovedou instrospekcí (sebepozorováním) zachytit, odhalují a hodnotí prožitky druhých. To všechno ještě před pubertou, natož teprve po ní.

Zatím jsme mluvili především k rodičům. Teď ještě slovo k jejich dětem. Nelze je také zcela zbavit viny na tomto nemilém stavu. Nejsou jen pasivním produktem slepých sil prostředí a výchovy. Jsou svébytnými lidskými bytostmi od prvních okamžiků života a v každé vývojové fázi jsou vlastně zralými osobnostmi na odpovídající úrovni.

Konkrétně řečeno, děti a mladí lidé - myslíme tím ty zcela normální, běžné, přijatelně hodné děti a mladistvé - si často rodiče kazí a někdy, bohužel, i ničí. Zbytečně je zahánějí do obrany, do samoty, do izolace, do zklamání.

Společenství rodičů s dětmi je charakterizováno soužitím. A kde je soužití, tam je odpovědnost na obou stranách.

Přijmeme-li představu, že existuje i odpovědnost dětí k rodičům, vidíme celou věc v jiném světle. Můžeme se ptát, v čem tato odpovědnost spočívá. Co se dá konkrétně dělat? Kam se zaměřit?

Začneme tím nejjednodušším, co už jsme naznačili: Odpovědnost dětí za zdraví rodičů. Tady není třeba zvláštních výkladů. Je jasné, že je třeba pomáhat, a že je mnoho způsobů, jak ušetřit rodičům práci a starosti. Není nic, co by dětem bránilo získat dostatečné znalosti z hygieny a užívat těchto poznatků ve prospěch rodičů. Děti a mladiství však bývají většinou až pozoruhodně nevšímaví ke zdravotnímu stavu svých rodičů. A přitom je znají opravdu z denního života. Neměly by jim tedy uniknout známky zdravotní poruchy u rodičů, tak jako nemají uniknout pozorné manželce nebo manželovi u životního partnera. Jejich pozornost a jejich upozornění je mnohdy životně závažné.

Zdraví se však dnes nedefinuje jenom jako nepřítomnost nemoci, ale jako blaho či prosperita tělesná, duševní a společenská. A právě v těchto dvou posledních oblastech je odpovědnost dětí k rodičům dost nedoceněna, ba vlastně neobjevena. Poněvadž duševní zdraví moderního člověka je zvláště ohrožováno nejrůznějšími škodlivými vlivy od hluku až po existenční stresy, je i odpovědnost jednoho za druhého zvláště naléhavá. Konkrétním prostředkem pomoci je tu jednání podle zásad psychohygieny.

Jsou však i hrubší formy ohrožení - ve formě rodinných krizí, rozvratů, rozvodů. Rodiče jako účastníci konfliktu mají často k vzájemného porozumění a k oné sympatizující účasti jednoho s druhým cestu všelijak zatarasenou, kdežto dětem zůstává otevřena. Už často byl literárně či filmem a talevizí zpracován námět, jak děti pomohly rodičům před rozvodem nebo i po něm k vzájemnému sblížení. Bohužel, v životě je to zatím vzácnou výjimkou. Děti jsou buď drženy stranou takových krizí, „aby se jich to nedotklo“, anebo jsou zataženy do boje jako spojenci jedné nebo druhé strany. V obou případech se jich to těžce dotýká a přitom svou možnost pomoci ztrácejí.

Co tím chci říci: rodiče by jim odpovědnost, tj. otevřenou cestu k jednomu i k druhému neměli brát a děti by si ji neměly nechat vzít. Jde přece o budoucnost ne jednoho člena rodiny, ale celého společenství. Pozoruhodným způsobem to dokládá poznatek z jednoho nedávného sociologického výzkumu starých lidí u nás: Nejvíce opuštěni svými dětmi ve stáří a nemoci jsou rozvedení staří lidé.

Kromě této roviny odpovědnosti dětí za tělesné zdraví a duševní pohodu rodičů vidím ještě rovinu jinou, vyšší, kterou bychom mohli označit jako „morální“. Tady už překračujeme hranice dobře definovatelné pomocné činnosti podle určitého návodu. Odpovědnost na této úrovni znamená pomáhat rodičům, aby byli a zůstali sami sebou. Aby dosahovali žádoucí seberealizace, jak se dnes říká. Aby byli vnitřně jednotni, uspokojeni, a tedy v dobrém slova smyslu „šťastni“. Aby sami sebe nezrazovali, neponižovali, neklamali. Konkrétně to pro děti znamená jednat a chovat se tak, aby nebyly pro rodiče přítěží. Nedopustit, aby se rodiče museli zapírat pro jejich prospěch, nehledat protekci, ale naopak pomáhat jim překonat pokušení moci, slávy, úspěchu. Chránit je před zrazováním ideálů. Zkrátka pomáhat jim  chránit se od zlého!

I dospělí se dají vychovávat. Jen je třeba o tom vědět!

A konečně je tu ještě jedna rovina odpovědnosti - ta nejvyšší. Ta skutečná a pravá, v jejímž světle teprve ty předchozí nabývají nějakého smyslu. Rovina odpovědnosti duchovní! Zde již nemůžeme mluvit o konkrétních činech a jednání, ale o životním zaměření, smyslu a zakotvení. Jde o odpovědnost jednoho za druhého, jednoho každého za bližního svého, za svého bratra před Bohem a v lásce Boží.

Zdeněk Matějček