Jáchym, Radim OFM

 Je tomu už třináct let... Moje matka umírala, a po týd­nech se u ní střídaly sestry z Bratislavy, aby ji doošetřo­valy až do konce. A když sestry, proč ne také bratři? Aspoň jeden - a kdo jiný než bratr Paťko, zdravotník, silák a milý bratr ochotný ke všemu dobrému?

 A tak jsem v sobotu v poledne čekal na stanici ve svém jihočeském rodišti na autobus z Bratislavy, abych bratra po pěti hodinách cesty dovedl domů. Byl prosinec, mrzlo jako když praští, autobus dojel včas - marně však vyhlížím usmě­vavou tvář bratra Paťka, marně vyhlížím nějakou náhradnici. Co teď? Jde se domů do tepla, tady nic nespravím, musím čekat, jak to dopadne.

 Po dvou hodinách přišel bratr Paťko "jako by nic". Bratři ho vybavili penězi na autobus, ne však budíkem, takže vstal, kdy vstal, pomalu se oblekl, oholil, a než došel na novou stanici na Nivách a zorientoval se, kde ten dálkový autobus stojí, už tam nestál. Ale bratr Paťko se neztratí, aspoň ne natrvalo. Dobří lidé mu poradili, že hned pojede autobus do Brna, a odtud už se nějak dostane. Dostal se, ptá se na pečlivě zapsanou adresu, jenže u nás na stanici mu nikdo nedokázal říci, kde je ta Dobrovského ulice číslo tři? Jak by mu mohli říci, když ta ulice má opravdu jen tři čísla, a jsou to významná čísla, první je zámek - ale každý se orientuje jen podle zámku a ne podle nějaké ulice-neulice.

 Nuž vydal se bratr, kam ho oči nesly, a samozřejmě oko­lo stanice SNB, kde bedlivý strážce socialistického pořádku vyhlížel z okna, vidí podezřelou osobu, která se usmívá - co se tu má kdo v prosinci usmívat? vždyť listopadová VŘSR je už dávno za námi! Ptá se tedy našeho bratra, kam že jde, on cítí další pomocnou ruku a ochotně uvádí jméno a adresu. Příslušník mne naštěstí neznal, aby mu někoho pověsil na paty, a ukázal mu cestu. Jde tedy bratr Paťko dále, potká nějakou tetu, ta se mu s radostí nabídne, že má stejnou ces­tu... kudy všude chodil při své anabázi, že šel i přes park, že mu ten kilometr trval hodinu, to jsem se nedozvěděl, ale došel, vždyť bratr Paťko se neztratí, aspoň ne natrvalo.

 Teď bylo na mně, abych ho představil mamince nějakým přijatelným způsobem. Napadlo mě trochu pozdě, že si měl vzít svůj nemocniční bílý plášť, třebas i ten, co si ho nechal vyprat i s inkoustovou tužkou v kapse, ale co, říkám matce, že pracuje v nemocnici, a máma ochotně začne svoje litanie všech nesvatých nemocí, bratr Paťko poslouchá, a když dojde na nohy, dívá na zarostlé nehty, vytáhne nůžky a pouští se bez dlouhých řečí do práce. Obracím oči v sloup - jak to jen dopadne, máma je na své palce choulostivá, ale bratr Paťko stříhá, něco si pobrukuje, a když je hotový, nechci věřit svým očím a uším: máma je v sedmém nebi, jak se jí ulevilo, a po straně mi šeptá: "Musíš panu doktorovi dobře zaplatit!" Bratr Paťko to, doufám, neslyšel, byl by zbytečně ve velkých rozpacích.

 Tak šťastně začíná naše týdenní spolužití. Já chodím do zaměstnání, bratr Paťko ošetřuje mámu a vaří. Nakupuji pro všechen případ sám. I tak zůstává pro bratra dost povinností. Sepíši mu je na list, je to deset bodů podle pořadí důleži­tosti. Když se vrátím z práce, bratr splnil velmi pečlivě poslední bod. Jen ten jeden, ale dobře. Předcházející čekají na mne. Učím se, že bratru Paťkovi je třeba dát vždy jen jednu úlohu, a tu potom splní dokonale. Jinak si dělá pořadí po svém, to poslední řečené se přece pamatuje nejlépe. Kupodivu mu zůstává ještě dost volného času, a tak mne žádá o další práci.

 Co by tak nepokazil? Aha, potřebuji nasekat dříví. Dřevník je polosklepní na dvoře, v prosinci odpoledne je tam šero. Rozsvítím elektrické světlo, ukáži mu, co je třeba, bratr si hodí pytel přes ramena, aby mu nebylo zima, a já odcházím a pečlivě zavírám dveře. Teď si mohu klidně dělat svoji práci. Po dvou hodinách si vzpomenu, co tam ten bratr dělá tak dlouho, vždyť už je skoro tma? Jdu na setmělý dvůr, z dřevníku se ozývají rány sekery, otevírám dveře - a nevě­řím svým očím: V dřevníku je docela tma, svítí jen hromada nasekaných polínek, a bratr Paťko seká potmě dál. "Proč nemáš rozsvícené světlo, pokazilo se?" Bratr Paťko se usmívá: "Když jsi odešel, tak zhaslo, ale vždyť je tu vidět!" Počí­tám jeho prsty na rukách, chvála Bohu jich je stále deset, nikde nevidím krev. "Nuž bratře, Pán Boh zaplac, stačí, pojď na večeři!"

 Koncem týdne potřebuji odcestovat, mohu svěřit domác­nost bratru Paťkovi samotnému? Ne, svěřím ji také ještě sou­sedce - a Pánu Bohu. Přesto jsem neklidný a vracím se už v neděli odpoledne. Moje předtuchy nebyly zbytečné: Máma sedí polooblečená na posteli, před ní bezradná sousedka s bratrem Paťkem, že máma prý "chce jít domů", a oni nevědí, kde to je. Když máma uvidí mne, uklidní se, uloží se znovu do postele, a jen po straně mi šeptá: "Kdy ten hrozný chlap půjde pryč?" Už však přichází nová "týdenní" sestra, máma ji vítá s obvyklou radostí, a bratr Paťko, "pan doktor" a "hrozný chlap" v jedné osobě může odcestovat s dobrým vědo­mím splněné úlohy. Usadím ho osobně do přímého autobusu do Bratislavy: "S Bohem, bratře, pokoj a dobro, a Pán ti za všecko odplať!" Bratr Paťko se usmívá z okénka odjíždějícího autobusu.

 Na chválu Kristovu a dobrého bratra Paťka.

 Bratr Radim

 (Serafínsky svet č. ?/1997)

 Ze slovenštiny přeložil autor