Fuchs, Jiří

Dobrá, bez filosofie to v teologii nepůjde. Jak se má ale teolog filosoficky zorientovat dnes, v nepřehledném postmoderním prostředí, nad nímž se vznáší přízrak relativismu? Vždyť dnes úspěšné postmoderní myšlení takovou orientaci programově vylučuje. Postmoderna je totiž definována uznáním a přijetím radikální plurality. Ta prý má pronikat ke kořenům věci, má se týkat i řešení těch nejzákladnějších otázek. Postmoderní filosof prý konstatuje nepřekročitelnou oprávněnost nanejvýš rozdílných (tedy i protichůdných) myšlenkových směrů a životních rozvrhů.

Dnešní intelektuál „hodný toho jména“ už ani nemá potřebu proti tomuto postmodernímu postulátu protestovat. Převažující intelektuální postoj k pravdě se dnes vyznačuje krajní zdrženlivostí, zvýšenou citlivostí na jednoznačnost tezí a kritiku jejich opaků, nedůvěrou nárokování si pravdy ve vážných či složitějších otázkách. Takový nárok je snadno pokládán za ignoranci, za nepřípustný monopol a domýšlivost monolitického myšlení, které špatně skrývá mocenské ambice. Pravdivostní nároky raději nahrazujeme eticky přizdobenou rozkolísaností, kterou vydáváme za skromnost, poctivost, toleranci, zralost, poučenost, otevřenost k dialogu, schopnost naslouchat atd.

Na druhé straně nás však některé požadavky, důrazy či důsledky postmoderního myšlení přece jen šokují. To hodnotové zestejnění názorů, kultur, životních stylů, kde např. jak hedonismus tak naopak život pojatý jako služba mají prostě své situační oprávnění, pociťujeme přece jen jako těžko stravitelné.

Nepříjemné pocity však zaplašíme, když se ukáže, že za postmoderní velkorysostí stojí nechuť k preferování jednoho před druhým … jen žádnou diskriminaci! Tomu rozumíme. Tuto hlubokou spřízněnost pochopíme, když nahlédneme postmodernu jako poslední fázi novověké filosofie, která bezpečně určila soudobé intelektuální klima, v němž se pohybujeme. Postmoderna se může povrchově jevit jako antiteze moderny, ale v zásadním ohledu jen navazuje na hlubinné zdroje novověké filosofie a radikalizuje stav, k němuž tato dospěla.

Tuto spojitost zpřítomňuje právě komplikace s pravdou. Podle postmodernistů je nutné se vzdát nároků na pravdivost myšlenek, tvrzení a směrů. Myslitelé prý přinejlepším mohou doufat, že si uvědomí, že jsou uzavřeni ve své jazykové hře. D. S. Dix se např. vyznává, že klade maximální důraz na to, aby se lidé učili žít bez jistot, bez absolutních hodnot, které (prý) byly po celou dobu historie tak destruktivní (Filosofický časopis 4/96). Jistě tristní, zvláště když se tu jedná o učitele.

Ale ptejme se s veškerou naléhavostí: má snad soudobý myslitel, který se rozhodl navazovat na novověké základy a chce v tom být důsledný, jinou možnost? (Zde lze zájemce odkázat na odbornější pojednání v knize J. Fuchs, Kritický problém pravdy. Praha 1996.)

Jakým právem, ptá se postmodernista, se domníváte, že zrovna vy máte ve svých filosofických výpovědích pravdu? A cítíme, že za svědka oprávněnosti svého rozhořčení bere celý vývoj novověké teorie poznání; ta totiž zcela selhala. Problém pravdy a jistoty se jí nepodařilo vyřešit, takže se ustálilo přesvědčení, že hodnotě poznání můžeme vposledku jen věřit. Jak ale chcete na základě pouhé víry, pouhého dogmatismu ve filosofii upřednostňovat jednu myšlenku před druhou? Vždyť rubem takové víry je oprávněná skepse. Jestliže můžeme svému tvrzení jen věřit a nemůžeme racionálně prokázat omyl jeho opaku, pak musíme připustit, že by snad tento opak mohl být pravdivý - a skepse víc nepotřebuje.

Je tedy třeba, říkají postmodernisté, zbavit se nadnesených racionalistických představ o možnostech našeho poznání a pokorně uznat všechny směry jako doplňující se pokusy na klikatých cestách lidského myšlení. Při absenci kriticky prověřených, nevývratných principů má tato relativizující strategie postmoderny svou logiku.

Shrňme: postmoderní despekt k absolutní pravdě je protestem proti sebejistým, dogmatickým monopolům na pravdu. Tento protest vychází z ustáleného stavu novověké teorie poznání, který představuje nevyřešení problému pravdy. Postmoderna tuto krizi zvýslovňuje a těží z ní svou šokující strategii radikální plurality, v níž se zřetel k pravdě úspěšně vytěsňuje.

Jiří Fuchs