Flood, David OFM

III. Pán praví v evangeliu: "Kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem" (Lk 14, 33). "Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho" (Mt 16, 25). Všeho, co má, se zříká a ztrácí svůj život ten člověk, který sebe sama zcela vydá k poslušnosti do rukou představeného. A to je pravá poslušnost, ví-li, že cokoli dělá nebo mluví, není to proti vůli představeného, jen když to, co dělá, je také dobré. A vidí-li někdy podřízený něco, co by pro jeho duši bylo lepší a užitečnější než to, co mu přikazuje představený, ať to, co poznal, přinese dobrovolně Pánu jako oběť a ať se snaží pečlivě vykonat to, co si přeje představený; neboť to je pravá poslušnost plná lásky, která se Bohu líbí a bližní­mu je k spáse.

 Kdyby však představený přikázal podřízenému něco, co je proti jeho svědomí, ať od něho neodejde, i když ho nemůže po­slechnout. A i kdyby si na něj proto zasedl, ať ho pro Boha tím víc miluje. Neboť kdo spíš snese pronásledování, než by odešel od svých bratří, ten zůstává v pravé a dokonalé poslu­šnosti, protože "pokládá život za své přátele" (Jan 15, 13).

 Je totiž mnoho řeholníků, kteří pod záminkou, že mají lepší názor než je to, co jim představení přikazují, "ohlížejí se za sebe" (Lk 9, 62) a vracejí se k tomu, co vlastní vůlí odvrhli (srov. Př 26, 11). Ti jsou jako vrazi, protože svým špatným příkladem zahubí mnoho duší.

 IV. "Nepřišel jsem, abych si nechal sloužit, ale abych sloužil" (Mt 20, 28), praví Pán. Kdo jsou postaveni nad jiné, ať se chlubí tímto úřadem jen tak, jako kdyby byli určeni k službě umývat bratřím nohy (srov. Jan 13, 14). A zarmoutí-li je, když jsou zbaveni úřadu představeného, víc než kdyby byli zbaveni služby umývat nohy, pak si tím víc naplňují měšec ke škodě pro duši (srov. Jan 12, 6).

Objasnění. Napomenutí III. a IV. pojednávají o problému řádu při organizování františkánského hnutí v momentu, kdy bratří začíná být mnoho. Tato dvě Napomenutí slouží k řešení problémů organizace řádu. Nepomáhají františkánům postihnout působení Ducha v jejich životě tak jako to dělá Chvála ctností. Je třeba, abychom byli velmi pozorní k tomu, co ta­to dvě Napomenutí říkají, je třeba, abychom vymezili jejich funkci v životě hnutí, chceme-li se z nich něčemu přiučit.

 František začal s několika přáteli roku 1209. Formálně, dá se říci, pustili se vzájemně do společného dobrodružství. Jinak začít by nedokázali. S dary každého z nich a především díky Františkově inspiraci začali s jistotou a horlivostí, které je držely v prvních letech. V prvé řeholi je vidět jasnost záměrů a pevnost těchto prvých františkánů. Společně se prodírali obtížemi takovým způsobem, že vytvořili společ­nou mentalitu pro celé hnutí. Společně byli poslušní Ducha, který mezi nimi působil, a poslouchali jeden druhého. Taková je podstata františkánské poslušnosti.

 Mladí, kteří se k nim připojili později, neprošli touto tvrdou školou vytvořenou zkušeností a uvažováním. Nemuseli se namáhat, aby dosáhli ono rozlišování, které jim starší brat­ři předávali, když začínali bratrský život. Pro rostoucí počet bratří se v létech 1217 či 1218 rozdělili do provincií. Tehdy někteří bratři dostali za úkol bdít jak nad řádem, tak nad čistotou záměrů ve společenství. Měli nad tím bdít, aby všichni byli nadále poslušní Ducha působícího ve společenství.

 Z toho vznikly dva problémy. První se týkal bratra, který se těžko přizpůsoboval. Měl se prostě spolehnout na "františkánský systém" a dělat, co mohl, aby si osvojil jeho učení. Časem by pak sám podal svůj příspěvek k obnovující síle hnutí. Druhý problém byl spojen s takovým ministrem, který si liboval ve své autoritě, miloval moc a neměl příliš chuti zříci se jí. Jako by vzal na sebe úlohu samého Ducha. Řeholní představení se snadno dopouštějí této zhoubné chyby. Naše dvě Napomenutí pojednávají o obou těchto problémech. Mají na paměti ony zvláštní problémy poslušnosti prvého období řádu.

 František nenapsal a nezanechal Napomenutí III. a IV. v té podobě, v níž je máme dnes. Pojem preláta v bratrském společenství mu byl cizí. Používal výraz "ministr", neboť tuto úlohu chápal jako službu. Navrhuji přijmout dnešní for­mulaci Napomenutí jako jistý vývoj poučení, která František podával všem bratřím a jejich ministrům. (Poznámka překlada­tele: V českém textu "praelatus" v Napomenutí III. překládá­me "představený" a "praelatio" v Napomenutí IV. obcházíme slovem "úřad".)

 úvaha. Poslušnost hraje v našem životě důležitou úlohu. Napomenutí III. a IV. se snaží odstranit překážky pravé poslušnosti podle františkánského charismatu. Výraz "posluš­nost" (oboedientia) vychází ze dvou latinských slov: ob a audire. Předložka ob má význam z lásky k, zatímco audire znamená naslouchat. Podle františkánského chápání poslušnos­ti, jak ji František vyzdvihuje v Chvále ctností, poslouchá­me se navzájem, a společně nasloucháme Duchu přítomnému mezi námi. Tímto způsobem rozvíjíme a prohlubujeme smysl našeho zaměření. Vidíme, kterým směrem nás Duch vede. Jak naslou­chání tak následující činnost vytvářejí poslušnost. Ministři jsou k službě této bratrské poslušnosti. Bdí nad řádem a souladem ve společenství.

 My tedy posloucháme: Nasloucháme takovým způsobem, aby to mělo vliv na naše jednání. Základní otázka zní: Komu nasloucháme? Čteme evangelium a studujeme prvotní františ­kánství, abychom naslouchali vnuknutím Ducha a následovali je. To znamená, že nevěnujeme pozornost těm, kdo šíří marno­sti a klamy společnosti. Nasytíme-li se evangeliem, nemůžeme se potom sytit televizními zprávami. Františkánská posluš­nost vyžaduje kázeň pozornosti a ochoty jít tam, kam vede Duch. Směr neobjevíme, nebudeme-li dobře naslouchat. Dobré naslouchání vyžaduje metodu a praxi.

 Moje poslušnost. Nedávno jsem četl knihu A. Jensenové o ženách v prvotní církvi. Jako východisko svého rozboru růz­ných hodnocení o úloze ženy v církvi popisuje autorka napětí, jaká byla v církvi mezi duchem rovnosti a hierarchickou ten­dencí. Duchem rovnosti myslí vztahy mezi osobami (muži a že­nami) viděné v optice evangelia. Když mluví o hierarchické tendenci, nenaráží na zákonitou autoritu a její úlohy, ani ji nezpochybňuje; má na mysli autoritativní zneužívání moci v církvi.

 Myslím si, že toto rozlišení je důležité, neboť nám pomáhá pochopit požadavky evangelia. Evangelium vyžaduje vzájemnou úctu a ohled, neboť jsme všichni stejným způsobem členy křesťanského společenství. Evangelium zakazuje autori­tativní zneužívání moci v církvi. Tohle všechno jsem si poznamenal a teď se o to podílím s druhými. Zkrátka, při čtení té knihy jsem naslouchal a měl jsem pocit, že jsem slyšel Ducha, a nyní vám sděluji tuto myšlenku s otázkou: Pomáhá nám toto rozlišování dnes v naší touze poslouchat Ducha Páně? To je to, co považuji za podstatu františkánské poslušnosti. Zůstat v naslouchání a hledat vedení Ducha.

 Ministr společenství, ve kterém žiji, by se mne mohl zeptat: "Děláš svou (studijní) práci?" Nemyslím si, že to udělá; má jiné cesty, jak získat odpověď na takovou otázku. Když hledá odpověď na tuto otázku, vykonává svou úlohu ministra. Chce, abych pomáhal svému společenství naslouchat, slyšet a odpovídat. Chce, abychom my všichni (a já obzvlášť) poslouchali.

 V tomto smyslu se mohu tázat některého bratrského spole­čenství, jaké jsou jeho plány. Jako františkán chci vědět, čemu členové společenství věnují pozornost. Chci poznat, jak se tážou Ducha a co dostávají jako odpověď. Zajímám se o je­jich způsob poslušnosti, protože to je něco, na čem i já mám účast.

 Naše poslušnost zahanbuje svět, jak to František vyslo­vil v Chvále ctností, neboť otevírá zeširoka náš život půso­bení Ducha. Napomenutí III. a IV. se vypořádávají s problé­mem poslušnosti mezi bratry z lásky k této zásadě.

VITA MINORUM 3/1995 David Flood

 Z italštiny přeložil: Radim Jáchym OFM