Když hovoříme v dnešní době o konventu minoritů v Praze, pak musíme počítat s tím, že i mnohý Pražan nebude vědět, kde se něco podobného nachází. Je to jak vlivem uplynulého období, kdy řády u nás nemohly vyvíjet žádnou činnost, tak i tím, že tento klášter se od svých počátků spojoval s kostelem sv. Jakuba Staršího na Starém Městě pražském. Dost nevýhodná poloha této lokality působí, že vizuálně je tento komplex velmi málo přístupný. Nachází se totiž až za souborem budov pražského Ungeltu a je tak ukryt očím obdivovatelů Staroměstského náměstí. Je však velmi důvěrně znám milovníkům hudby, neboť ti v něm i během doby nedávno minulé mohli obdivovat krásu sakrální muziky jednak při mši svaté, ale hlavně při rozličných koncertech ať už varhanních či orchestrálních. Tímto způsobem zde přetrvala tradice, kterou započal v 18. století řádový kněz Bohuslav Matěj  Černohorský (1684-1742), vynikající varhaník a hudební skladatel. Mnohým se tento kostel ještě snoubí se vzpomínkou na useknutou ruku, kterou jim možná rodiče v dětství ukazovali. Ale  nyní něco k historii.

Odborníci si pojem  minoritského kláštera spojí na prvním místě s osobností sv. Anežky České a jejího synovce, českého krále Václava I. Jeho vznik tedy spadá do l. poloviny 13. století. Podle řádové tradice se datuje rok 1225. Řádoví kronikáři se v přesném datu vzniku konventu velmi různí, nicméně k roku 1244 se vztahuje vysvěcení zdejšího chrámu. Pozdější dochovanou událostí je korunovační hostina Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny v roce 1311, která se konala v refektáři tohoto kláštera. V roce 1316 byl klášter při požáru, který vznikl v Židovském městě, značně poškozen a musel být proto i s kostelem zcela přestavěn. Stopy této přestavby je možno dosud spatřit v dvojlodním ambitu, který je unikátním dokladem lucemburské gotiky. Celé přestavby se totiž ujala královská rodina a král zde měl v roce 1337 svatební hostinu se svou druhou ženou královnou Beatrix. Rovněž kostel byl rozšířen  zhruba do dnešních rozměrů. Doklad o vznešenosti slohu, v němž byl přestavěn, můžeme najít v současné sakristii, kde zůstalo neporušené gotické zaklenutí celého prostoru.

Tento nový chrám byl v roce 1374 slavnostně vysvěcen arcibiskupem pražským Janem Očkem z Vlašimi za přítomnosti Karla IV., syna krále Jana. To byly počátky, kdy celé dílo většinou vzkvétalo. Ve své konečné podobě náležel chrám k největším pražským svatyním a ještě před dokončením katedrály sv. Víta byl nejdelším pražským kostelem vůbec. Prostory kláštera a kostela byly proto často využívány k různým slavnostním příležitostem (např. v roce 1378 tu bylo vystaveno tělo krále Karla IV., roku 1386 zde byla pohřbena jeho dcera Kateřina, roku 1387 byla zde vystavena prvá choť Václava IV. Johanna, roku 1577 zde byl dočasně pohřben císař Maxmilián II. atd.). Prostoty však nesložily pouze k pohřebním účelům, ale byly využívány i při jiných příležitostech. Například r. 1392 zde zasedal zemský soud, v letech 1411 a 1414 se tu odbývalo jednání s přívrženci Jana Husa.

Minorité stáli rovněž u zrodu nové Karlovy univerzity, kde také přednášeli. Již v této době existuje při klášteře řádová kolej náležející do svazku univerzity.

Během husitských válek budovy sice nebyly  zničeny zásluhou pražských řezníků, kteří sousedili s klášterem, ale byla v nich po vyhnání komunity zřízena zbrojnice a mincovna. Roku 1437 se bratři vrací zpět, nicméně trpěli nevraživostí místního obyvatelstva, která mnohdy vedla k drancování.  A tak celý komplex chátral a co nezničil čas, dokonaly požáry v roce 1558 a 1596. Po tomto datu byl však kostel v letech 1596-1603 opraven. Roku 1622 bylo při klášteře obnoveno bohoslovecké studium, které připravovalo na kněžství řádové bratry z různých zemí Evropy.

Tento rozkvět však byl přerušen velkým požárem  dne 21.6.L6899, který značně poškodil celý areál. V kostele se zřítila gotická klenba a pohřbila celé vnitřní zařízení s výjimkou sochy Trpícího Krista, Piety a obrazu sv. Antonína, které se zachránily před zkázou.

Dnešní podoba kostela je dílem Jana Šimona Pánka (1654-1734). Obnova trvala dvanáct let. Po jejím skončení v roce 1702 byl kostel slavnostně posvěcen světícím biskupem pražským a opatem strahovským Vítem Seiplem. Nastává doba opětovného rozkvětu jak kláštera, tak i komunity, která byla přerušena až Josefem II., který zrušil r. 1784 řádové studium a část kláštera. Bratřím bylo zakázáno prosit o almužnu, což vedlo k postupnému odprodávání klášterních budov, které byly většinou při sanaci starého města zbořeny. Dnešní podoba je tak pouhým torzem bývalé slávy zdejšího konventu, který se těšil oblibě královských dynastií i místního lidu.

V novější historii byl klášter zcela uzavřen v roce 1950, kostel byl převeden do správy diecéze a klášter zčásti využíván jako byty a zčásti jako lidová škola umění. V rámci rozsáhlé rekonstrukce areálu kláštera Na Františku byl proveden v roce 1972 průzkum a rekonstrukce zdejšího komplexu, avšak celý záměr byl uskutečněn jen částečně.

V roce 1990 se do kláštera opět vrací jeho původní majitelé - minorité a začínají jej pomalu vracet jeho původnímu účelu.  I přes mnohé potíže je zde snaha udržet tradici chrámové hudby, která díky zdejšímu sbormistrovu p. Josefu Herclovi přetrvávala i těžké doby ateistické vlády. Mnohý z Pražanů jistě rád vzpomíná na nezapomenutelnou Rybovu vánoční mši Hej, mistře! či Dvořákovo Stabat Mater, které zní vždy na Velký pátek.  Kromě této tradice byl zde obnoven i seminář. Prozatím zde bratři klerici pouze bydlí a na přednášky dochází do diecézního semináře v Dejvicích. Komunitu v současné době tvoří 13 bratří, z nichž 3 jsou mimo klášter v ústavní péči. Mezi nimi i dlouholetý sakristián zdejšího konventu bratr Augustin, který v době totality mnohé oslovoval svým příkladem vlídnosti, obětavosti a pokory. Dále je zde 5 kleriků, z nichž dva jsou z polských provincií, dva mladí bratři a tři kněží. V klášteře rovněž sídlí představený provincie O. Stanislav Gryń, který po kapitule v únoru 1996 nahradil O. Oldřicha Prachaře. Celá provincie je v současné době českopolská díky pomoci, kterou poskytly bratrské provincie, aby mohl být obnoven řádový život i v této zemi. Ale o tom zase někdy příště.

Je jasné, že tento článek není a ani nechce být vyčerpávající historickou studií a našem řádu. Spíše je nástinem jeho dlouhé historie, která nebyla vždy jednoduchá, a snahou alespoň ve zkratce toto místo čtenářům přiblížit.

Metoděj Hofman OFMConv.