Mlčoch, Lubomír OFS

 Řeknete- to je přece absurdní. Jistě - představa  "stávkujícího" františkána v 1.řádu či klarisky v řádu druhém  je v naprostém rozporu s duchem chudoby a poslušnosti,  k němuž se zavázali věčnými sliby, takže "stávkování" nepadá  v úvahu. Ale co my, sekulární františkáni, příznivci  a přátelé sv.Františka žijící ve světě: jak my se máme  postavit k jevu u nás docela novému, kterým je stávka. A  nejde o jakousi abstraktní, teoretickou úvahu: kdo z nás  působí ve školství, zdravotnictví, nosí uniformu "modré  armády" na železnici- ale zakrátko to může být i někde jinde-  se najednou může ocitnout před nelehkou otázkou: co mám dělat  já, sekulární františkán, když se mí kolegové v zaměstnání  rozhodnou pro stávku?

 Především je třeba vědět, že stávka je ve svobodných  společnostech - jsou-li splněny určité podmínky- v souladu se  zákonem. Dále je pro nás křesťany důležité to, že právo na  stávku uznává i sociální učení církve. Encyklika Jana Pavla  II "Laborem exercens- O lidské práci", která v článcích 19 a  20 hovoří o platech a o úloze odborů, toto právo na stávku  rovněž zakotvuje. Může se tedy křesťan, katolík a dokonce  sekulární františkán klidně přidat ke stávce, aniž by tím  zatěžoval své svědomí? A pokud ano, jaké musejí být splněny  podmínky k tomuto jistě krajnímu řešení sporů mezi  zaměstnavateli a zaměstnanci?

 Vraťme se aspoň krátce zpátky do dob Mojžíšovského  zákonodárství. Námezdní dělnící byli zpravidla vypláceni  každý den /"Nebudeš utiskovat a odírat svého druha. Výdělek  dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána" - Lv  19-13/. Zadržená mzda byla považována za těžký hřích volající  k Bohu o pomstu: vždyť oni námezdní dělníci žili doslova "z  ruky do úst" , ze dne na den, a tak šlo vlastně o jejich  holou sebezáchovu. Ovšem již v tomto starozákonním  zákonodárství vedl požadavek spravedlnosti i k pozoruhodnému  morálními imperativu: "Nepřidáš se k většině, páchá-li  zlo...ani nemajetnému nebudeš v jeho sporu nadržovat." /Ex-23  - 2-3/.

 úsloví "hoden je dělník své mzdy" vešlo i do Nového zákona  a svatopisec je vkládá do úst samotnému Pánu /Mt -10- 10/ při  vysílání dvanácti učedníků. Obdobně i sv.František při  vysílání svých učedníků do světa formuluje tento "nárok na  mzdu", ale všimněme si jak: "Ti bratři, kterým Bůh dal  milost, že mohou pracovat, ať pracují svědomitě a s dobrým  úmyslem, aby totiž nedali vzniknout zahálce, která je  nepřítelem duše, ani přitom nepotlačovali ducha svaté  modlitby a zbožnosti, kterému mají sloužit všechny časné  věci. Jako mzdu za práci ať přijímají pro sebe a své bratry  životní potřeby, kromě peněz, a to pokorně, jak se sluší na  Boží služebníky, kteří zachovávají svatou chudobu."  /Potvrzená řehole z r.1223, čl.5/.

 I v moderní tržní ekonomice sice může brtatr františkán  zůstat v domě, kde káže radostnou zvěst, a "jíst a pít, co ti  lidé mají" /První řehole/, ale my sekulární františkáni máme  sotva možnost sjednat své pracovní vztahy vůči zaměstnavateli  podobným způsobem. "K vůli Pánovi se tedy podřídíme každému  lidskému zařízení" /1 Petr 2,13/, ale nebudeme "začínat hádky  nebo spory" /1.řehole, čl.16 "O těch, kteří půjdou mezi  nevěřící"/.

 Sociální učení církve naší doby zdůrazňuje, že klíčovým  problémem sociální etiky ve věci platů a jiných sociálních  dávek, je otázka spravedlivé odměny za vykonanou práci.  Zaměstnanci mají právo se sdružovat i do odborových  organizací a svazů, aby se domohli sociální spravedlnosti.  Mají však přitom dbát na sociální soulad, harmonii, a s tím  nevyhnutelně spojené chápání solidarity s ostatními  pracujícími. Domáhání se vlastního individuálního či  skupinového dobra nesmí být na úkor společenského dobra.  Právo na stávku při odpovídajících podmínkách a v příslušných  mezích je jistým druhem ultimata, krajního prostředku, který  by neměl být zneužíván, ani politicky, ani ke společenskému  vydírání hrozbou ochromení životně důležitých funkcí  společenského organizmu.

 Na konci 20.století jsme svědky zvláštního paradoxu.  Zadržovaná mzda- např. v zemích bývalého Sovětského svazu i  po řadu měsíců /!/ skutečně "volá k Bohu o pomstu" neboť lidé  se dostávají do situace doslova ohrožení hladem a zmrznutím.  Zaměstnavatelem je přitom často stále ještě stát,který by měl  být garantem sociální spravedlnosti: a co je zvláštní, lidé  zde málokdy stávkují, naučili se skromnosti až po samé meze  existence, pro nás těžko pochopitelné a ještě hůře  přijatelné. Možná i proto, že vědí, že by stejně nic  nevystávkovali. Pokud si ale v takové situaci zachovávají  radost ze života a nepropadnou beznaději a zoufalství, mohou  se právem považovat za legitimní dědice sv.Františka.

 Tedy stávkuje se především v bohatých společnostech, ve  Francii, v Německu, a nyní i u nás. Nejde zpravidla o  zadržovanou mzdu, ale o pocit sociální nespravedlnosti. U nás  stejně jako v řadě postsocialistických zemí je tento pocit  nespravedlnosti zesilován tím, že privatizace a celý proces  společenských změn dal příležitost ke zbohatnutí často  způsoby nečestnými až kriminálními. Nespokojenost může  vyvolávat i to, že sami představitelé státní moci - poslanci  a státní činitelé- platy, které si uzákonili, nejdou zrovna  příkladem skromnosti v patrně nezbytném "utahování opasků".  Ještě morálně spornější je stav jakési společenské  schizofrenie ve velkých bankách a velkých podnicích, které  byly formálně zprivatizovány: ačkoliv v nich často stát  zůstává rozhodujícím podílníkem, a ačkoliv za špatné výsledky  jejich hospodaření nese v konečných důsledcích odpvědnost  stát / a tedy my, prostí daňoví poplatníci/, úroveň platů,  odměn a tantiém jejich řídících pracovníků je již jejich věcí  "soukromou", a skromnost je rovněž zrovna nešlechtí.

 Domnívám se tedy, že u zdroje dnešních stávek je pocit  společenské frustrace, ztráta konsensu pokud jde o sociálně  etickou dimenzi "sametové revoluce" a liberální transformace  bez dostatečného morálního ukotvení. Křesťan a františkán v  takové situaci bude napomáhat porozumění sociální  spravedlnosti, bude věci pojmenovávat věcně a klidně bez  vyvolávání vášní, závisti a třídní nenávisti. Bude sotva  iniciátorem a organizátorem stávek, ale bude se také snažit o  pochopení a vcítění se do argumentace těch, kteří se cítí  poškozeni a uraženi ve své lidské důstojnosti. V krajních  případech může být i sekulární franatiškán volán Pánem  k tomu, aby se solidarizoval s těmi, vůči nimž nejsou  zaměstnavatelé či společnost jako celek dost solidární. Ani  ne tak kvůli sobě, ale aby se přihlásil k těm, "kteří žízní  po spravedlnosti". V konečném rozhodnutí co činit nám tedy  může pomoci jen hlas svědomí: jako vždy a ve všem prosme  Ducha sv. i našeho Otce Františka o poskytnutí světla, které  by našemu svědomí ukázalo cestu.

 Lubomír Mlčoch OFS