Dům U Pelikána

Jáchym, Radim OFM

 Když v roce 1968 vysvitla naděje na částečné uvolnění totalitního tlaku i v církvi, rozhodli se bratři usazovat se v místech klášterů zlikvidovaných v roce 1950 po malých sku­pinkách a podle možnosti přímo v těchto klášteřích. Tak se dostali i do kláštera v Hejnicích ve Frýdlantském výběžku, kde měli k dispozici několik místností v podmínkách připomí­najících Františkovy začátky. Po "normalizaci" se však uká­zalo, že by i to znamenalo vydat se kontrole církevních tajemníků, a především že nelze počítat s tím, že by se někde usadili mladí bratři v počáteční výchově, a tím méně na takovém malém místě jako jsou Hejnice.

 V Liberci byly tehdy v domově důchodců ve Vratislavi­cích Školské sestry OSF. Když jeden chovanec domova odkázal sestře F. svou třetinu domu v ulici Na Žižkově, mohl se tam nastěhovat O. Jan Baptista Bárta a rozvinout svou činnost zcela mimo státní kontrolu. Ovšem tento byt byl příliš malý pro víc než dva bratry, a naděje na vykoupení celého domu nebyla. "Náhoda" - známé Boží inkognito - však zasáhla i nyní: táž sestra F. jako ambulantní pečovatelka zjistila, že zemřela stará majitelka domu Na Perštýně 15 Berta Ofne­rová a dědičkou je její neteř v NDR, která určitě nebude mít zájem se do něj stěhovat a ráda jej prodá.

 O. Baptista byl muž činu. Obhlédl dům zvenku i uvnitř, zjistil, že je dostatečně prostorný, že jsou tam jen dva ná­jemníci, z nichž jeden bude ochoten odejít a druhý by přijal výměnu bytu s možností odkoupení podílu v domě Na Žižkově; že dům sice potřebuje velkou renovaci, zato však nemůže být drahý. Rozjel se tedy do NDR za dědičkou, "plácli si" a O. Baptista se vydal na křížovou cestu po úřadech k vyřízení koupě domu od cizinky. Tehdy v létě 1972 jsem dům uviděl po­prvé, když mne vzal autem na obhlídku ulicí Na Perštýně oko­lo domu. Neměl jsem důvod nesouhlasit, ostatně vlastní civilní dům jsme potřebovali. Tenkrát mne také O. Baptista upozornil na domovní znamení U Pelikána, a přiznal, že je pocítil jako zvláštní Boží pokyn, že tady se máme usadit.

 V dřívějších dobách domy neměly popisná čísla a odlišo­valy se domovními znameními. Bývalo ctižádostí majitele označit dům pokud možno nevšedním a umělecky provedeným sym­bolickým domovním znamením. Na našem domu je znamení peliká­na. Pelikán je v křesťanské ikonografii známý jako symbol Krista. Odkud se vzal tento význam?

 Starokřesťanská a středověká ikonografie se opírala o řecký spis Physiologus pocházející ze 4. stol. pravděpodobně z egyptské Alexandrie. Je to přírodopisně-náboženský soupis asi 50 skutečných i fantastických zvířat, rostlin a minerálů, kterým přikládal symbolický význam ve vztahu ke Kristu, cír­kvi či člověku, a byl hlavním pramenem křesťanské zvířecí symboliky. Pelikán (podle nesprávného výkladu jeho zvyku vy­trhávat si zobákem růžové peří na hrudi) živí prý svá mláďa­ta vlastní krví a dokonce mrtvá přivádí znovu k životu, a platí tak za symbol Kristovy lásky k člověku, kterého vykou­pil vlastní krví prolitou na kříži. Tak jej přijal i sv. Tomáš Akvinský do svého hymnu Klaním se ti vroucně: "Dobrý Pelikáne, Jezu, Pane můj, krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj..." Sekundárně pak dostal význam symbolu rodičovské obětavosti a lásky a zejména v období klasicismu se stal oblíbeným motivem na rodinných domech; náš dům není v Liber­ci jediný, který zdobí tento motiv.

 My jsme však přijali toto domovní znamení jako zvláštní Boží pokyn, a nezklamali jsme se: pod ochranou Krista-Peli­kána jsme zde vydrželi těžká léta. Dům je jedním z mála zachovaných klasicistních domů v městě, stylově nejčistší; byl postaven 1803 Janem Karlem Kuntzem, synem stavitele kos­tela sv. Kříže, pro barvíře Andrease Altmanna. Na jeho zá­chraně má zřejmě zásluhu architekt Rudolf Wichera, který jej 1923 koupil a opravil; jeho éru hlásají iniciály "RW" nad vchodem. Pelikán, totiž to, že jde o památkově chráněnou stavbu, opravdu zachoval tento dům a naši existenci ve stře­du města: když zde byly v 70. - 80. létech zbourány všechny rodinné domky a postaveny (či dosud nepostaveny) panelové domy, zůstal náš dům U Pelikána stát jako maják v komunisti­ckém moři, ač by StB určitě uvítala, kdyby nás mohla rozptý­lit do náhradních bytů po sídlištích na okraji města.

 Nejdříve ovšem bylo třeba dát dům do pořádku: byl v něm jeden záchod bez kanalizace, jeden vodovodní kohoutek na chodbě a lokální topení na uhlí. Bylo třeba přebudovat všechny instalace, zřídit ústřední topení, příčkami rozdělit některé místnosti na menší, aby zde mohlo bydlet co nejvíce bratří. Bylo třeba postavit garáž, bez které se O. Baptista neobešel - o tu se v hrubé stavbě zasloužil bratr Maseo jako o poslední dílo před svou smrtí; na tepelné izolaci střechy škvárobetonem jsem se sám podílel v předvečer sv. Mikuláše až do půlnoci. Předtím jsem však měl tu čest zahájit opravy prvním kopnutím do země právě o slavnosti sv. Františka 1972 výkopem rýhy pro kanalizaci na zahradě; protože se položení kanalizace protáhlo, stačil jsem do ní ještě na jaře spadnout a udělat si pořádný výron na noze podle opraveného přísloví "kdo i vlastním bratřím jámu vykope, sám do ní spadne".

 Jinak jsem ovšem na opravách mnoho neudělal, protože jsem mohl jen dojíždět na víkendy a strávit zde dovolenou - především týden v následujícím roce, kdy se dělala fasáda. Na opravách tedy pracovali bratři bydlící v Liberci i přijíž­dějící na výpomoc odjinud, ale hlavně dobří přátelé z Liber­ce. O. Baptista, který jako invalida pracovat nemohl, sháněl autem materiál. Na fasádu nezapomenu - postavit lešení, lézt po něm nahoru, dolů i vodorovně a dávat pozor, kde je podlá­žka a kde ne (protože jich bylo sotva polovina), s kbelíkem barvy a štětkou podle pokynu bratra Česlava do nekonečna natírat, a vyhýbat se vosám, které měly pod střechou hnízdo. Spadnout se mi podařilo jen jednou, naštěstí jen metr nad zemí, zato do kbelíku s barvou. Když však bylo dílo hotové, měli jsme pocit snad jako František, když mu kněz kolaudoval jeho dílo u sv. Damiána. Jenom jsme se zalekli, protože dům teď přímo svítil a lidé se zajímali, kdo tak jej rychle dokázal opravit - a my jsme potřebovali zůstat nenápadní.

 V domě však bylo třeba především bydlet. I když jsem jen dojížděl, toužil jsem mít tam také svůj kout, když už ne celu. Po onom sv. Františku 1972 jsem měl svůj klíč a když jsem v pátek v noci přijížděl, našel jsem za dveřmi napsáno, kam mám jít spát. Poprvé to znělo: "Vlevo tam co spal bratr Maseo." Bratři ovšem zapomněli, že jsem se tu s bratrem Maseem nikdy nesetkal. Vešel jsem do velké prázdné místnosti, kde mezi okny do ulice stála tvrdá postel, o níž jsem usou­dil, že je dostatečně asketická pro bratra, který kdysi v klášteře spával v rakvi, a unaven jsem do ní zapadl a dob­ře se vyspal. Ráno jsem se dozvěděl, že za dalšími dveřmi (kterých jsem se uctivě ani nedotkl) je připravena útulná cela, jedna z nejhezčích v domě s výhledem do zahrady. Tu jsem potom na několik měsíců okupoval, než mne "vytlačil" další trvale usazený bratr. Zkrátka, v domě je málo místnos­tí, v nichž jsem nespal. Nejdéle jsem vydržel v poschodí v malé neupravené místnosti za komínem, takže mi na ty dva dny za měsíc dlouho zůstala. Pak jsem však byl přece jen vytlačen dalším bratrem, a tvrdohlavě jsem se přestěhoval na půdu do podkrovního pokojíku s topením pouze elektrickým; tam jsem vydržel až do smrti O. Baptisty. Když však jsem byl určen za kvardiána konventu, usoudil jsem, že se už musím zařídit trvaleji a obsadil jsem prázdnou hostinskou místnost, kam jsem se později přestěhoval natrvalo.

 Myšlenka usadit se v rodinných domech, obnovit tak řeholní život ve společenství a vyhnout se státní kontrole se ujala v naší provincii i u některých kongregací sester, zaujala však i bratry v zahraničí, zejména v Německu, kde se s obtížemi snažili prosadit tento "experiment" návratu k pů­vodní formě františkánského života v "příbytcích" (a ne v klášteřích), zatímco my jsme k němu byli dotlačeni proná­sledováním, a přijížděli jej "okouknout". O. Baptista však uskutečnil ještě další myšlenku s ním spojenou, totiž spole­čný život bratří a sester v jednom domě, ve dvou komunitách s vnitřní klauzurou (obvykle ve dvou podlažích) a společnou kaplí a jídelnou. Měl jsem k němu (nejen já) zpočátku vážné výhrady, ukázalo se však, že při zachování základních zásad (klauzura a přítomnost starších představených v domě) se dá uskutečnit bez zvláštních rizik. Po roce 1989 byl tento "model" jaksi samočinně opuštěn, neboť ztratil svůj význam.

 Liberec není město jednoduché na orientaci a s naší adresou jsme zažili různé historky. Brzy po koupi domu nás hledali bratři dominikání z Jablonného, projížděli městem křížem krážem, až z čista jasna bratr Jindřich zahlédl: "Hele, Pelikán!" - Rovněž ze začátku bratr Albert psal O. Baptistovi k svátku s adresou: "D. p. J. B. Bárta, vila Pelikán, Liberec"; přes arciděkanství adresát přání dostal. - Po smrti O. Baptisty nám bratři z Polska psali k Vánocům, a protože nevěděli, kdo v domě bydlí, adresovali: "František Asis, Na Perštýně..." Dopis došel, obálku jsem potom nechal doručit generálovi, aby věděl, že sv. František nyní sídlí "U Pelikána" v Liberci.

 Tak jsme tedy v našem domě U Pelikána přežili 17 let "hrátek s StB" se čtyřmi přepadeními a domovními prohlídkami. Přes všechno byl to dům modlitby a řeholního života, dům řeholní výchovy mnohých bratří a studijní dům. Zde jsem o svátku bl. Anežky 2. 3. 1975 skládal své slavné řeholní sliby v malé kapli před celým provinčním definitoriem, zde

jsme se dočkali nové svobody řeholního života a nového vyu­žití domu pro farní společenství.

 Když jsme totiž na začátku roku 1990 dostali do správy okrajové farnosti v Liberci, stal se dům u Pelikána také far­ní budovou pro děkanství Liberec-Rochlice, pronajatou z polo­viny za úhradu nákladů. Zde se schází farní společenství ke svým aktivitám, zde se učí náboženství pro děti, mládež i do­spělé, nacvičuje zpěv, v neděli se společně modlí nešpory, zde se konají přípravy katechumenů i snoubenců, sem přicháze­jí lidé ke svátosti smíření z celého města. Tady však také píši své příspěvky do Poutníka i nedělní kázání a jiné věci.

 Dům U Pelikána však především zůstává domem modlitby, které se účastní i ti, kdo po modlitbě touží a jsou ochotni ráno vstát, a domem řeholního života tak, jak to daným pod­mínkám odpovídá. V současné době zde žijeme sice jen dva bratři-kněží, zůstává však stále možnost bydlení pro další. Přitom stále je co opravovat, vylepšovat, aby dobře sloužil svému účelu, vždy však v stylu františkánské jednoduchosti. Dnes už nad domem svítí jednoduchý kříž a do tmy září okno kaple s vitráží zmrtvýchvstalého Krista, uvnitř může svítit věčné světlo nad svatostánkem, který teď nemusíme skrývat v kříži. Kristus Pelikán je však týž: na domě i ve svato­stánku. Jen my bychom měli být jiní: bližší Jemu o zkušenos­ti čtvrt století Jeho ochrany a lásky.

 Radim Jáchym OFM