Jáchym, Radim OFM

 Legendou českého františkánství 2. poloviny tohoto sto­letí se stal O. Jan Baptista Bárta. Nezapomenutelný pro ty, kdo prošli vězeními 50.let, pro řeholní sestry, jimž po lé­tech letargie dával od roku 1968 naději k novému životu a odvahu začít jej i v podmínkách ilegality, i pro mladé spolubratry, kterým ve stejných podmínkách umožnil začít řeholní život ve společenství a dotáhnout jej až ke kněžství a praktické pastoraci. Přitom kriticky přijímaný právě těmi, kdo mu byli nejblíže a kdo tedy měli možnost vidět i jeho nedostatky, kterým se nevyhne ten, kdo chce prudce jít do­předu sám a ještě strhnout druhé. Pro tuto problematičnost jeho povahy jsem měl svoje aforistické vyjádření: "Tam, kde jiný míří tak dlouho, až mu zajíc uteče, Baptista třikrát vystřelí, dvakrát mine, ale potřetí se strefí do černého."

 O. Baptista by si zasloužil důkladný životopis - pro poučení příštím generacím. Obávám se však, že se ho nedočká­me. Především proto, že nikdo nezná jeho život celý - je má­lo pamětníků jeho mládí, mně samému např. není jasná otázka jeho povolání (třebas to vždy ve svém jádru zůstává tajem­stvím mezi člověkem a Bohem), sám o něm mnoho nemluvil; pamatuji se jen na setkání s belgickým františkánem při to­tálním nasazení v rajchu, které uváděl jako rozhodující (mluví o něm ve své knize i A. Hofmanová na str. 14). Nelze však spolehnout na jeho vzpomínky - vědomě je přibarvoval. Uvedu jednu příznačnou perličku. Vícekrát nám mladým vyprá­věl, jak v klášteře, když měl někdo svátek, bratr kuchař upekl dort, a protože on měl svátek dvakrát za rok (24.6. a 29.8.), navedli ho spolubratři klerici, aby požádal kvar­diána o dort i podruhé; ten sice nejdříve vybuchl, dort však nakonec byl. Když jsem to vyprávěl před pamětníkem o. Titem, suše poznamenal: "Kecal. Žádný dort, ale bábovku." Okamžitě mi došlo: jednak v poválečné době "materiál" na dort nebyl, jednak fráter kuchař byl rád, když ve formě upekl bábovku. Od té doby jsem všechny jeho vzpomínky kriticky filtroval.

 Po jeho smrti jsem měl obavu, aby se nezačaly objevoval životopisné vzpomínky úrovně středověkých legend; naštěstí k tomu nedošlo. Objevila se jen báseň skutečné duchovní hlou­bky, kterou napsala mně neznámá sestra; při domovních prohlí­dkách jsme o ni přišli, určitě někde u sester leží, obracím se s prosbou, aby ji daly Poutníku k otištění. Potom Karel Dachovský napsal román "Umlčený zvon" a vydal ho poprvé v bezpečí anglické emigrace, zatímco nad těmi, o kterých psal, visel nadále Damoklův meč pronásledování StB. Dodnes platí za základní dílo o o. Baptistovi. Nečetl jsem jej; znám příliš autora, nějaký čas žil s námi, kniha by mi neře­kla nic nového, a o. Baptista si zaslouží víc než "román". Nedávno vyšla cenná životopisná publikace Antonie Hofmanové "Rozsvítil jsem lampu", autorka znala o. Baptistu dobře, pí­še z osobního vztahu a doplnila své dílo vzpomínkami dalších, přesto se nevyhnula řadě nepřesností. Sám jsem na výzvu Čes­ké křesťanské akademie napsal a přednesl 22.4.1995 na kolok­viu "Česká katolická teologie po 2. světové válce" jeho krát­ký medailon; slíbený sborník z kolokvia jsem však neviděl.

 Vědomě se omezím na několik osobních vzpomínek. Nejsou zdaleka všechny; některé zůstanou nadále jen mezi námi a Pá­nem. Nejdříve však aspoň nejzákladnější životopisná data spíše pro ty mladší, pro které o. Baptista je už opravdu jen legendou. Narodil se v Příbrami 18.8.1921 (ze křtu si odnesl jméno Josef) v rodině autodopravce, snad odtud ho neklidná povaha hnala stále vpřed, volant z ruky nepustil od mládí až do posledního výdechu. Ve stínu Svaté Hory nasál do sebe křesťanskou víru, ve skautské družině se mohla realizovat jeho činorodá aktivita. Povolání k řeholnímu životu v něm dozrálo při totálním nasazení v Německu, po válce dokončil noviciát, za necelé tři roky absolvoval teologii, na kněze byl vysvěcen v červnu 1947, následovala pastorační práce v pohraničí a další studium na doktorát teologie, krátce před jeho dokončením však přišel pověstný 13. duben 195O s koncentrací všech řeholníků, kdy se po krátké době ocitl v Želivě. Jeho aktivní povaha nevydržela nucenou nečinnost, uprchl, nějaký čas se skrýval na různých místech a působil v úzkých kroužcích, byl zatčen, odsouzen na 2O let vězení a prošel všemi pověstnými věznicemi. Z vězení vyšel až 1966 a hned se horlivě pustil do práce, aby dohnal léta nečinnos­ti, jako brigádník u čerpadla v příbramských dolech vytvořil svou "Malou teologii", k jejímuž studiu pak po roce 1968 do­kázal přesvědčit více než tisíc sester různých kongregací a tak je vytrhnout z letargie nucené izolace. V době Pražské­ho jara organizoval "Sekretariát řeholních společností", předchůdce dnešní "Konference vyšších řeholních představe­ných". Ve Vrchlabí založil malou komunitu mladých bratří, po jejím rozehnání se usadil až do smrti v Liberci, odkud (jako invalida po těžké autohavárii) organizoval život a studium bratří a sester. Poslední léta byla poznamenána novým proná­sledováním, byl odsouzen na 18 (sníženo na 16) měsíců věze­ní, vyčerpán vším zemřel v autě u Hradce Králové 9.12. 1982.

 Poprvé jsem se seznámil s o. Baptistou jako mladým knězem, když jsme na podzim 1949 potřebovali pro vysokoškol­ský kroužek duchovního rádce a dostal jsem pokyn, abych šel k františkánům u P. Marie Sněžné požádat otce Jana. Ukázalo se, že jsou dva, což jsem netušil: Evangelista Urban a Bapti­sta Bárta. O. Urban mě přijal velmi laskavě, sám však byl vy­tížen víc než dost a přenechával řadu činností o. Baptistovi. Ten nás tedy "vzal", bylo to však jen několik schůzek až do dubna 1950, přesto na nás zanechal dobrý dojem svou františ­kánskou jednoduchostí po přece jen intelektuálském "Sašovi" Heidlerovi, který emigroval. Především však to byl pro mne základ, na kterém jsem mohl po létech stavět.

 Podruhé jsem se s ním setkal až na pohřbu provinciála o. Metoděje Řezníčka v Jihlavě v červnu 1970, kdy jsem zkoušel navázat styky, které by mi pomohly do řádu nebo aspoň v stu­diu. Všechno selhávalo, ale když pohřební hostina končila, zůstal o. Baptista na konci stolu sám. Šel jsem za ním, při­pomněl mu, že byl kdysi naším duchovním rádcem, na to se však už nepamatoval. Pak se odehrál tento rozhovor, typický pro jeho cílevědomost: "A co teď?" »Chtěl bych do řádu, ale zatím nemohu, je tu maminka.« "Tak studovat!" Na to jsem če­kal: »Mám dost nastudováno.« "Tak zkoušky!" Neváhal jsem: »Vy byste mohl?« Následovala konkrétní dohoda, kdy a kde. Nevěděl jsem, že už byl o mně informován od o. Bedřicha, který "pendloval" mezi svobodou a vězením, jemu jsem se kdysi svěřil a on pak při dalším uvěznění informoval o. Baptistu.

 Dohoda byla, že za ním přijedu do Hejnic, kde tehdy nějaký čas bydlel s o. Titem. Ovšem typické pro o. Baptistu: když jsem přijel, byl na cestách v Polsku. Přesto jsem mohl postupně odevzdávat nastudované vědomosti, třebas ne bez dalších komplikací. Jednou jsem přijel v noci při -15o mrazu do Liberce, v bytu Na Žižkově nikdo neotvíral, žádná známka života, nezbylo než rychle najít nejbližší levný hotel s tep­lou postelí. Ukázalo se pak, že o. Baptista měl v hlavě jen své zuby, o něž přišel ve vězení a při havárii, a odcestoval do východních Čech. Zkoušky jsem skládal všelijak, z pasto­rálky, jeho vlastního oboru, v autě, ale zvládl to (já méně).

 Pak začala éra "domečků" - usazování mladých bratří a sester v komunitách v rodinných domech, které bylo nejdříve třeba opravovat a upravovat: první jsme budovali s nadšením, u dalších jsme už zatínali zuby, některé se koupily a zase prodaly - to bylo to Baptistovo typické: jít stále dopředu, i za cenu nějakých chyb. "Kdo nic neudělá, nic nezkazí."

 Při vší své aktivitě a pokrokovosti - pokud vím, a na tuto stránku jsem si dával dobrý pozor - zachoval si o. Baptista vždy přísnou pravověrnost. Tehdy bylo v módě mluvit o kněžském svěcení žen: i když preferoval studium teologie u sester (opatrně jsem to u nich sondoval), nikdy jim nenazna­čoval, že by se mohly stát "kněžkami" (jako to dělali jiní). Když jsem měl být vysvěcen na kněze, začátkem roku 1972 mi řekl, že "někam spolu zajedeme"; pak ale bez vysvětlení jsem byl poslán sám do Erfurtu. Až později jsem se dozvěděl, že v té době se ukázaly problémy okolo biskupa Davídka, a o. Baptista, který se s ním dobře znal ještě z vězení i potom, okamžitě "přehodil výhybku." Zde snad bude na místě zmínit se o otázce častěji přetřásané, zda o. Baptista neměl biskup­ské svěcení (udělené ve vězení): přestože mi mnoho důvěrně řekl a mnoho jsem sám nenápadně sledoval, nevím o žádném případu, kdy by konal něco, co by mohl jen vysvěcený biskup (i kdyby snad svěcení měl).

 Přestože tolik dokázal, cítil se přinejmenším ve dvou směrech frustrován. Jedním byl doktorát teologie: určitě na něj schopnosti měl. Poprvé zasáhla koncentrace řeholníků 13.4.1950, ve vězení mu prý profesoři doktorát uznali a na­psali i diplom, který je zazděný ve Valdicích. V roce 1968 Pražské jaro trvalo příliš krátce, ani na fakultu se nedo­stal. Pak se ještě pokoušel v Polsku a na Antonianu v Římě, ale výsledku nedosáhl - možná i pro jazykové problémy, nedo­kázal přeložit práci do polštiny či italštiny. - Druhou jeho ctižádostí bylo stát se provinciálem, nenašel však podporu ani u mladých bratří, na které spoléhal. Byl sice svým způ­sobem nejschopnějším bratrem provincie, avšak při jeho radi­kálnosti nebyl vhodným představeným; ten musí vyrovnávat rozdíly a být tu pro všechny.

 Měl o. Baptista chyby? Měl. Vím o mnohých, i vůči mně osobně. Ponechejme je Božímu milosrdenství. Někdy příliš ris­koval (i s autem), při prosazování svých názorů byl neústup­ný (ale dokázal přijmout dobře zdůvodněný opačný názor, tře­bas ne vždy). Měl mne rád, viděl ve mně svého nástupce, dal mi příležitost uplatnit se, dokázal mne však také "deptat", když jsem nešel jeho cestou. Odporovat jeho názoru mělo pro mne riziko, že se (po dlouhé cestě přes celé Čechy) nevyspím, a stejně nic neprosadím, proto jsem se naučil neodporovat mu - ovšem nepodřídil jsem se tam, kde šlo o dobro druhých.

 Ani svatí nebyli bez chyb. A o. Baptista není světcem pro vynesení na oltář. Přesto je nás hodně, kteří mu vděčíme za mnoho - a mnozí, kteří to ani netuší. Pro ně to píši.

 Radim Jáchym OFM