Štěpánka

 Milý otče,

 nelekněte se, přijde bomba: máme PSA. Je to ze tří čtvrtin jezevčík, nalezenec, co měl jít do psího útulku, ne-li k utracení. Předtím však měl za sedm měsíců psího života čtyři pány, byl týrán a nevím co ještě. Jak jsme k němu přišly? Po léta jsem se zuřivě bránila psu v paneláku, a psu, který by rušil náš zasvěcený život. Bůh však je někdy velký šprýmař. Den předtím, než jsem za Vámi posledně jela, brečelo u nás před vchodem do domu štěně, jako když ho na nože berou. Ze soucitu jsem je oslovila, a pejsek mi skočil kolem krku jako dítě - a to jsem se jenom maličko sehnula. Měl ale smůlu, šla jsem na poštu a on se zapovídal s jinými psy. Velice jsem se radovala, že jsem mu utekla, a domů jsem se vrátila jinou cestou. Mé srdce jásalo, že pejsek NEBUDE. Za nějakou chvíli jsem šla přes chodbu k sousedce. Když jsem od ní vycházela, zůstala jsem stát v údivu a zděšení: Pejsek seděl před jejím bytem na rohožce, zvedl se, vedl mne k mým vlastním dveřím a tam udělal: "ÍÍÍ - HAF!!" Jako by chtěl říci: "Já dobře vím, že tady bydlíš, teď tu budu bydlet i já, honem mi otevři!" Tak jsem ho vzala dovnitř a šla se balit na cestu. Když jsem ho šla vyvenčit, zavedl mě do svého dosavadního domova, a já jsem ho tedy ten večer odevzdala jeho paničce. Byl blažený, že ji vidí, ale když jsme ho škádlily, ke které z nás půjde, vybral si mne. Ale zůstal, a já jsem se opět radovala, že pejsek NEBUDE. Asi za měsíc mi stála ta paní se psem mezi dveřmi, že se změnily její sociální podmínky, že se o psa už nemůže starat, ať si ho necháme. Řekla jsem, že se pokusím pro něj něco udělat. Myslila jsem spíše najít mu nový domov. Večer jsme se šly se sestrou na něj podívat k nim, a ta rovnou, kolik budeme za něj platit a ať jí dají vodítko - a už mi bylo jasné, že pejsek BUDE. Pak následoval kolotoč, který kolem pejsků bývá. Nepřivedly jsme si do domu hodného mazlíčka na hraní, jak jsme se po mé první zkušenosti domnívaly, ale nevychovaného, rozjíveného, kousavého puberťáka, jehož psí duševno a výchova byly děsně zanedbány. Aspoň že chápal potřebu důsledného venčení (až na pár malérů, za které jsem mohla víc já). V těch dnech a měsících jsem se často dovolávala sv. Františka s jeho vlkem. Snad i to zabralo, s připočtením pěkné dávky nervů a síly duševní i tělesné. Dnes máme konečně miláčka a mazlíčka, který i POSLOUCHÁ a paničky bezmezně miluje. Myslím, že nám v konečné fázi přinesl i uzdravení našich vzájemných vztahů. Pro mne je věčným podobenstvím a vzorem: PES - PÁN (anebo: PÁN - PES?) = JÁ - BŮH. Myslím, že náš Pišta je poslušnější než já vůči Bohu, a proto i stálým zpytováním svědomí. Tak jsem ve svém "spolutvoru" přijala svého Stvořitele (snad za tuhle větu nebudu upálena) s čistým svědomím, že jsem žádné zvíře domů nechtěla. Dáte mi rozhřešení?

Vaše

Štěpánka