Matějček, Zdeněk

Kdekdo si na ni stěžuje, někdo se na ni vymlouvá, někdo se  úporně snaží ji potlačit nebo alespoň zatajit. Kéž by nebyla!

Co je to vlastně tréma? Nic zvláštního! Žádná choroba nebo duševní úchylka nebo něco podobného! Asi každý ji už někdy zakusil. Rozdíl je jen v tom, že někdo méně a někdo víc, někdo zřídka a jiný každou chvíli. Je to prožitek nejistoty a úzkostného napětí v situaci, kdy na nás záleží, kdy se od nás něco očekává, kdy jsme vystaveni společenskému hodnocení, kritice či soudu. Anebo třeba jen když se na nás všichni dívají a my máme něco předvést, ukázat nebo dokázat. Tak je tomu typicky při školním zkoušení, na jevišti, před televizními kamerami, zkrátka při jakémkoli vystoupení na veřejnosti.

S trémou, jako ostatně s každou úzkostí, je tomu tak, že v mírné dávce má docela blahodárný účinek. Působí povzbudivě, mobilizuje naše síly, nutí člověka vydat ze sebe to nejlepší, soustředit se co nejvíce. Jestliže však překročí určitou hranici, pak je to špatné. Pak naše síly podlamuje, nemůžeme se soustředit, nemůžeme si na nic vzpomenout, v hlavě máme „vymazáno“ a nejraději bychom utekli. Budiž hned řečeno, že tuto hranici mezi blahodárným a zhoubným účinkem trémy máme každý trochu jinde - někdo výš, někdo níž a někdo tak nízko, že ho zaskočí, když má třeba jenom někomu podat ruku.

Křehké dívky za starých dob pod náporem trémy houfně  omdlévaly - bylo to běžné, společensky přijatelné a nikdo se nad tím moc nepozastavoval. Křehcí mládenci omdlévat nesměli - ti měli jenom ostudu. A ovšem o to víc trpěli. Dnes když víme, že je to přirozený, obyčejný duševní děj, nemusíme ani omdlévat ani tolik trpět. Stačí, když trému prostě přijmeme do svého života, když se s ní naučíme zacházet, když najdeme způsob, jak na ni i trochu vyzrát, jak jí předejít nebo aspoň omezit na únosnou míru. A o tom by měla být naše dnešní úvaha.

úzkostné děti (ale platí to stejně tak o dospělých) mívají tendenci přepínat své síly a vyčerpávat se v zápase s nějakým problémem, úkolem nebo školní látkou. V takovém případě vedeme dítě k tomu, aby přijalo za svou jednu poučku odvozenou z „fyziky všedního dne“ - že totiž velké břemeno přemístíme z místa na místo, když je rozdělíme na menší břemena, tj. na menší kousky. Když si dítě naplní kolečko pískem vrchovatě, ani je neuzvedne, natož aby s ním jelo. Když si naloží jenom čtvrtinu nákladu, zvedne to lehce a jede s tím třeba poklusem. Udělá to čtyřikrát a hromada písku je pryč.

Znamená to tedy, že při školní přípravě musíme dítě v pravém slova smyslu „hlídat“, aby si nenechalo nějakou práci nebo povinnost uniknout příliš daleko, aby učení a úkoly neodkládalo na poslední chvíli, aby se učilo od začátku školního roku a ne až v posledním čtvrtletí. Pak se totiž z učení a úkolů stanou ona břemena k neunesení. Dítě je zaskočeno „hrůzou“, že to nestihne - tato hrůza ho dokonale ochromí. A pokud přece je dokáže se vzchopit, pracuje v napětí a ve špatné duševní  kondici, což se opět nepříznivě projeví na jeho soustředění a vytrvalosti, takže výsledky zdaleka nejsou takové, jak by odpovídalo jeho schopnostem. A škoda energie, která takto přichází nazmar.

úzkostné děti mívají také sklon naučit se něčemu perfektně, přičemž pro jedno musí pak nutně obětovat něco jiného. Trpí úzkostí, že mají ve své přípravě prázdná bílá místa. Pro samý strach, že zrovna ta budou při zkoušení odhalena, nedokáží se pak soustředit ani na to, co je jejich silnou stránkou a co ovládají spolehlivě. A budiž řečeno, že náhoda bývá příslovečně zlomyslná, takže jim k takovýmto obavám poskytne často i dost vydatnou „zpevňující“ zkušenost. Lepší taktikou je tedy naučit se všemu, i když třeba ne zcela dokonale. Dodává to jistotu, že o všem aspoň něco víme a že tedy nemůžeme selhat úplně.

Jinou osvědčenou taktikou bývá (zvláště učíme-li se něčemu nazpaměť), probrat raději látku celou (nedělenou) jednou, dvakrát, třikrát - a ne tedy každou její část zvlášť, odděleně, až do úplné dokonalosti. Dítě se má například naučit nazpaměť nějakou dlouhou básničku - přečte si ji několikrát celou, přeříkává jednu sloku po druhé nahlas(to aby už znalo sled myšlenek, přičemž několik veršů z každé sloky už mu uvízne v paměti) - pak teprve zdokonaluje a dotváří každou sloku zvlášť, až do úplné jistoty.

Na to navazuje další zásada, která říká, že k získání jistoty a k překonání trémy úzkostným lidem nestačí něčemu se jenom naučit, ale že se tomu musí „pře-učit“, tj. naučit se víc, než jen aby obstáli při zkoušení. Opět nám tu pomůže  „fyzika všedního dne“: Zatluče-li se hřebík do zdi, měl by tam tak vězet, aby se dal na něj pověsit kabát, a ne jen tak, aby sám svou vahou nevypadl. Tady se na to, čemu se člověk naučil, bude věšet pořádná zátěž zkoušení nebo veřejného představení, takže toho musíme umět víc a důkladněji, než co si sami  pro sebe v klidu vlastního pokoje přeříkáme.

Čtvrtá zásada zní: Sám sebe zkoušet a dát se zkoušet. Dělat vždycky jakousi generálku, ať už na zkoušení ve škole nebo na vystoupení na jevišti nebo na jakoukoliv jinou náročnou společenskou situaci, při které by nás mohla tréma zaskočit. Rodiče a babičky a dědečkové a všichni, kdo dětem doma s učením pomáhají, by tedy měli pamatovat, že tady nejde o školní klasifikační prověrku, ale o léčebné protitrémové opatření. účelem není, aby dítěnprokazovalo své znalosti, ale aby se zkoušením učilo a nabývalo jistoty samo v sobě. Děláme to tedy tak, že dítě říká to, co ví - a když něco neví, tak mu to napovíme nebo mu to přihrajeme nebo je k tomu přivedeme nějakou logickou oklikou. Nejsme policajty, abychom je chtěli nachytat při nějakém prohřešku, nejsme ani zpozdilými učiteli, abychom pásli po jeho chybách, nýbrž jsme tu, abychom mu byli oporou.

Později se naše úzkostné dítě může už cvičit samo. Nahlas říká nebo píše to, co z dané látky zná, a do knížky nebo do sešitu se podívá, jen když si něco nemůže vybavit. A my jakožto jeho domácí ochránci a průvodci si dáváme velice pozor, abychom nevypadli ze své role a nedopustili se takových ponižujících výroků (které, bohužel, tak často nekontrolovaně vypadnou z našich úst) jako třeba: „Jak to, že to neumíš?! - Copak jste to ve škole neměli?! - Tos nedával pozor nebo co?! - Kdy už konečně budeš trochu samostatnější!“

Je také docela praktické, když se takhle zkoušením učí a otužují dva či tři kamarádi z jedné třídy (nebo třeba i studenti už na vysoké škole). Je jisté,  že se budou bavit také o jiných věcech, ale když aspoň chvilku vzájemnému zkoušení věnují, je to pro všechny - a pro ty úzkostné zvlášť - jen k dobrému. Děti na učilištích a středních školách (samozřejmě i na vysokých) k tomu mohou využívat i magnetofonu. To, čemu se naučí, si říkají tak, jakoby byly zkoušeny, a samy si to nahrají - pal si to pustí a kontrolují, co zapomněly nebo co řekly nesprávně - a udělají si další zkoušku - až mají jistotu, že to všechno umějí a že se už nemusí trémy bát (i když té trémy nám vždy ještě trošku zbude - ale to už je ta dobrá, povzbudivá).

A ještě jednu připomínku na konec. úzkostné děti (a úzkostní dospělí stejně tak) by si měly vytvořit vždy svůj vlastní systém pojistek a učit se, jak se svými strachy a úzkostmi hospodařit. K těmto pojistkám patří, abychom se za svou trému nestyděli, ale abychom ji přijímali jako svou „slabost“ spolu s mnohými jinými slabostmi. Asi tak jako přijímáme svou krátkozrakost a s ní brýle a my staří své špatné zuby a s nimi svou protézu. Nejsme zkrátka všichni stejní - a to je koneckonců dobře. O své trémě bychom my dospělí měli mluvit v rodině docela otevřeně a stejně tak  otevřeně by se s ní měly svěřovat i naše děti. Ty by se k ní měly ovšem neméně otevřeně přiznávat i ve své dětské a pak mladistvé společnosti. Pak se mohou od ostatních spíše dočkat sympatické účasti, podpory a pomoci, než když se úpěnlivě snaží své slabosti před ostatními zatajit. To je totiž stará psychologická zkušenost: Lidé zpravidla docela rádi pomohou, musí jenom vědět kdy, v čem a proč. Když se před nimi něco moc skrývá, mají naopak tendenci škodolibě to odhalovat.

A tak hlavu vzhůru - a všemi silami a psychologickými vědomostmi proti trémě!

Zdeněk Matějček