Mlčoch, Lubomír OFS

 Budou to již dva roky, co můj přítel Pepa Vavroušek zahynul i se svou dcerou Petrou pod sněhovou lavinou v Roháčích. Svátek jeho patrona a blížící se jaro mne vedou ke vzpomínce na člověka, který byl znám ve světě politiky jako federální ministr pro životní prostředí. Proč ale zrovna o něm psát v časopise františkánské rodiny? Sv. František byl sv.Otcem určen jako patron ekologie, životního prostředí, a to byla parketa Josefa Vavrouška. Asi proto se i stalo, že některý z novinářů polo-žertem polo-vážně přidal ještě za života Josefova onen přídomek "z Assisi". Jak se to stane, že člověk, kterému nebyl dán dar víry - jak často otevřeně /a současně i s vyjádřením lítosti/ doznával, je přitom zván na přednášky do Křesťanské akademie, jak to přijde, že člověk nevěřící se snaží oslovit společnost s kategorickým morálním imperativem dobrovolné skromnosti? Josef jakoby patřil do onoho projektu "plaché zbožnosti v Čechách", a jakoby nás křesťany nabádal, abychom zůstávali otevření vůči těm, kdo nevěří, abychom je brali vážně, abychom si na sobě farizejsky příliš nezakládali... Můj medajlonek bude tedy o duchovní dimenzi Josefově, o tom rozměru jeho bytosti, kolem něhož jakoby stále kroužil čímsi přitahován a přitom stále ne a ne zahlédnout. Ostatně Boha nikdy nikdo neviděl...A jsou lidé,- jak se říká v jedné známé novéně k Panně Marii- "kteří hledají smysl svého života mimo sebe, ale z Boha znají jen jeho mlčení, někdy i po celý život." A jsou další,"pro něž je Bůh takovým oslněním, že oslepli a říkají, že Boha nelze poznat, zatímco aniž to vědí, jsou odleskem jeho obrazu". Jako student ČVUT v 60.letech byl Josef "pomocnou vědeckou silou" u vzácného člověka doc.Alfonse Bašty /matematika, který se dal na ekonomii/. Jaké bylo Josefovo překvapení, když jako první úkol dostal vyhledat a zpracovat několik teologických titulů v Univerzitní knihovně! A tak tomu bylo

 po celou dobu jeho služby u "Alouška" Bašty: za 200,-Kčs měsíčně byl "pomocným teologem". V roce 1968 se Josef se skupinou kamarádů účastnil výpravy do centra Afriky, do nemocnice založené Albertem Schweitzerem v Lambaréné. Tento velký protestantský lékař, misionář, teolog a varhaník poutal tehdy pozornost- nejen Josefovu. Expedice Lambaréné měla pro Josefa celoživotní význam: viděl africkou přírodu zničenou ničím neregulovanou tržní ekonomikou. Na toto nebezpečí už pak nikdy nezapoměl. V té době jsem se s Josefem ještě neznal, ani nevím jak se dostal k horolezectví: ostatně i později byl tento jeho svět pro mne zcela uzavřen: u nás na Hané, kde je nejvyšší horou sv.Kopeček u Olomouce umíme ocenit ještě výhled ze sv.Hostýna, ale drsný svět velehor, kde jde doslova o život, to pro nás jaksi není, tam už nejsme doma. Josefovi se naopak velehory staly osudem. Rozmlouval jsem s ním jednou o tom: právě se "vylízal" ze zlomené lopatky, když vyvázl na Kavkaze z neštěstí způsobeného tlakovou vlnou, již vyvolal pád sněhové laviny. Jeho přítel zahynul. Přesto ani nezaváhal: byl rozhodnut se do velehor zase vrátit. Zdůvodňoval to tím, že výstupy na vrcholy velehor mu poskytují něco, co "nemá čím nahradit". Horolezectví zřejmě člověka vede k výšinám, ale za cenu mezních lidských situací: jednu takovou Josef nemohl dlouho zapomenout. Dostal se do situace, kdy se musel podívat otevřeně na svou lidskou nedostatečnost- zjistil, že když šlo o jeho vlastní život, o záchranu "vlastní kůže", nechal přítele "v rejži". Kdyby se ho snažil zachránit, zahynuli by oba. Josef se ze svého selhání- jak tomu rozuměl- nemohl dlouho vzpamatovat. Naše kontakty byly odborné. Josef pracoval v jednom výzkumném ústavu, kde vedl malé oddělení. To mu dalo možnost zadat mi vypracování studie o plánování v podniku. Řekl mi, ať se necítím naprosto ničím vázán ve svém popisu, žádnými ideologickými omezeními. Studii jsem napsal, a tuto velkorysost zadavatele výslovně zmínil v předmluvě. Bylo to ode mne trestuhodně naivní: problémy se daly čekat, a také se

 dostavily. Josef mi to ani slůvkem nevytknul a stál za svým stanoviskem, připraven nést důsledky za své počínání. Tato přímočarost v jednání byla Josefovou jasnou devizou i v dalších letech. Slyšel jsem vyprávět, jak ve svém ústavu zahájil finanční sbírky na podporu rodin chartistů, kteří zrovna skončili ve vězení: poté, co zjistil, že potřebují pomoc, začal v jejich prospěch žebrat. Josef měl technické vzdělání a velice systematického ducha /byl vyznavačem systémové teorie/. Zájem o přírodu byl ale u něj spojen s obdivem ke všemu stvořenému, s pocitem krásna, a současně s odpovědností člověka za vše stvořené. Ta kombinace citového a racionálního vedla při Josefově přímočarosti -po sérii logických úvah- k nalezení konečné odpovědi v hledání příčin devastace přírody člověkem: je to chybná hodnotová orientace člověka v hospodářství, která je kořenem všeho zla. Člověk se musí vzdát postoje ke světu, který je poznamenán snahou o maximalizaci spotřeby a hromadění bohatství. Vzpomínám, jak se v našich přátelských debatách na konci 7O.let /kdy já sám jsem o sv.Františkovi sotva co věděl/ objevovalo ono klíčové slovní spojení, znamenající "obrácení" moderního člověka - uvědomělá, dobrovolná skromnost jako jediná cesta k zachování přírody. Součástí mnohorozměrné bytosti Josefovy - a patrně další dimenzí jeho skryté duchovnosti- byla láska k vážné hudbě. Ve svém malém bytě měl poměrně akusticky dokonalé zařízení a spoustu desek. A zase- jak rád hudbu poslouchal a opájel se harmonií a řádem z ní vyvěrajícím, tak litoval, že sám na žádný nástroj nehraje, že se nemůže podílet na muzice aktivně. Několikrát mi řekl, jak mi závidí, že si mohu s přáteli zahrát na kůru. A skutečně- kdykoli jsem ho pozval, přijel třeba do malého kostelíka v Ořechu, aby si poslechl naše provedení "České mše vánoční" J.J.Ryby. Tak tomu bylo i v době jeho ministrování- vracel se právě ze zahraniční cesty až z Kanady, a se svou paní Evou přijel z Ruzyně rovnou do Ořecha a pak s námi v dobrém přátelském rozmaru besedoval na tamní faře při čaji a posledním vánočním cukroví...

 Josefovo ministrování s rozdělením Československa rovněž skončilo /nemusím zdůrazňovat, že k jeho lítosti neboť na Slovensku měl tolik přátel jako v Čechách/. Josef se vrátil k řadové práci výzkumníka: dojížděl do Kostelce nad Č.L. Samozřejmě šlo o životní prostředí, krajinnou ekologii. Věnoval se rodině, dceři, vnoučatům, které pobývaly na ekologické farmě. Nepotřeboval být "šéfem", potřeboval být věrný myšlence. Ta jej pak přivedla na Fakultu sociálních věd UK, kde jsme se sešli jako kolegové. Měl totiž víru, že "sociální ekologii" je třeba začít učit mladou generaci, vést ji ke změně systému hodnot. A v tomto smyslu chtěl začít už u malých dětí, na základní škole /návrh projektu byl zveřejněn v Učitelských novinách/. Je zajímavé, že sdělovací prostředky i širší veřejnost Josefa "braly", ačkoliv názory, které hlásal, byly "tomuto světu" dost vzdálené. Viki měl charisma, bylo jasné, že je o své věci hluboce přesvědčen, a dovedl klidně a logicky argumentovat. Pobyt ve světě velké politiky zřejmě nezůstal u něj úplně bez následků: toužil se tam vrátit. Přiznám se, že jsem sám vedl se sebou dlouhé spory, zda jej k tomu vede jen zájem o prosazení jeho myšlenek, anebo zda na něm přece jen neulpělo pokušení moci, které je zřejmě velice silné... Tato dilemata však už zůstanou bez odpovědi. Po oné tragédii jsem s Josefem dlouho vedl po nocích těžké přátelské spory: nádával jsem mu, co se do něho vešlo /"který kozel Tě tam v období lavin nesl", a proč sis ještě dceru musel brát s sebou, když už sám nemáš rozum?/. Pak jsem nakonec ustal, nějak jsem docházel k tomu, že pro Josefa to vše muselo být něco jako "zápas Jákoba s Bohem"... Krátce po smuteční tryzně v Betlémské kapli jsme měli shromáždění našeho společenství sekulárního řádu u sv.Anežky na Spořilově. Zdálo se mi, že v tom světském obřadu něco scházelo. Poprosil jsem otce Řehoře, zda by neodsloužil mši sv. za zemřelého Josefa a jeho dceru Petru, a on mi s radostí vyhověl, skoro to vypadalo, jakoby na takovou výzvu čekal. Společenství františkánů žijících ve světě zpívalo během mše

 sv. dvě písně: "Matka pláče, ruce spíná" a "Přistup duše v zkroušenosti". Josef při vší své mužské hrdosti určitě zažíval v posledních okamžicích velkou zkroušenost. Natolik myslím, že jsem ho znal. A stejně tak věřím, že mu Pán dopřál vidět více krásy než je možné spatřit na všech velehorách tohoto světa- už tím, že se mu konečně- dal poznat.

Lubomír Mlčoch OFS