Konference františkánské rodiny

Z dopisu  Konference františkánské rodiny (CFF) k jubilejnímu roku 2000

Přinést „dar“ smíření rozháranému světu

Všem lidem, dokonce i jen povrchnímu pozorovateli, se zdá dnešní svět rozháraný, rozdělený, rozpolcený, nevěrný svému Pánu a jeho zákonu lásky. I sama církev se jeví rozpolcená, a v jisté míře i naše františkánská rodina. Chceme proto začít u sebe samých, ve vlastních řadách. Nemůžeme popřít, že v běhu staletí františkánská rodina neposkytovala, bohužel, vždy obraz a svědectví harmonické jednoty nebo aspoň usmířené rozdílnosti. Ne vždy jsme si navzájem prokazovali službu a lásku. V našich dějinách  nechyběly napětí a předsudky mezi jednotlivými rodinami, které oslabovaly sílu našeho svědectví.  Musíme také přiznat, že františkánská rodina nežila vždy věrně následování chudého Krista a lásku k těm nejchudším a nejmenším.

 

 

Při bližším pohledu přece však myslíme, že v nás samých a mnohých jiných je hluboká touha po uzdravení zlomeného, obvázání ran  a opětném dosažení jednoty. Myslíme, že tato touha pochází od Otce, „který nás v Kristu se sebou smířil“ (2Kor 5,18), od Syna, který se velikonočním mystériem obětovat a „svou krví získal člověka pro Boha ze všech kmenů, jazyků a národů“ (Off 5,9) a od svatého Ducha, který „vylitý na smír za hříchy“ vede rozptýlené děti Boží k jednotě a nutí je, „aby milovali Boha Otce a v něm svět a lidi“ (Apostolicam actuositatem 29).

 

Zatímco rozháranost a rozštěpení jsou plody hříchu, mír a smíření jsou plodem inkarnace, příchodu Krista na tento svět - od jeho narození až  do smrti, od jeho zmrtvýchvstání až do jeho vystoupení k Otci. Tajemství  inkarnace nachází v jistém smyslu pokračování v nás, protože jsme tělem Krista - hlavy. Inkarnace nám dává jako synům a dcerám skrze Krista podíl na životě Božím. Toto smíření je čistá milost a musí být tedy vyprošena od Otce skrze Syna v Duchu svatém tím, že uznáváme a vyznáváme své hříchy (1Jan 1,9). Modleme se tedy při našich denních setkáních a našem slavení eucharistie, aby Pán osvítil naše srdce k pokání (Řehole Kláry 9).

 

 

František - muž smíření

 

 

 Když František rozjímal tajemství inkarnace, modlil se plný díků k všemohoucímu, nejsvětějšímu a nejvyššímu Bohu, svatému a spravedlivému Otci za to, že nechal  jej samého, Syna, narodit se jako pravého Boha a pravého člověka ze slavné, nejblahoslavenější, svaté Marie vždy Panny a za to, že chtěl svým křížem a svou krví a svou smrtí  vysvobodit nás, kteří jsme byli v zajetí (Nb Reg 23,3). František, který zná situaci své doby a je inspirován blahoslavenstvími evangelia,  vidí poslání své a svých druhů  v konání a kázání pokání. Pokání ve smyslu evangelia je třeba rozumět jako obrácení a smíření.

 

 

Tento program nerealizoval tak, že by obě protivné strany přivedl přímo k jednacímu stolu, ale tím, že ve všech, které potkával, vytvářel předpoklady pro zpytování svědomí a k vědomému  rozhodnutí se pro pokoj a smír. Tak vznikl jeho návrh na smír s Bohem, se všemi bratry a sestrami a s celým stvořením. Ve škole Františkově, usmířeného smírce, se můžeme i dnes učit cestám a prostředkům pravého smíru.

 

 

 

Každý pravý vztah k Bohu, nejvyššímu dobru, a každý pravdivý vztah k tvorům dává vzniknout naději a otvírá nás oné autentické lásce, která spočívá na důvěře a nevinnosti. Kontemplací Boha jako nejvyššího dobra, které je přítomno v našich dějinách, cítíme se s ním usmířeni a sáváme se novými lidmi, zrozenými ve spravedlnosti a pravé svatosti. Tím vzniká schopnost být otevřeni všechno a všechny přijímat jako dar od Boha. Vyrůstá z toho také síla a ochota „být milosrdní, jako je milosrdný náš Otec v nebesích“ (Lk 6,26), nebo jak říká František: schopnost jiným „prokazovat milosrdenství“ (Závěť 2,1, 1Cel 17).

 

 

 

Pravé smíření  vzniká obrácením.  Když nasloucháme Ježíši Kristu a pozorujeme ho,  učíme se jít cestou smíření. Bereme na sebe hříchy své i všech lidí, zapíráme se, bereme na sebe kříž a doplňujeme na svém těle, co schází na utrpení Kristově (srov. Kol 1,24). Nežijeme-li už sami sobě (Řím 6,10; 14,7; 2Kor 5,15;Phil 1,21), ale pro něho, který nás miluje a vydal za nás svůj život (Gal 2,20), staneme se schopnými sloužit bratřím a sestrám a žít pro ně. František nám připomíná, že ti, kteří činí pokání, „nenávidí své zvrácené já s jeho neřestmi a hříchy“ (BrG 11,2) a „přinášejí ovoce, hodné pokání“ (Tamtéž 4). Proto přikazuje svým bratřím, aby si navzájem vyznávali a odpouštěli hříchy  (BReg 7).

 

Pokyny a návrhy

 Smír je na prvé místě  darem Božím, ale pak také plodem našich námah a našeho spolupůsobení. Nestačí tedy jej od Boha jen vyprošovat. Musíme jej také pečlivě střežit a vytvářet předpoklady, aby mohl růst v nás (v jednotlivcích, společenstvích, řádech, františkánské rodině) i v jiných (církvi, světě). Dovolujeme si tedy předložit některé pokyny a směrnice, jak by se to mohlo konkrétně uskutečňovat.

 

 

Chránit dar smíru, to znamená především: nést denně svůj kříž, přijímat  uloženou práci ve víře jako milost a vykonat ji spolehlivě a s radostí. Dále to znamená, být zde pro druhé v duchu prostoty a poníženosti. Znamená to rozhodně odmítat každé pokušení k panování, vlastnění a vykořisťování. Měli bychom se snažit ze všech sil, abychom více využili času a možností k pokání, které nám nabízejí liturgie a tradice.

 

 

 

Musíme se také znovu učit objevovat krásu, velikost a nezištnost milosrdenství Pána a rovněž skutečnost, že jsme si jako bratři a sestry navzájem svěřeni.  Jen v jednom Pánu můžeme uskutečnit smír a jednotu. To nás vede k tomu, abychom slavili pokání ve společenství nebo osobně ve svátosti smíření. Zvláštní pozvání nabízíme bratřím, kteří jsou kněžími. Spravujte a slavte svátost pokání s horlivostí, s úctou k důstojnosti člověka, s trpělivostí, moudrostí a láskou. Naše kostely a domy by se měly stávat stále více místem modlitby, setkání, bratrské pohostinnosti. Nadto ještě doporučujeme, aby františkánská rodina nechávala  kostely otevřené několik hodin večer a podle možnosti i v noci pro lidi, kteří se chtějí setkávat s Otcem, alespoň  v  příslušných dobách církevního roku, především ve městech.

 

 

 

15. Při pohledu do budoucnosti bychom chtěli všechny povzbudit k posílení  takových forem „reciprocity“, tj. k vzájemnému doplňování a vzájemné službě. To je vyjádření  vitální potřeby i nepostradatelného znamení smíření. Jsme přesvědčeni, že stále větší ochota k vzájemné službě je vynikajícím františkánským příspěvkem k roku 2000.  Různé úlohy a kompetence by měly být přebírány výhradně v duchu služby s vědomím, že my všichni, muži a ženy, klerici a laici, členové „klášterních“ řádů a členové „světských řádů“ (OFS resp. FG), jsme v dynamice vzájemného doplňování vždy dávající i přijímající. Doporučujeme,  aby se vytvářely struktura orgány františkánské spolupráce („Františkánské hnutí“)  tam, kde dosud neexistují ani na národní ani na jiné úrovni. Dále si přejeme, aby spoluprací všech se stala „Franciscans International“ pokud možno brzy autoritativním hlasem celé františkánské rodiny u Spojených národů. Taková nová strukturalizace by byla viditelným vyjádřením našeho solidárního a konkrétního nasazení za život člověka a život  všeho tvorstva za mír, spravedlnost, obhajobu nejchudších a nejslabších.

 

 

 

Jsme povoláni Pánem k tomu, abychom byli u něho. Jsme posláni, abychom zvěstovali obrácení a odpuštění hříchů (Lk 24,47-48; Mk 3,14-15) a pracovali pro to, aby se každý muž a každá žena dostala nebo vrátila do Otcova domu. A proto, stejně jako Ježíš a František, nesmíme mít strach být s chudými a hříšnými. Konkrétními činy chceme nabízet smír a pokoj tomu, kdo je vnitřně rozháraný a sám působí napětí. Mezi sebou, zvláště uprostřed našich fraternit a komunit chceme se navzájem prosit o odpuštění a nabízet odpuštění. Chtěli bychom svým životem ukázat, že uskutečnění pravého  bratrství podle evangelia, o což se upřímně snažíme, je přes některé těžkosti nejkrásnějším plodem oné velké lásky, která čerpá vnitřní sílu z Božího slova a ze svátostí, zvláště z eucharistie.

 

 

 

Slovo k postu: Půst je výrazem důvěry v božskou prozřetelnost, prostředkem smíru za hříchy,  spoluúčastí na vykupitelské smrti Kristově. Je to cesta, jak se otvírat lásce k bratřím a sestrám, chudým a potřebným. František poznal význam tohoto asketického cvičení. Proto nařídil, že se jeho bratři mají postit, aby se zdržovali všech hříchů a neřestí a přebytků v jídle a pití, aby byli skutečně, pravdivě katoličtí (srov. BrGl II,6,32; NbReg 3,11-13; BReg 3,5-9), a to zvláště v přípravě na  Vánoce a Velikonoce. František se neomezuje jen na napomínání, ale žije sám příkladem neustálé vydanosti postům, modlitbám a chvále Boží (srov. LegM 2) a potřebám bratří (srov. 2Cel 175). Neměli bychom proto zanedbávat půst. Je mu třeba rozumět nejenom jako omezení v jídle, ale jako skromnosti v životním stylu, jako schopnosti vzdávat se přebytků a omezit osobní nároky, diktované konzumně orientovanou společností. Správný půst je také výrazem naší volby pro chudé.

 

 

 

Skutky tělesného a duchovního milosrdenství musíme praktikovat s novou senzibilitou. Láska, kterou nosíme v srdci, se má zviditelnit skutky, aby také bratři a sestry, kteří to vidí, „stále rostli v Boží lásce a navzájem se stále více milovali“ (Závěť Kláry). Zřetelným znamením milosrdenství je pro nás též odpuštění dluhů nebo ustoupení ve finančně sporných otázkách, zvláště oproti slabším.

 

 

 

Pokání, které znamená smíření s Bohem, se musí stát skutečně dílem smíření a spravedlnosti mezi lidmi. Překročme tedy naše úzké hranice, vykročme do světa, abychom kázali smíření.  Je naším úkolem, abychom se vší jasností a prostou řečí ukázali na zlobu hříchu a zvěstovali všem nutnost obrácení, aby v „roce milosti“ dosáhli Božího odpuštění. Tak smířeni s Ním, se sebou samými, s bratřími a sestrami i s celým tvorstvem  můžeme začít nový život v Kristu. Zvláště vhodnou příležitostí a formou  k takovému zvěstování jsou poutní kázání a „lidové misie“, při nichž aktivně spolupracují  řeholníci a řeholnice, klerici a laici, muži a ženy, dále pak mezináboženský dialog, ekumenická setkání, spolu s hnutími a institucemi, které pracují pro mír a bratrství mezi národy.

 

Zakončení

Neměli bychom se bát nasadit pro smíření naše nejlepší zdroje, veškerou naši inteligenci a hmotné statky, které nám božská prozřetelnost poskytla v hojné míře. Dostaneme za to  stonásobek v tomto životě a získáme věčný život (Mt 19,29).

 

 

Svěřujeme se neposkvrněné Panně, která je naší zastánkyní a ochránkyní (srov. 2Cel 198). Darovala nám Pána slávy  jako bratra a získala nám milosrdenství (srov. LegM IX,3). Prosíme ji pokorně jako Královnu míru a Matku milosrdenství a smíření, aby nám byla blízko, aby nám pomáhala, abychom byli stále více jedna duše a jedno srdce a aby nám darovala v hojné míře ducha jednoty, lásky a smíru.

 

 

 

Všemohoucí, věčný, spravedlivý a milosrdný Bože uděl nám ubohým, abychom činili to, o čem víme, že ty to chceš, a abychom vždy chtěli, co se ti líbí, abychom vnitřně očištěni a osvíceni a ohněm Ducha svatého rozníceni mohli následovat stopy tvého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista a mohli jedině s tvou milostí se dostat k tobě, Nejvyšší, který v dokonalé Trojici a prosté jednotě žiješ a kraluješ a jsi oslavován jako všemohoucí Bůh po všechny věky věků. Amen (BrOrd 5O-52).

 

 

 

 

S františkánským pozdravem „Pace e Bene“