Šváček, Augustin OFMCap., Štivar, Bonaventura OFMCap.

„Absolutně prvním a největším hlasatelem evangelia byl Ježíš Kristus. Řekl: Musím hlásat radostnou zvěst o Božím království, protože k tomu jsem byl poslán (Lk 4,43). Jádrem a ohniskem Kristem hlásané radostné zvěsti je spása. Spása je veliký Boží dar a neznamená jen osvobození ode všeho, co člověka trápí a utlačuje, nýbrž přináší  především  osvobození od hříchu a od zlého ducha, jakož i radost z toho, že my známe Boha a on nás, že ho vidíme a necháme se jím vést ... každý získává Boží království a spásu tím, že se vnitřně zcela změní, obrátí, zažije hlubokou změnu v mysli a v srdci ... Příkaz daný apoštolům: Jděte a hlásejte radostnou zvěst - platí i pro všechny křesťany. Boží lid musí být stále evangelizován, aby si uchoval svěžest, nadšení a sílu potřebnou k hlásání evangelia ... Evangelizovat znamená pro církev: přinášet radostnou zvěst všem. A jejím vlivem přetvářet lidi samotné, vytvářet z nich nové lidstvo ... Radostná zvěst, hlásaná vlastním životem, musí být dříve nebo později hlásána přímo slovem života. Kdo přijal evangelium, stává se nakonec i sám hlasatelem. V tom spočívá důkaz pravdivosti, jakýsi zkušební kámen evangelizace. Je totiž nemyslitelné, že by někdo přijal Boží slovo a uvěřil v Boží království, aniž by se současně stal též jeho svědkem a hlasatelem ... Základní obsah evangelizace není závislý na proměnlivých okolnostech, ale je stále stejný.“ (Citace z apoštolské exhortace Pavla VI. Evangelii nuntiandi.)

 

 

 

Po přečtení uvedených citátů se ptáme: Co je tímto základním obsahem, živým jádrem evangelizace?

Než si zodpovíme tuto otázku, ještě si připomeňme, že v současné době je bohužel situace taková, „že katolíci dokonale vědí, co mají hlásat, protestanté vědí, jak mají hlásat, a jediní, kdo skutečně jdou k lidem a něco hlásají, jsou jehovisté“.

Ani sebelépe připravená přednáška nezmění srdce člověka, pokud se posluchač díky ní nemohl setkat s Pánem nebo nepocítil alespoň touhu po Pánu. Žádoucí výsledek nepřinese ani sebedokonalejší psychologická manipulace (která je navíc nepřípustná, neboť svědomí a vůle každého člověka jsou posvátnou půdou). Jediný, kdo může změnit člověka, je Ducha svatý - právě ob je hlavní postavou evangelizace. Kromě osobní evangelizace v našem každodenním životě, kdy každý jednotlivec sám vydává svědectví o své víře, je také evangelizace hromadná či organizovaná. Tu vykonává např. Evangelizační škola Koinonie (viz Teologické texty č. 6/1995).

Člověk, který na sobě prožívá Boží lásku, nedokáže o ní mlčet a čekat, až se zorganizuje nějaká evangelizační akce. Je milován, a proto může milovat druhé, vciťuje se do jejich situací a může jim   prospět radostnou zvěstí v nejrůznějších situacích skutečně každý den a kdekoliv: ve vlaku, v čekárně u lékaře, na zastávce... Ježíš nám přece nedal přikázání: Čekejte, až za vámi přijdou, ale řekl: Jděte!

Často slyšíme námitku: Nejsem dost dokonalý, zkušený, abych mohl evangelizovat. To bych ale nemohl začít nikdy, protože dokonalosti v tomto životě nedosáhnu. Ovšem právě evangelizování mne může na této cestě vést, protože musím být věrný Božímu poselství a mé činy nesmějí odporovat tomu, co jsem včera veřejně hlásal. Jsou-li katolíci dnes někdy slabí ve víře, je tomu zčásti pro zdráhání sdílet ji. Jan Pavel II. nás ujišťuje: „Víra sílí, když se předává druhým.“

Někdy se sami cítíme unavení a vyprahlí a říkáme si, že teď bychom tu radost potřebovali spíš my sami, než abychom ji šli někomu dávat. Je to jistě těžké, ale právě evangelizace je úžasná příležitost, jak znovu prožít Boží lásku, dotek jeho něhy. I při únavě projevujeme věrnost tomu, kdo zůstává věrný mně, i když právě jeho blízkost necítím. Bůh mě miluje stále, a člověka, který stojí přede mnou, miluje také.

Co je podstatou evangelizace?

- Bůh tě miluje jako dobrý Otec, stále a bezpodmínečně. Ještě dříve, než jsme se sami narodili, již tehdy na nás s láskou myslel. „Tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3,16).  Ježíš řekl: „Já jsem přišel, aby(mé ovce) měly život a měly ho v hojnosti.“ Bůh nás miluje  a s každým počítá ve svém plánu.

- Člověk je hříšný a oddělený od Boha. „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Řím 3,23). Hřích tvoří hlubokou propast, která odděluje od Boha. Jak překlenout tuto propast? Bůh sám ji překlenul. Poslal svého Syna, aby zemřel na kříži místo nás, a zaplatil tak za naše hříchy.

- Ježíš Kristus je jediným, Božím řešením problému lidského hříchu. V něm můžeme poznat a prožívat Boží lásku a Boží plán pro svůj život. !Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“

Jsme Kristem vykoupeni, zachráněni, spaseni - skrze víru. Víra je Boží dar.  Nestačí pouze věřit, že Bůh existuje (tomu věří i ďábel), ale důvěřovat Božím příslibům, jeho lásce, a zcela na něm záviset. Vyznat Ježíše  jako  svého osobního Spasitele a zcela se mu odevzdat - srdcem i ústy.

-Ježíše Krista tedy musíme přijmout jako Spasitele a Pána- Potom můžeme poznat a prožívat Boží lásku a Boží plán pro svůj život. Ježíše přijímáme vírou. Spasení není z nás, je to Boží dar (Ef 2,8). Přijmout Ježíše znamená přiznat svou nedokonalost a hříšnost, obrátit se k Bohu (pokání) a důvěřovat Ježíši, že vstoupí do mého života, odpustí mi hříchy a učiní mě takovým, jakým mě chce mít Bůh.

Nestačí jen rozumem přijmout, že Ježíš je Syn Boží a že zemřel za naše hříchy. Nestačí ani žádný citový zážitek. Ježíše musíme přijmout vírou, rozhodnutím své vůle. Konkrétním krokem víry je obrácení, což neznamená jen boj proti hříchu, znamená to obrátit se tváří k Bohu, vstoupit s ním do vztahu, do dialogu. Logickým důsledkem je pak změna života. Dosud si člověk řídil život sám, od chvíle obrácení řídí jeho život Kristus. Ježíše můžeme přijmout v modlitbě, třeba hned teď, nebo kdykoliv: „Ježíši, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou,“ nebo jinými slovy: „Pane Ježíši, potřebuji tě. Děkuji ti za to, že jsi zemřel na kříži za mé hříchy. Otvírám ti dveře svého života a přijímám tě jako svého Spasitele a Pána. Děkuji ti za odpuštění hříchů. Ujmi se vedení mého života a změň mě, abych byl takový, jakým mě chceš mít.“ Když ses modlil upřímně, poznáš účinek, jak je to zaslíbeno ve Zj 3,2O.  „Kdo má Syna, má život věčný“ (1Jan 5,11). - Pocity však nejsou rozhodující. Pro nás jsou směrodatná zaslíbení Božího slova - Bible, ne naše pocity. Křesťan žije vírou, to znamená, že se spoléhá na důvěryhodného Boha a jeho Slovo.

- Bůh nás vede k tomu, abychom svou víru vyslovili, obhájili a zdůvodnili svědectvím. Je zvláštní, že mnozí praktikující katolíci nic nenamítají, když mají vyslovit Vyznání víry při mši, ale zdá se jim divné, že by svou víru měli vyslovit a obhájit před nevěřícími.

Zdrojem duchovního růstu je Duch svatý. Je třeba Ducha svatého denně prosit o světlo a sílu a umožnit mu, aby nás vedl v našem životě.

-Posledním krokem je společenství, konkrétní místní církev, v níž může být člověk pokřtěn a v níž může a má přijímat Krista i ve svátostech. V listě Židům 10,25 jsme napomínáni, abychom neopouštěli společenství křesťanů. Více polínek pohromadě hoří jasným plamenem, odložíme-li však jedno stranou, rychle uhasíná a chladne.

Tyto a jim podobné způsoby hlásání evangelia užívali apoštolové, první křesťané a všichni dobří evangelizátoři a misionáři - tedy i sv. František. Čteme o něm v jeho životopise, že potom, co s jistotou objevil své povolání, když naslouchal evangeliu, „ihned začal s horlivostí a radostně kázat všem pokání. Mluvil prostě, ale ze srdce, ze srdce Bohu vroucně oddaného, a tím uchvacoval posluchače. Jeho slovo bylo jako plápolající oheň, který pronikal do hlubin srdce a ducha naplňoval obdivem. Byl úplně jiný než dříve ... Při každém kázání, dřív než shromážděným předložil Boží slovo, vyprošoval všem pokoj slovy: Ať vám Pán dá svůj pokoj (1Cel 23).

(pokračování)

br. Augustin a br. Bonaventura OFMCap.