Slovo na úvod

 

Nastupte do vlaku směr Pardubice - Havlíčkův Brod a vystupte jednu stanici za Chrudimí. Můžete také použít autobusových spojů, jsou v současné době poměrně dobré. Slatiňany jsou známé: jsou tam koně, zámek a sestřičky. Místní obyvatelé  vás k nim zavedou, žijí zde totiž již déle než sto let. Ty sestřičky, samozřejmě. S názvem Slatiňany, klášter Školských sester františkánek se setkáte i na stránkách KT v oddíle Duchovní cvičení, Obnovy.  Můžete se přidat ke skupině děvčat, které míří ve dnech, kdy se konají duchovní obnovy od vlaku k velké budově v Nádražní ulici. Děvčata přicházejí i jindy, např. na víkend, na prázdniny, nebo prostě jen na návštěvu. Vítají možnost soustředění před zkouškami, hledají oázu ticha a pohody.

Sestry bydlí v nejstarší části domu. Pracují u mentálně postižených dětí a mládeže, žijí modlitbou a slouží s láskou.

 

Trochu dějin

Kongregace vydala k stému výročí svého založení knihu Stoletá cesta. Tam se dovíte, že sestry začaly v r. 1888 žít jako samostatná větev Školských sester františkánek z Grazu právě zde, ve Slatiňanech. Začátky byly skrovné, jak to vždy bývá, chudoba vpravdě františkánská a život a činnost podle charismatu: jednota modlitby a práce, vyučování a výchova mládeže, služba těm nejpotřebnějším.

 

Sto let cesty

 

Původní klášter byla malá venkovská chalupa, která byla po několika letech vystřídána větší budovou.  Od r. 1927 je zde ústav pro mentálně postižené děti a mládež. Tuto službu přijala kongregace jako vpravdě františkánskou a zůstala  jí věrna. Šel čas, přešly války, čtyřicet let totalitního režimu. Vždy tu však byly děti těžce postižené, bolavé, nemocné, které byly pro sestry Božím darem. Proto byly opatrovány a vychovávány s láskou a vírou. V posledních letech nacistické okupace hledal Wehrmacht vhodnou budovu pro své účely. To znamenalo vystěhovat 250 většinou těžce postižených dětí a 70 sester. Když odcházela mluvčí skupiny, která přišla posoudit vhodnost objektu, řekla představené domu pouze: „Danke, Schwester.“ I v dalších desetiletích pocítily sestry, co znamená moc. Byly izolované, nežádoucí. Pracovaly věrně dál, modlily se a každou novou situaci přijímaly jako samozřejmou a nejlepší pro růst vlastní i vnitřní růst celé provincie.

Sestry přicházely do Slatiňan ze zrušených domů a jako zdravotnice se školským vzděláním dávaly své schopnosti  do služeb ošetřování a výchově svěřených dětí. Ale také na místním hřbitově přibývalo hrobů. Nepůsobí vůbec smutně jejich dlouhé řady s pomníčky se jmény a daty. Mnoho sester prošlo za sto let slatiňanským klášterem.

 

Dnes

 

V komunitě ve Slatiňanech je dnes pouze čtrnáct sester. Pracují jako zdravotnice, při výchově, v kuchyni i jinde. Kdo neviděl na vlastní oči, jak radostné je prostředí na oddělení imobilních dětí, jak se cítí šťastné, když jsou obklopeny láskou a péčí, ten tomu sotva uvěří. Sestry žijí františkánsky pokojně, evangelizují svou přítomností, tichou, nevtíravou službou. I v náročném třísměnném pracovním provozu žijí věrně svůj společný zasvěcený život. Také slovem se účastní na velkém úkolu evangelizace: vyučují pravdám víry schopnější svěřence ústavu, vyučují  i mládež z blízkého okolí. Místní obyvatelé využívají možnosti videa s náboženskou tematikou, které jim je vždy k dispozici.

Ještě se vraťme k obnovám a návštěvám u sester: Obnovy pro dívky jsou dvakrát v roce třídenní, vede je P. Pavel Rousek z Vesmíru. Kromě toho využíváme dle možnosti ochoty P. Aleše Zlámala OFM. Počet děvčat, které přicházejí, je v průměru třicet. Stačí se závazně přihlásit a sbalit nejnutnější osobní věci, také spacák. A ochotu naslouchat, zachovat řád. Letos se konají v době od l6. do 18. května pro mladší děvčata,  od 19. do 21. září pro starší děvčata. Vede je P. Pavel Rousek.  Poutě se konají k Panně Marii na Chlumek u Luže anebo i jinam. Když putovat, tedy šlapat pěšky cesta necesta.

 

Zítra...

 

Komunita sester ve Slatiňanech žije nadějí. Život prostého a samozřejmého dávání sebe oslovuje a vábí. Dveře kláštera jsou otevřené i pro vás. Práce u těch, kdo nejvíc potřebují lásku a péči, není možná pro někoho dost atraktivní, ale je krásná, tak jako je krásná skrytá, sotva tušená oběť. Je to bohatství života, píseň, kterou zpívají naše srdce: Buď veleben, náš Pane, za to, že tě smíme milovat a sloužit ti v těch nejslabších a potřebných.

 

Školské sestry františkánky