Houška, Petr Alk. OFM

Život svatých dnes chápeme jako plod evangelizace, protože svatí žili křesťanské ctnosti podle evangelia a osvědčili, že církev jako celek je věrná svému poslání. Zatímco všichni pokřtění jsou obecně  povoláni ke svatosti, světci kanonizovaní (nebo i beatifikovaní) jsou příkladem heroismu. V minulosti převažovali mezi  kanonizovanými světci osoby duchovní nebo příslušníci řeholního stavu, a to převážně muži. Nejvíce kandidátů na beatifikaci a svatořečení dodávala Evropa vzhledem ke své dlouhodobé křesťanské tradici. Dnes se poměr mění: mezi kanonizovanými se objevuje více laiků všech stavů, mnohem více žen a Kristových svědků z ostatních kontinentů. Naše sv. Zdislava byla vyzdvižena na oltář především jako vzor manželky a matky. Současný Svatý otec mezi všemi papeži dosáhl prvenství v počtu beatifikací a kanonizací. To však nijak neznamená, že se jedná o něco překotného. Právě naopak: při předběžných šetřeních se postupuje podle náročných kritérií, které jsou v souladu nejen s aspekty teologickými, ale i s požadavky moderní vědy, zvláště pokud jde o kritické zpracování dokumentů a ověření zázračných uzdravení na přímluvu některého Božího služebníka.

Od r. 1588. kdy papež Sixtus V. ustavil kongregaci Ritu (Congregatio pro Sacris ritibus et ceremoniis), zabývala se tato instituce otázkami beatifikace a svatořečení až do roku 1969, kdy papež Pavel VI. zřídil kongregace dvě:  kongregaci Božího kultu a svátostí a kongregaci pro svatořečení (De causis sanctorum). Kongregace pro svatořečení má dnes k dispozici odbornou instituci historicko-hagiografickou (Ufficio storico-agiografico) a lékařskou (Consulta Medica). Náročná práce kongregace slouží církevnímu učitelskému úřadu (magisteriu), je pomocným orgánem Svatého otce, jemuž po všech předběžných šetřeních je vyhrazeno konečné rozhodnutí o beatifikaci či kanonizaci.

Rozdíl mezi beatifikací (blahořečením) a kanonizací (svatořečením) je ten, že beatifikace je schválením úcty některého kandidáta na úrovni místní, má tedy lokální význam, zatímco kanonizace (zapsání do kánonu neboli seznamu svatých) má význam univerzální, celocírkevní a kanonizační akt vychází nadto z moci neomylného úřadu Petrova nástupce.

Do 3. tisíciletí křesťanské éry mají svatí svým svědectvím ukazovat,  jak ze správné lidské formace vyrůstá formace křesťanská, mají být příkladem solidarity a heroismu, nositeli pokoje, vzorem, jak sloužit.

Svatí jsou majetkem a dědictvím nejen křesťanů, ale celého lidstva.

Jan Pavel II. ve své encyklice „Veritas splendor“ staví na prvé místo mučedníky. Oni stojí nejvýše v morálním řádu, protože zachovali věrnost i v nejtěžších okolnostech bez kompromisu mezi dobrem a zlem.  A jek je zřejmé, mučednictví provází církev od počátku až po nedávné dny.

Nejnovější reformu beatifikačních a kanonizačních procesů, která odstranila některé zbytečné komplikace, vyhlásil nynější Svatý otec 25. ledna 1983 Apoštolskou konstitucí „Divinus perfectionis Magister“.  Na ni navazují „Normae servandae“ vydané poté kongregací pro svatořečení. Základní změna je v tom, že šetření (proces) konaný nejprve v příslušné diecézi, kam patří svou příslušností dotyčný kandidát blahořečení nebo kanonizace, je po skončení postoupen do Říma, kde se organicky navazuje na práci vykonanou pod patronací příslušného biskupa, zatímco dříve římský, tzv. „apoštolský proces“, prošetřoval vše znovu od počátku.

Kandidátu blahořečení je nyní přiznán titul „Ctihodný služebních Boží“, jakmile začalo šetření o jeho životě, hrdinských ctnostech,  případně mučednictví nebo zázracích, jež se staly na jeho přímluvu.

Kult svatých je starý jako církev sama. Prvotní církev žijící v klimatu pronásledování měla záhy své mučedníky, jejichž hroby se stávaly předmětem úcty a místem shromažďování věřících. Mučedníci jako krvaví svědkové víry nejzřetelněji vyjadřovali zaměření prvních křesťanů ke Kristovu příchodu ve slávě. Výroční den smrti mučedníka či mučednice (dies natalis, den zrození pro nebe) byl slaven bohoslužbou.

Po skončení období pronásledování  (4. století) začínají se uctívat i vynikající věřící, kteří osvědčili svatost v každodenním životě jakožto vyznavači (confessores).   Jedním z prvních byl sv. Martin, biskup v městě Tours (+397, tedy před 1700 lety). K jeho hrobu, který proslul zázraky, připutoval v době svého exilu i náš sv. Vojtěch.

V nejstarších dobách se vyvíjela úcta světců, zvláště mučedníků, spontánně, podle rčení: „Hlas lidu, hlas Boží.“ Zázraky, zvláště uzdravení, která se stala na hrobě uctívaných křesťanů, byla chápána jako prst Boží dotvrzující tuto úctu. Od 6. století byla kanonizace v kompetenci biskupů a její podstatnou složkou bylo přenesení těla uctívané osoby do nějakého předního chrámu na zvláště čestné místo (u nás v případě sv. Ludmily a sv. Václava).

Už od l2. století a zvláště pak od r. 1234 vyhrazuje si Svatý stolec právo  schvalovat úctu svatých, také proto, aby se zamezilo některým místním zneužitím. Nicméně vžitá stará praxe leckde přetrvávala.

Prvním českým světcem, který byl kanonizován papežem, byl sv. Prokop r. 1204 za Inocence III.

Papež Urban VIII. r. 1634 rozhodl, že může být schválena úcta světců, jejichž kult trvá „od nepaměti“, přičemž horní hranicí byl rok 1534. Proto se mluví o tzv. „urbanském století“. Na základě této normy je oprávněna i úcta starých českých světců.

V 18. století vydal papež Benedikt XIV. (1740-1758) sedmisvazkové dílo „O beatifikaci služebníků Božích a kanonizaci beatifikovasných“. Toto dílo má epochální význam a jeho autor platí za jednu z nejvýznamnějších autorit ve věci kanonizačních procesů.

I dnes se žádá, aby i Bůh stvrdil svatost svých služebníků nějakým znamením - zázrakem. Zkoumání pravosti, jak bylo uvedeno, je podrobeno přísnému rozboru. Má-li být prohlášen za blahoslaveného mučedník, zázrak je nevyžaduje. Stačí   věrohodné ověření  faktu mučednictví. Mučednictví samo, jako mimořádné charisma, má totiž povahu znamení, a proto zcela postačí pro stvrzení lokálního kultu. Má-li být blahoslavený mučedník svatořečen, vyžaduje se jeden zázrak (zpravidla uzdravení na přímluvu blahoslaveného, které po důkladném medicinském prošetření se vymyká přirozeným možnostem). U vyznavačů, u nichž se ověřují ctnosti v hrdinském stupni, se žádá jeden zázrak pro beatifikaci a další pro případnou kanonizaci.¨

V 1. knize Mojžíšově čteme na počátku o tom, že Bůh stvořil nebeská světla, aby oddělovala den od noci a byla znamením časů, dnů a let (Gn 1,14). Takovými světly jsou na obloze církve její svatí. Žádné době nechyběla tato světla, ano, právě tehdy, kdy lidsky vzato procházela církev období krizí (např. v 16. století), byla světců celá řada. A svatost jedince mnohonásobně převáží hřích mnohých.

S pohledem obráceným nazpět k uplynulým dvěma tisíciletím křesťanské éry si připomeňme, co čteme v listě Židům: „Obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle (Žid 12,1-2).

Petr Alk. Houška OFM