Říský, Bernard OFM

František byl uchvácen chudobou Božího syna, který se zřekl všeho a stal se člověkem, a to ještě posledním z lidí. Takové gesto božské Lásky drtilo Františka. Ze všech svých sil se snažil na ně aspoň trochu přiměřeně odpovědět. Proto chtěl být tak chudý jako jeho Pán. Protože však byl jen pouhým člověkem, nemohl se mu vyrovnat. A tak úžas nad chudobou Božího Syna vedl Františka ke stále se prohlubující pokoře. Po svém obrácení se modlil: „Můj Bože, mé všechno!“ a v závěru života se modlí: „Kdo jsi ty a kdo jsem já?“ Čím více se přibližovat k Pánu, tím se cítil nehodnějším, tím víc rostla jeho pokora. Zachovával čtyřicetidenní půst s Pánem, ale nakonec přece něco pojedl, aby se Pánu nevyrovnal.

Život naprosté chudoby byl pro Františka stálou komunikací s Pánem, který mu dokazoval svou přítomnost něžnou péčí a vedením. Tyto zkušenosti Boží lásky rozněcovaly ve Františkovi vděčnost, která se nedala vyjádřit jinak než vědomím nehodnosti - pokory. Říkal, že kdyby Pán dal tolik milostí nejhoršímu z lidí, že by se od něho dočkal větší vděčnosti a lásky.

František přijímal všechno jako nezasloužený dar lásky - a to i bratry, jak o tom mluví v Závěti. Ve svých bratřích viděl a zakoušel Boží lásku, která ho nenechala samotného, ale dala mu druhy, aby s nimi žil jako Pán se svými učedníky. Tak jde tato skupinka dvanácti do Říma s Pánem, který je uprostřed nich, protože je sjednotilo jeho jméno - jako kdysi On šel s Dvanácti do Jeruzaléma. Jde žádat Petrova nástupce o dovolení žít tímto způsobem evangelium.

Jeho víra v Petrova nástupce jako hlavy církve - což pokládal za další veliký dar Boží dobroty - ho naplňovala vděčnou pokorou, kterou vyjádřil  v řeholi - v I. kap. slibuje poslušnost a úctu panu papeži, a v XII. kap. přikazuje, aby bratři - pod dohledem kardinála protektora - byli vždy poddáni a podřízeni svaté církvi.

Své bratry miluje láskou Kristovou a nazývá je něžnými slovy. Vyjadřuje tak něžnost Pánovy lásky a žádá, aby bratři o sebe navzájem tak pečovali jako v rodině, „neboť živí-li matka a miluje svého syna podle těla, tím víc má každý milovat a pečovat o svého bratra podle ducha“ (VI. kap.). I když některý z nich zhřeší, nemají se bratři hněvat a rozčilovat pro něčí hřích, „protože hněv a rozčilování jsou překážkou lásky v nich i v druhých (VII. kap.).

Pokora Františkova zná vlastní slabost - i velikost odpouštějící lásky.

S hlubokou pokorou se chce utíkat ke kněžím, kteří žijí podle svaté římské církve, a to pro jejich svěcení, i kdyby ho pronásledovali. Nechce kázat bez svolení i nejchudšího faráře v jeho farnosti, i kdyby měl moudrost Šalomounovu. Všechny kněze chce ctít a milovat jako své pány, a nechce na nich hledat hřích, protože v nich vidí Božího Syna, a protože jsou jeho pány. Stejně tak žádá všechny, aby ctili teology jako ty, kteří nám slouží a poskytují nám ducha a život.  Františkova pokora vychází z víry v Lásku, která miluje „až do konce“ (Jan 13,1), a proto ji vidí a uctívá v kněžích, v papeži i v církvi. Tento pohled pokorné vděčnosti odhaluje Františkovi i lásku, kterou má Pán vůči všem lidem - všechny chce spasit (srov. 1Tim 2,4). Protože Pán zemřel za všechny, spása všech leží Františkovi na srdci. Když není možno, aby všechny navštívil, píše jim s velikou pokorou listy, kde je prosí, aby žili podle vůle Pána. Sám přijímá napomenutí sedláka, který mu půjčil osla k výstupu na La Vernu , a je mu vděčný za jeho upřímnost.

Protože vidí ve všem něžnou pozornost Boží, s veškerou úctou a pokorou přijímá celé tvorstvo jako dar Boží lásky. Dává pozor, aby neublížil ani nejmenšímu broučku - chválí Pána za vše a k jeho chvále vyzývá i tvory - káže ptáčkům a v Písni bratra slunce vyzývá všechno stvoření k Boží chvále a s ním se v této chvále sjednocuje - a to pro sestru pokoru, která ho činí sice nepatrným, ale přesto bratrem - nejen všech lidí, ale i všeho tvorstva. A pro  tuto svou pokornou lásku je patronem ekologů.

Františkova pokora dobyla svět, protože miloval a vždy chtěl jen sloužit a být poslední - a v Závěti vyznává, že „zůstali jsme bez vzdělání a byli jsme podřízeni všem“. Pán přece říká (Mk 9,35): „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední“ a sám „nebyl podoben člověku“ (Iz 52,14), „byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti“ (53,3). „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal“ (Iz 53,4). Tak Františka vede Pánova láska - přes vědomí vlastní nehodnosti - až k touze po ztotožnění, jehož se mu dostává vtisknutím svatých ran.

Bernard Říský OFM