Pololetí, známky - a co rodiče?

Matějček, Zdeněk

O pololetí a na konci školního roku, když děti dostávají vysvědčení, mají na Lince bezpečí, v Krizových centrech a v jiných pomocných a ochranných institucích napilno. Prudce stoupá počet volání o pomoc. Děti se bojí domů, nevědí si rady, utečou k babičce, někdy vyhrožují dokonce sebevraždou a někdy, bohužel, se o to i bez varování a volání o pomoc skutečně pokusí. V mnohých rodinách je vysvědčení přijímáno s hrdostí a zalíbením, v jiných aspoň s potěšením, v některých s povzdechem a konečně v některých (doufejme, že ne mnohých) s bolestí a rozhořčením. Přitom zkušenost říká, že tato bolest a rozhořčení se častěji týká trojek na vysvědčení než třeba pětek.

Jestliže dítě má ve škole obtíže trvale a rodiče se s ním doma učí a bezprostředně zažívají, co a jak mu nejde, spíše se smíří se špatnými známkami než ti, kdo jsou přesvědčeni o vynikajících schopnostech svého dítěte a jeho vysvědčení (byť, objektivně vzato, jen lehce pod jejich očekávání) se cítí zaskočeni, oklamáni a ovšem i poníženi. Takováto atmosféra v rodině je právě tou živnou půdou, z níž vyrůstá strach a úzkost dítěte.

Nejde však ani tak o strach z tělesného trestu - ba kdyby mohly, naše postižené děti by si raději vybraly pár pohlavků než onen, který zažívají, když hodná maminka nebo oba rodiče se na ně „zlobí“, když nad nimi třeba i pláčí, když jim vyčítají nevděčnost a kdoví co ještě, když je „odepíše“ a jakoby navždycky vyloučí ze své přízně a lásky. Představa dítěte, že by bylo lépe z tohoto světa zmizet, nebývá motivován strachem o sebe (tady pud  sebezáchovy pracuje celkem spolehlivě ve prospěch zachování života), ale zklamáním nad sebou samotným, pocitem, že budoucnost je uzavřena, že už není žádné cesty k obnovení rodičovské lásky. A přitom rodiče sami se diví, co že to dítě provedlo nebo se chystalo provést, „když přece se nemělo čeho bát - vždyť by je přece nezabili - vždyť ví, že ještě za školní známky nikdy žádný výprask nedostalo“.

Vezmeme-li na pomoc zkušenost z psychologické poradenské služby, vidíme, že je několik skupin dětí, u nichž snáze než u jiných k takovýmto nedorozuměním ve spojitosti se školou a jejím hodnocením dochází.  Jsou to jednak děti s inteligencí jen lehce pod průměrem nebo v úrovni slabšího průměru - vyjádřeno v procentech, asi 80-90% či až 95% normálu. Dále děti, které spadají do diagnostické kategorie „lehkých mozkových dysfunkcí“ a které při jinak normální inteligenci pro slabost nebo jiné drobné odchylky ve funkci svého nervového systému nemohou ve škole podávat trvale zcela normální výkon. A konečně to jsou i děti s tzv. specifickými poruchami učení (dyslexie, dysgrafie a jiné dys-). Když spočítáme, kolik dětí do těchto tří ohrožených skupin patří, dojdeme k číslu 20-25%.

Co to znamená? Předně nám to říká, že pětina až čtvrtina našich dětí je školními požadavky nepřiměřeně zatížena a že je tedy vystavena stresu. Tento stres má zpravidla dva zdroje. Jedním je fakt, že dítě nemůže ve škole dobře prospívat, i když má dobrou vůli a snahu, i když má - jak jsme řekli - inteligenci celkem přijatelnou, a i když má všechny ostatní podmínky pro učení, tj. zdravotní, citové, společenské, v rodině, ve škole, v dětské společnosti, třeba vynikající. Druhým je fakt, že pro vychovatele, byť své děti třeba hluboce milovali (anebo právě  proto), není zrovna lehké těmto dětem porozumět a vyvodit z toho správný výchovný postup. Od učitelů slyší, že „kdyby chtěl, tak by mohĺ“, nebo že je to „lajdák“, nebo „chronicky nepozorný, takže má jít k  psychiatrovi“ atd. A přitom všechna vyšetření říkají, že pomoc není v lécích nebo v jakýchkoliv donucovacích prostředcích, ale právě v porozumění. Každé takovéto dítě je individualita sama o sobě a musíme na ně tu pravou metodu teprve najít.

Nemůžeme tu zabíhat do podrobností. Ostatně o tom, jak takovéto děti výchovně vést a jak s nimi doma pracovat v přípravě na školu, máme dnes u nás dost literatury odborné i „odlehčené“, tak aby byla dobře přístupná rodičům a pedagogickým pracovníkům. Dnes jsem chtěl jen naléhavě upozornit, aby rodiče, kteří budou překvapeni na vysvědčení svého dítěte trojkou nebo čtyřkou tam, kde čekali jedničku nebo dvojku, nepodléhali svému náhlému zklamání. Měli by vysvědčení dítěte přijmout v klidu. Vždyť to není nic více a nic méně než zpráva o tom, jak se na jeho školní práci dívá jeho paní učitelka nebo pan učitel a jak ji posuzují ve srovnání s jeho spolužáky ve třídě. Je to námět k úvaze a ne důvod k zoufalství, které by se přeneslo na dítě jako viníka. V naprosté většině případů totiž viníkem není ani ono, ani rodiče, ani škola. Takže jde jen o to, aby došlo k vzájemnému porozumění.

Zdeněk Matějček - Učitelské noviny