Hledání Boha - Cesta sv. Františka od člověka ke Kristu
Gryń, Stanislav OFMConv.
Denně jsme blízko Pánu při modlitbě a eucharistii, a přesto si uvědomujeme, že ho stále úplně neznáme a pořád ho hledáme. Proto nám jsou blízká slova žalmu 63 (62):
Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám,
má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo
jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni,
abych viděl tvou moc a slávu.
Bohu bychom mohli dát ještě jiné jméno: Ten, kterého hledáme.
Ale také jsou pravdivá slova Ježíše: Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal (Jan 6,44) To nám připomíná pravdu, kterou církev hlásá, že bez Boží milosti nemůžeme nic dobrého udělat.
Bůh nás vždycky předchází, to znamená vychází nám vstříc, a to znovu povzbuzuje naši touhu po něm:
Jako laň prahne po vodách bystřin,
tak prahne má duše po tobě, Bože!
Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu:
kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář? (Ž 42).
Bůh chce, abychom ho poznali. Ježíš se modlí: Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše se modlí: Krista (Jan 17,3).
Bůh je osoba a chce se nám zjevit, abychom poznali jeho pravdivou tvář. Mikuláš Bierďajev (1874-1948, ruský filosof), napsal: Největší tajemství lidstva je narození Boha v člověku, ale největší tajemství božské je narození člověka v Bohu. V Kristu Bůh ukázal svou tvář a v něm člověk poznává svou.
Kdo hledá Krista, už ho našelPascal (1623-1662, matematik, fyzik, křesťanský filosof) vkládá do úst Ježíše Krista slova: Nehledal bys mě, kdybys mě už nenašel. Muslimský mystik Abdullah Ansari (1006-1089) říká: Každá věc se nejprve hledá a později nalézá. Boha se nejprve nalézá a později hledá. Jiný muslimský mystik vyznává: Po třicet let jsem hledal Boha a po tomto čase se mi otevřely oči a poznal jsem, že to on mě hledal.
Postavme se tedy do dlouhé řady těch, kteří hledají Boží tvář.Hledejme ji společně se sv. Františkem, který ve 13. století objevil a uviděl tvář Krista v člověku.
a) František nalézá člověka - bratra
František ze své povahy a svého temperamentu byl mladík velmi citlivý pro potřeby druhých. Jednoho dne, když byl velmi zaneprázdněn v obchodě s látkami svého otce, přišel potřebný člověk a prosil ho o almužnu. František odmítl. Ale brzy se vzpamatoval a vyčítal si svou hrubost ne tak proto, že nepomohl chudému, ale proto, že odmítl Krista, v jehož jménu ho prosil o almužnu.
Tak Bůh, k němuž směřovala čistá láska syna obchodníka, pomalu a postupně přijímal podobu Ježíše Krista.
Když František ještě toužil po pozemské cti a slávě, vydal se s rytíři Gualtiera di Brienne do Apulie. Po cestě se setkává s jedním chudě vyzbrojeným rytířem a daruje mu, pro lásku ke Kristu, své nové, lesklé vybavení. Později ve snu mu hlas Pána nedoporučuje, aby pokračoval v cestě. Vrací se do Assisi a uvědomuje si, že cítí hluboký odpor ke všem mladickým zábavám a hrám. V jeho srdci začíná růst zájem o chudé a radost z toho, že se s nimi dělí o chléb. Nespokojí se jen s tím, že jim pomáhá, ale zakouší radost, že je vidí a poslouchá. Už mu nestačí gesto bohatého člověka, který jim hodí hrst peněz. To mu připadá absurdní. Láska k bližnímu, podle evangelia, odmítá diskriminaci, která existuje v lidské společnosti mezi bohatými a chudými, mezi šlechtou a lidem. František chce zakusit osobně, co znamená být chudý, mít potrhané oblečení, vztahovat ruku a prosit o almužnu a být úplně závislý na veřejné dobročinnosti.
Příležitostí ke zkušenosti chudého člověka se stala pouť do Říma. František u vchodu do baziliky sv. Petra vyměnil své oblečení s chudým a postavil se mezi žebráky a prosil o almužnu. Stal se jedním z nich. Tak nabývá reálnou zkušenost fyzické a morální chudoby žebráka, ponížení, odsunutí do pozadí.
Ale rozhodující událostí v jeho životě bylo setkání s malomocným. František, přirozeně jemné a subtilní povahy, na cestě u Assisi stanul tváří v tvář malomocnému. Byla to chvíle, ve které měl dát Kristu rozhodující důkaz své odhodlanosti, odevzdat se úplně Bohu. František zastavil koně, vložil malomocnému do ruky almužnu a políbil ho. To bylo jeho první vítězství. Za několik dnů tuto zkušenost opakuje v leproserii i s jinými malomocnými, které tam ošetřoval.
Byl to velmi silný zážitek, na který pamatoval po celý život. Proto ve svém Odkazu hned na začátku napsal: Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal dělat pokání: když jsem ještě vězel ve hříších, zdálo se mi nesnesitelně hrozné, měl-li jsem se setkat s malomocným. Proto sám Pán mě dovedl mezi ně a prokazoval jsem jim skutky milosrdenství. A když jsem od nich odcházel, pak to, co se mi zdálo hrozné, proměnilo se mi v radost pro duši i tělo. Potom jsem už dlouho neváhal a opustil jsem svět.
Legenda tří druhů k tomu přidává velmi vzácnou poznámku, že návštěvy u malomocných posilňovaly jeho dobrotivost.
b) František nalézá Krista - bratra
Kristus se Františkovi zjevil v chudém a nejchudším středověké společnosti - v malomocném. Od této chvíle s radostí navštěvuje „bratry křesťany“. Rád používá tento výraz, protože malomocní pro něho byli znamením trpícího Krista. Jejich vyloučení z lidské společnosti je činilo hodnými soucitu. Tak skrze malomocné se připravil, aby odkryl Krista chudého a ukřižovaného v den, kdy se modlil před křížem v kostele sv. Damiána,
V tichu kostela uslyšel hlas Krista: Františku, jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, celý se boří. Uslyšel hlas Pána, protože se změnilo jeho srdce: otevřel se člověku - přijal malomocného jako bratra, a proto bez překážky mohl naslouchat Bohu, který mluvil v tichu jeho srdce,
Brzy na to přerušil veškeré spojení s dřívějším způsobem života ve velmi dramatické situaci, kdy před biskupem se vysvlékl z šatů a vrátil je otci. Toto gesto bylo znamením, že se stal skutečně svobodným člověkem. Přebýval mezi „bratry křesťany“ a sloužil jim. To byl noviciát jeho i prvních bratří, kteří ho následovali.
František byl přesvědčený, že Kristus se zjevuje všem, kteří ho hledají v chudých. Jeho víra sílila vědomím, že chudý je „svátostnou“ přítomností Krista. Proto se tváří v tvář chudobě Františkovo srdce rozplývalo a koho nemohl obdarovat almužnou, s tím projevoval vroucí účast. Jakýkoli nedostatek, jakoukoli nouzi viděl u člověka, hned to hbitě vztahoval na Krista. V každém chudém viděl syna chudé Paní (2Cel 83).
Bratra, který mluvil pohrdlivě o chudých, pokáral: Když vidíš chudého, bratře, vidíš v něm jako v zrcadle našeho Pána a jeho chudou Matku. A při pohledu na nemocného uvažuj, jaké bolesti za nás Pán vzal na sebe (2Cel 85).
Když sv. František nalezl člověka poníženého a trpícího, nalezl samotného Krista. Nezakládá nějaké organizace pro pomoc potřebným. Nechce dávat jen peníze: dává sebe. Dává, a zpět dostává pravdivou tvář Krista. Organizace během dějin zanikají, ale Františkův čin trvá: pozdvihuje člověka z hlubin ponížení a ukazuje jeho pravou důstojnost.
Malomocný při setkání s Františkem pocítil, že je člověkem.
Církev dnes ústy papeže často mluví o důstojnosti člověka, který má být znamením přítomnosti Boha. Boží Syn svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem. V této události spásy se totiž zjevuje lidstvu nejen bezmezná láska Boha, jenž „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“, nýbrž i bezpříkladná hodnota každé lidské osobnosti.(...) Evangelium Boží lásky k člověku, evangelium důstojnosti lidské osoby a evangelium života jsou jediným a nerozdílným evangelium. A právě proto je člověk, živý člověk, první rozhodující a základní cestou církve ((Evangelium vitae 2).
Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali (Mt 25,40). Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, ani pro mne jste neudělali (Mt 25,45).
Židovský mudrc se zeptal svých žáků: „Jak je možné určit okamžik, kdy končí noc a začíná den?“
První mínil: „Když je možné rozpoznat v dálce fíkovník od palmy.“
Rabbi odpověděl: „Ba ne.“
Druhý se domníval: „Když je možné rozlišit ovci od kozy.“
„Ani to není pravda.“
„Kdy tedy nadejde ten okamžik?“ ptali se žáci.
Rabbi jim odpověděl: „Když poohlédneš člověku do tváře a poznáš v něm svého bratra nebo svou sestru. Pak je konec noci a začátek dne.“
Stanislav Gryń OFMConv.