Houška, Petr Alk. OFM

Už  minule jsme si osvětlili rozdíl mezi blahořečením (beatifikací) a svatořečením (kanonizace). Blahořečení předchází svatořečení, někdy i po delším časovém  odstupu. Rozlišujeme dvě etapy: proces v diecézi, v níž dotyčný křesťan nebo křesťanka katolického vyznání zemřeli, a pak proces v Římě. Je nezbytné, aby každý případ ((causa) byl prošetřován pod hlavičkou příslušné diecéze.

Základním předpokladem, aby se vůbec mohlo uvažovat o zahájení procesu, je pověst svatosti (fama sanctitatis) podložená  hrdinskými ctnostmi zemřelého věřícího. Proces nemůže být zahájen dříve než za pět let po smrti této osoby a nemá se tak stát později než za třicet let. Pokud je lhůta třiceti let překročena, je třeba prokázat, proč se tak stalo, zda k tomu byly spravedlivé důvody. To se ovšem týká případů novějších, nikoliv historických.

Jakmile je proces zahájen,   přísluší kandidátovi titul „služebník nebo služebnice Boží“.

Iniciátorem procesu může být fyzická nebo morální osoba, která se nazývá actor. Může to být farář, řeholní představený, kterýkoliv věřící, nebo diecéze, řádová provincie, kapitula kanovníků apod. Actor si vybere vhodného postulátora  (žadatele), který nemusí být knězem. Jeho jmenování schvaluje biskup. Kompetentní je biskup diecéze, v níž osoba, o níž má probíhat šetření,

zemřela.

úkolem postulátora je shromáždit a prověřit veškerou dokumentaci a předložit místnímu biskupovi tyto dokumenty: žádost o blahořečení (svatořečení), tzv. „supplex libellus“, dále historicky podložený životopis Božího služebníka nebo alespoň pojednání o jeho životě, ctnostech (mučednictví), pověsti svatosti, případně zázraků, přičemž nemá opominout ani to, co by bylo negativní. Dále postulátor předkládá všechny spisy Božího služebníka vydané tiskem v autentickém exempláři a konečně, je-li případ novější, seznam svědků, které postulátor vybral nebo kteří se mu přihlásili a jsou věrohodní (testes adducti).  Svědkové mohou být očití, nebo „z doslechu“, či „z doslechu od očitých svědků“. Sám postulátor svědčit nemůže.

Mnohé řehole mají svého trvalého  postulátora v Římě, rovněž některé státy, jako např. Polsko a Mexiko. Do jejich kompetence patří všechny případy z příslušného řeholního společenství nebo země. Římský postulátor jmenuje pro diecézní šetření svého vicepostulátora,  který má stejné pravomoci a povinnosti jako postulátor diecézní.

Biskup, na něhož se obrátil postulátor ((nebo vicepostulátor), věc uváží, vyžádá si také mínění sousedních biskupů (biskupské konference) a nejsou-li důvody odrazující od započetí procesu, zveřejní biskup svůj úmysl šetření zahájit.

K tomu je třeba jmenovat diecézní tribunál, jemuž může předsedat sám biskup, zpravidla však jeho delegát. Dále tribunál tvoří tzv. promotor iustitiae, který moderuje vyslechnutí svědků na základě jím sestaveného dotazníku a posuzuje správnost a úplnost výpovědí. Konečně sem patří i notář, který výpovědi zapisuje a akta ověřuje.  Dále jsou  tribunálem přizváni i odborníci (periti) jako archiváři, historikové, znalci mystické teologie, lékaři apod. Tito odborníci pak vystupují jako úřední svědkové (testes ex officio). Členové tribunálu i svědkové jsou vázáni přísahou.

Nejprve biskup předloží tiskem vydané  spisy Božího služebníka  k prozkoumání dvěma teologickým cenzorům, kteří pak vydají osvědčení, že spisy neobsahují nic závadného proti víře a křesťanské morálce.

Pak biskup přikáže shromáždit všechny spisy a dokumenty Božího služebníka (služebnice), jež nebyly vydány tiskem, a předá opět k posouzení odborníkům. O výsledku vyrozumí promotora iustitiae.

Po  skončení těchto přípravných šetření zašle biskup římské kongregaci pro  svatořečení krátké pojednání o životě kandidáta a o závažnosti případu a obdrží vyjádření, zda ze strany Svatého stolce není překážek.

Potom následuje vyslechnutí svědků. Kromě postulátora jsou vyloučeni ze svědectví zpovědník i duchovní rádce kandidáta. Šetření se týká života a ctností, zda dosáhly heroického stupně.

Došlo-li na přímluvu Božího služebníka (služebnice) k zázraku, zpravidla uzdravení, jež nelze vysvětlit přirozeným způsobem, probíhá v té věci samostatné šetření, při kterém jsou konzultováni lékaři, a vyžaduje se vědecká dokumentace. Jeden zázrak se vyžaduje při blahořečení kandidáta, který nebyl mučedníkem, další pak, má-li později dojít ke svatořečení. U mučedníka se při blahořečení zázrak nevyžaduje, teprve až při svatořečení. O tom jsme ale pojednali minule.

Mučednictví samo je považováno za souhrn heroických ctností. K jeho prokázání je třeba nejen ověřit skutečnost násilné smrti, ale také zda pohnutka pronásledovatele vycházela z nenávisti k víře nebo z odporu vůči mravnímu zákonu a  zda oběť přijala smrt trpělivě a odevzdaně.

Nakonec je třeba podle nařízení Urbana VIII. z roku 1625 ověřit, zda osobě v pověsti svatosti nebyl prokazován veřejný kult (soukromé vzývání je možné a vlastně se doporučuje). Veřejným kultem se myslí např. litanie, pobožnosti, oslavná kázání, uctívání obrazů a soch na oltářích, vyobrazování se svatozáří apod. V promluvách je však možno informovat o životě Božích služebníků, prosit  za jejich blahořečení (svatořečení) a odkazovat na konečné rozhodnutí církve. Pokud se používá např. výrazu „mučednictví“ nebo „mučedník“, je třeba příležitostně upozornit, že je tento pojem užit pouze ve smyslu lidovém.

Akta diecézního procesu se všemi přiloženými dokumenty a posudky odborníků je třeba přeložit do některého jazyka užívaného při papežské kurii v Římě. Dříve dominovala latina, dnes italština (v úvahu však přichází i francouzština, angličtina a španělština). Překlad je třeba úředně ověřit.

Originál akt je pak zapečetěn a uložen při biskupství, dvě ověřené kopie se všemi přílohami se pak v zapečetěném obalu zašlou úřední cestou římské kongregaci pro  svatořečení spolu s průvodním listem biskupa nebo jeho delegáta, v němž se stvrzuje hodnověrnost svědků a legitimita ukončeného šetření.

Pokračování procesu je pak v Římě při zmíněné kongregaci.

V současnosti se např. zahajuje v brněnské diecézi beatifikační proces sestry Vojtěchy Hasmandové z kongregace sv. Karla Boromejského, v pražské arcidiecézi proces kardinála Josefa Berana a františkánského terciáře Dr. Františka Noska. Olomoucká arcidiecéze má jako kandidáta blahořečení bývalého spirituála kněžského semináře Dr. Antonína  Šuránka, záležitost Anny Zelíkové a arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana již byla předána do Říma.

U kauzy, která je kvalifikována jako „historická“, nelze již vyslechnout přímé žijící svědky, ale je třeba čerpat z prověřených písemných svědectví. Takovou kauzou je i případ  čtrnácti františkánů z roku 1611, umučených -jak  se má za to - z nenávisti k víře. Arcidiecézní proces proběhl již v létech 1932 - 1944, a to s náležitou důkladností, načež všechna akta byla předána do Říma. Dobové události odsunuly další pokračování na  dlouhou dobu. Po roce 1989 byla obnovena snaha proces oživit, kongregace pro svatořečení k tomu dala souhlas, takže nyní probíhá již druhá, tzn. římská fáze procesu, o kterém pojednáme příště.

Petr Alk. Houška OFM