Říský, Bernard OFM

František znal  z vlastní zkušenosti svou dobu i způsob, jak žila.  Svůj život před obrácením - „ve světě“ - charakterizuje jako život „ve hříších“. Byl si vědom, že Itálie i celá Evropa je sice křesťanská, tj. pokřtěná, ale že nežije křesťansky, z víry a vírou. Svědčili o tom i bludaři - valdenští a albigenští, a jejich strhující vliv na lid byl důkazem, že lidé toužili po pravdivém prožívání křesťanství a evangelia.

Touha po náboženském vzdělávání se projevovala ve vzniku univerzit, kde teologie byla ceněna jako vrchol veškerého vědění, jemuž byly podřízeny ostatní fakulty: filosofická, právní a lékařská. Ovšem přístup ke studiu měli jen ti, kteří byli finančně zajištění. A tak vliv univerzit zasahoval jen společenskou elitu. Pak existovaly kláštery, kde kvetla učenost i zbožnost, ale byly odděleny od světa přísnou klauzurou. Lidé v nich viděli obraz Božího království - ale nemohli se k nim přiblížit, takže jejich vliv zasahoval jen jejich poddané.

Duchovní správa sice existovala, ale převážně jen ve městech a na panských sídlech. Nebyly semináře pro přípravu kněží, jen biskupové měli své katedrální školy, kde adepti kněžství dostávali to nejzákladnější vzdělání, které však nestačilo na vedení duší, na evangelizaci společnosti.

František si uvědomoval, že Pán zvláště miluje maličké, chudé a slabé, a právě ty, kteří byli jako ovce bez pastýře, chce oslovit. Proto nechce mít kláštery a posílá bratry po dvou - jako jeho Pán - do světa, aby žili právě s těmi prostými a ukazovali jim svým příkladem, jak žít křesťanství. Tím napodobuje svého Pána v jeho prorockém poslání - ukazovat lidu cestu k  životu a obnovovat jeho vztah k Bohu.

Bratři - ale jen ti, kteří budou vyzkoušeni - mají lidu kázat, a to spolehlivými, pravdivými a čistými slovy k užitku a vzdělání lidu. Mají mluvit o neřestech a ctnostech, o trestu a slávě, a to krátce, protože krátce mluvil Pán na zemi.

Všichni bratři mají hlásat radostnou zvěst svým životem, který má ukazovat touhu po přiblížení se Bohu a být všem příkladem. Proto František vyžaduje od bratří radostnost, protože jinak by bylo jejich hlásání radostné zvěsti nevěrohodné. Bratři mají žít mezi lidmi jako poutníci a cizinci v tomto světě a jen dvakrát za rok se scházejí v Assisi na kapitule, kde prožijí vždy týden radostného bratrského setkání.

Aby se přiblížili lidem, mají pracovat - František pracuje vlastníma rukama - a mzdu, z níž žijí, mají přijímat pokorně, jak se sluší na Boží služebníky a následovníky svaté chudoby. František věděl, jak silně  společná práce vytváří pouta důvěry. Proto bratři mají pracovat poctivě a zbožně.

Evangelium je pro všechny výzvou k následování Pána. Proto je třeba opustit  všechno opustit, aby byli svobodní a ničemu nedávali přednost před Pánem. Pak teprve mohou vzít svůj kříž a jít za Pánem, který k nim bude mluvit. Tak se u Františka a jeho bratří spojuje duch pokání - radostné nesení kříže - s duchem modlitby, jemuž má vše ostatní sloužit. Tak se stanou uprostřed světa živým obrazem Krista a budou hlásat radostnou zvěst - že Boží království je blízko - celou svou existencí. Budou volat k pokání  svým příkladem kajícího života a z lásky k Pánu budou konat pokání i za ty, kteří se Pánu vzdalují svými hříchy. A lidé v jejich pokoře - toleranci - a v jejich úctě objeví lásku, kterou je oslovuje Kristus.

A co to říká nám?

I my musíme opustit všechno, abychom byli svobodní k následování Pána a k tomu, abychom přijali svůj kříž života jako možnost identifikace s Pánem, abychom s ním mohli jít za Láskou, která je i pro Pána vším. Pak budeme s ním a skrze něho spojeni s Otcem, abychom touto uskutečňovanou jednotou byli svědky, že „sen o království světa není snem“ - a budeme naslouchat, co Pán od nás v přítomném okamžiku žádá, protože víra se musí projevovat navenek skutky, které ji hlásají. A bez hlásání není křesťanství, protože radostná zvěst je zvěst o lásce, která se sdílí - všem. Ke slávě Kristově. Amen.

Bernard Říský OFM