Flood, David OFM

 Litera a život

 Peníze, společenské postavení a vědění, které dává život

 Stručnou (až příliš stručnou!) řečí objasňuje Napomenutí své poselství, možná ne všem hned pochopitelné. Kultura, chápaná jako souhrn poznání, je bohatstvím, které patří Bohu, jako každé jiné dobro. Proto má být užívaná jako služba a ne jako nástroj moci. "To je jediný způsob, jak ji vrátit Pánovi," říká František.

 VII. Apoštol praví: "Litera zabíjí, ale duch oživuje" (2 Kor 3,6). Literou jsou zabiti, kdo usilují jen a jen znát pouhá slova, aby platili za moudřejší než ostatní a mohli získat velké bohatství, které pak darují svým příbuzným a přátelům. A literou jsou zabiti řeholníci, kteří nechtějí následovat ducha Písma svatého, ale touží jen po tom, aby znali slova a vykládali je druhým. A ti naopak jsou oživeni duchem Písma svatého, kdo každé písmeno, které znají, snaží se poznat hlouběji a své vědění nepřipisují sami sobě, ale slovem a příkladem je vracejí Bohu, nejvyššímu Pánu, kterému patří všechno dobré.

 František napsal Napomenutí VII., aby vymezil úlohu vědění ve františkánském životě. Když ocitoval odstavec z Písma, aby odlišil vědění, které zabíjí, od vědění, které oživuje, uvádí tři obrazy. Prvé dva ukazují vědění, které zabíjí. V prvém obraze jde o toho, kdo se stává učitelem za tím účelem, aby získal bohatství. V druhém o toho, kdo se stává učitelem za účelem získání postavení. Toto obojí úsilí chápe vědění jako prostředek k zlepšení vlastního postavení, ať už hmotného či společenského. Kultura, diplomy a možnost využívat vědění vedou nakonec k individuálnímu zájmu. Tito učitelé nebyli oživováni pravým věděním. František potom popisuje možnost vědění uvnitř františkánského řádu. Zde se studuje za tím účelem, aby se lépe sloužilo hnutí. Vlastní rozum se dává do služby společného úsilí vrátit Pánu všechna dobra. Kdo takto jedná, vrací Bohu i vědění. Lépe řečeno, vstupuje do oživující dynamiky pravdy.

 V 7. hlavě prvé řehole František a jeho druhové vymezi-li základní plán hnutí. Chtěli vytvářet pravý pokoj tím, že budou všem dávat účast na užívání dober Božího stvoření. Dnes se to nazývá distributivní spravedlnost. Ve Františkově době se říkalo, že se Bohu vracejí všechna dobra. V Napomenutí František říká, že vědění má rozvíjet vlastní úlohu při hledání spravedlivého a mírumilovného světa. Vědění hnutí popíralo oprávněnost nespravedlivých soustav, a naopak podpíralo ty, kdo se dávali do služby Božího milosrdenství. V tomto smyslu použil František pomoci bratří při redakci Napomenutí, které je voláním a povzbuzením, jímž se podílí o názory bratrského společenství s širší veřejností.

 František psal Napomenutí, neboť do bratrského společenství vstupovali vzdělaní lidé a potřebovali pochopit, co mají udělat se svou kulturou. Protože dovedli dobře mluvit a těšili se pověsti učených lidí, měli zato, že to vědí lépe než druzí. Dokonce si mysleli, že to vědí lépe než bratři prvých dob, včetně Františka. Tímto Napomenutím František jasně vymezuje úlohu studia a vyučování uvnitř řádu. Toto zaměření platí dnes jako tehdy. Přijímám je jako vodítko pro svou službu studovaného bratra. Žel, Františkovi se nepodařilo získat podporu pro toto zaměření. Učení bratři, kteří jako vzdělaní lidé věděli víc, vystřídali ho v zodpovědnosti za vedení a vymezili jeho zásady novým způsobem. Důsledky ukazují, že ve skutečnosti o něm víc nevěděli. A tento smutný důsledek dokazuje, že Napomenutí se vyplatí prostudovat.

 Můžeme se lépe přiblížit k těmto událostem, když se přidržíme své zkušenosti. Je součástí našeho života jako lidských bytostí být zatáhnuti do boje sdělovacích prostředků. Lidé zkoušejí nechat je myslet za sebe způsobem vyhovujícím jejich cílům. Ještě hůře, v našich západních společnostech informační agenti se snaží rozptýlit nás takovým způsobem, abychom nepochopili, oč jde. Naší úlohou je osvobodit se od překážek všech možných žvástů sdělovacích prostředků. Proto studujeme historii prvotního františkánství. Dějiny nám pomáhají uvažovat nad naším vlastním životem a nad oprávněností pustit se do následování Pána dějin.

 Okolo roku 1220 probíhal uvnitř františkánské rodiny zápas informačních prostředků. Svým Napomenutím se František snažil pomoci svým bratřím pochopit, že spíše potřebujeme takové prostředky než jejich zápas. Je třeba služby informovaných osob, které by nám pomohly jasněji vidět a lépe pochopit to, co doba od nás očekává. Potřebujeme pomoc, když se ptáme Ducha. Implicitně František ve svém Napomenutí kritizuje ty bratry, kteří užívali své vědomosti, aby si udělali kariéru uvnitř františkánského řádu.

 Mezi historkami, které se uvádějí o Františkovi, je vypravování o nesouladu, k němuž došlo na jedné generální kapitule v Assisi. Generální kapitula byla otevřené "fórum". Bratři se scházeli, aby se podělili o své zkušenosti, a revidovali své základní úmluvy. Modlitbou se snažili otevřít se Duchu Pánovu, aby pochopili, kam je tento Duch vede.

 Při této příležitosti skupina učených bratří přesvědčila kardinála Hugolína, aby promluvil s Františkem. Chtěli, aby František bral víc v úvahu jejich názor. Zápasem informačních prostředků, s popřením programu Ducha, zmobilizovali autority, aby zajistili svému názoru privilegované publikum. Snažili se použít kulturu na rozvinutí vlastní františkánské kariéry.

 Povšimněme si dále, jako historka pokračuje. Když vypravuje, co se stalo, autor by mohl pokračovat následovně. Mohl by uvést Napomenutí VII. a učinit závěr: František odpověděl dobře těmto bratřím; František jim nejen řekl, jak dobře využít vlastní vědění; prozradil jim tajemství vědění, které dává život prostřednictvím Ducha. Autor by mohl skončit tím, že bratři to nepochopili, a byl by mohl pokračovat vysvětlením, jak jejich nepochopení, spojené s touhou po moci, dovedlo je a bratrské společenství na scestí. Neudělal to. Uvedl, že František byl neschopný jim odpovědět, a zanechal bratry mimo Boží milost. Napomenutí VII. a Chvála ctností stačí, aby ukázaly, že František měl argumenty, kterými by zahanbil učené bratry, kdyby poslouchali a snažili se pochopit. Tyto spisy ukazují, že František udělal, co mohl, aby na výzvu odpověděl.

 V informačním zápase mezi františkány XII. století učení bratři nakonec zvítězili a vnutili svoje hledisko jak do vnitřní politiky řádu, tak i do způsobu, jak referovat o těchto věcech. Zajistili si, že vyprávění, která obíhala mezi františkány, nedotkla se jejich zájmů. Jejich informační kampaň ovlivňuje stále obecný obraz Františka - toho Františka, který před vážnou kulturou dokáže jen žvatlat jako idiot. V důsledku toho je třeba prorazit si cestu přes jejich četná prohlášení a opakování těchto prohlášení v našich dobách, abychom se vrátili k moudrosti a dramatu Napomenutí VII.

 František se vzdělával prostřednictvím Ducha, který působí v lidech. Učil se od malomocných. Učil se i od svých bratří. Tímto vzděláváním objevil to, co Duch chtěl uskutečnit. Když pochopil, že on a jeho bratři a sestry se stávali účastníky té nekonečné dobroty, jíž Pán dává vytrysknout ve stvoření, a především prostřednictvím lidí, František jasným hlasem zapěl tuto požehnanou pravdu. Chtěl poslat do této školy své učené bratry. Věděl, že oni ještě nepoznali svět; ještě doopravdy nepochopili, jak funguje. Žel, byli přesvědčeni, že byli v lepších školách a skončili je s nejvyššími poctami. Jistěže dovedli dobře mluvit. Byli však příliš svázáni se zájmy těchto škol a s kulturou, kterou si osvojili.

 Dobře, i dnes mnozí mají osvědčení jako učitelé a kritici, a dovedou dobře mluvit. Zůstávám nedůvěřivý vůči všemu, a nemám v úmyslu měnit názor, pokud nezpozoruji něco z Napomenutí VII. v tom, co slyším.

VITA MINORUM 5/1995

David Flood

Z italštiny přeložil

Radim Jáchym OFM