Sestry klarisky v Brně
Wüpping, Thoma OSC
Od října 1994 jsme my klarisky opět v Brně. Naše kláštery byly tak jako tolik jiných zrušeny před dvěma staletími v době josefinismu. Právě v tvrdé době totality se však jako cenné ovoce oněch let utrpení vytvořilo malé společenství, které učinilo pokus zde v Brně pod vedením františkánů žít jako klarisky za podmínek, jaké tehdy byly možné. Bylo to malé semínko, které Bůh povolal k životu. Když došlo k politickému obratu, hledalo toto ještě mladé společenství svou cestu do budoucnosti.
Protože měly styky s klariskami v Paderbornu v severním Německu, obrátily se na ně a byly přijaty do jejich kláštera. Uvažovalo se s dvouletým formačním pobytem. Přišly však i další mladé kandidátky, které tam potom mohly začít řádný noviciát. Růst kontemplativního povolání klarisky vyžaduje čas. Některé sestry nás opět opustily, jiné však vytrvaly. Tak je nás nyní osm sester včetně jedné postulantky: pět v Brně a tři ještě v Paderbornu. Čtyři z nás jsou Moravanky a Češky, tři Slovenky, představená je Němka z paderbornského kláštera, rodem až od holandských hranic. Bůh rád vede dohromady právě v duchovních společenstvích církve lidi různých národností, aby prožívaly jednotu v Kristu. To je právě dnes krásná úloha a zvláštní svědectví. Každá z nás ví jasně, že ji vede Bůh, je poslušná jeho vůli, avšak také skrytá v něm. Zatím ještě bydlíme v rodinném domě, na podzim však má být dostavěn náš nový klášter v Brně-Soběšicích, kam přesídlíme a jehož kaple bude sloužit i jako duchovní centrum této části města, kde se nedělní bohoslužby musí zatím slavit v sále kulturního domu. Letos také dvě z nás složí své slavné doživotní sliby.
My klarisky jsme kontemplativní řeholní společenství, od počátku spojené s františkány. Svatá Klára se považovala za "malou sazeničku" sv. Františka z Assisi, vyrostla však do duchovní výše, v níž si s ním nijak nezadá. Když František zemřel, bylo jí teprve 32 let a přežila ho o 27 roků. Je dosvědčen Klářin sen, který poeticky ukazuje její hluboký vztah k Františkovi a jak jeho prostřednictvím přijala své charisma od Boha. A naopak o Františkovi vypráví lidové legenda, že když se jednou sehnul nad studní a dlouho se díval do vody, neviděl na hladině svůj vlastní obraz, ale tvář sestry Kláry. Hluboké pouto, které nás všechny, sestry a bratry, spojuje ve františkánské řeholní rodině jako pravé sourozence, je pro nás velkým Božím darem.
Náš kontemplativní život se uskutečňuje ve velké jednoduchosti a radosti, založené v tajemství Ježíšova kříže a zmrtvýchvstání. Od Hanse Urse von Balthasara pochází výrok: "Kdo kontempluje, staví se dobrovolně a vědomě na konec svého života: kvůli smrti a vzkříšení." Tak chápeme my náš prostý, skrytý život v následování chudého a poníženého Ježíše, jehož cesta směřuje k velikonočnímu vítězství. Toto povolání si nehledáme a nevolíme samy: posloucháme hlas Boha, který nás vede na tuto cestu. Odevzdáváme mu svůj život v tomto spojení s Kristem, aby je učinil plodným pro církev a pro všechny lidi dobré vůle. Proto také můžeme žít takto skrytě v klauzuře, a nemít žádnou vnější pastorační nebo charitativní činnost.
Naším povoláním je modlitba. Přitom nejde snad o co největší množství modliteb, ale spíše o to, že celý náš život je zaměřen k Bohu, plně zakořeněn v Kristu. Klára píše Anežce České: "Ponoř svou mysl ..., svou duši ..., své srdce do krásy božské podstaty, a když budeš takto uvažovat o Bohu, celá se přetvoř v obraz jeho božství" (3. list). Celano o ní říká: "Neochvějně setrvávala na modlitbách, aby v tichu kradmo zachytila Boží šepot" (Legenda 19). A její sestry dosvědčují v procesu svatořečení, že byla "zapálená v lásce k Bohu, v modlitbě a stálém nazírání ... vycházela z ní velká laskavost" (11. svědkyně). Přitom byla 28 let nemocná. Její život v chudobě u sv. Damiána znal "nouzi, chudobu, námahy, těžkosti, ponižování i pohrdání světa" (Závěť 8), a přece vyzařovala veselost, která byla všem nápadná. Byla to veselost, jejíž radostí je Bůh.
Ještě něco je podstatné pro náš řeholní život: společenství. Klára měla od samého počátku sestry. Klariska není nikdy poustevnice. Své povolání prožívá podle františkánskoklariského charismatu stále ve společenství sester, které zůstávají spolu až do smrti. Tak vstupuje do hry velká věrnost a zodpovědnost. Každá sestra je zodpovědná za život celého společenství. Vyrůstá tak do zralé, nezištné lásky a stává se svědectvím přítomnosti živého Krista uprostřed nás. Toto otevření se vůči společenství rozšiřuje srdce a činí je citlivým i pro potřeby lidí mimo klášter. A tak žádná klariska nežije odříznuta od světa. Přijímá v lásce do svého srdce to, co hýbá společností, aby to odevzdala Bohu.
Sr. M. Thoma Wüpping OSC