PUBLIKUJ ANEBO ZHYŇ!?

Mlčoch, Lubomír OFS

 Konec druhého tisíciletí po Kristu bývá nazýván věkem informační exploze, revoluce v prostředcích informační a komunikační techniky. Jestliže "Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh" /začátek Evangelia sv.Jana/, pak po dvaceti stoletích nám hrozí záplava slov, zahlcení slovy. Titulek této úvahy byl vzat ze světa vědy, kde anglické úsloví "Publish or perish!" /Publikuj anebo zhyň/ je chápáno jako kategorický imperativ pro vědeckého pracovníka: nebude-li psát jeden článek za druhým a jednu knihu za druhou, nemůže obstát, nemá šanci dosáhnout žádných hodností... Svět vědy je ale jen částí "tohoto světa", kde i na prostého člověka útočí dnes a denně záplavy novin, televizních a rozhlasových stanic a jiných prostředků "masové komunikace" jak zní odborný / a poněkud odporný/ termín. Nevím jak starého data je úsloví "byl jednou jeden mnich, a ten měl mnoho knih a nevěděl co je v nich"- ale je vidět, že nejde o problém úplně nový: ovšem dokud bylo šíření knih dílem "písařů", kteří je ručně opisovali, přece jen nemohl být člověk tak spoután a zavalen slovy jako dnes, kdy knihy vycházejí /a jsou rentabilní/ v tisícových nákladech, deníky v řádu statisíců a milionů výtisků... Blížíte-li se k velkým univerzitním knihovnám -např. v Cambridge- máte dojem moderní babylonské věže: obrovitá stavba /navíc nepříliš krásná/ v řadě křídel a pater má pohltit a zachytit celé dosavadní lidské vědění...Jen katalogy na počítači dávají orientaci kde hledat tu knížku, o níž máte zájem. Moderní věda však postupuje kumulativním způsobem a knížky vydané jen před několika málo lety beznadějně zastarávají, "výtěžnost" knihovny i cílevědomě budované po jednu generaci je 5-10%, oněch 90-95% knih mizí v depozitářích, kde na ně sedá prach... To ale není všechno. Oxeroxování knížky je o několik řádů rychlejší než její někdejší opisování. Ještě rychlejší je zachycování knih na mikrofiších. Žijeme ve světě mezinárodních počítačových sítí, faxů , e-mailů a "informačních dálnic" se "superrychlými přenosy dat...Slova, slova a zase slova- ale nejen ona- i celé obrazy se masově produkují, přenášejí a šíří v globálním světovém měřítku a stále rychleji... Svým zamyšlením nehodlám zpochybňovat velkolepost toho všeho, co dosáhl lidský rozum a důmysl ve světě vzájemného dorozumívání mezi lidmi /neboť o toto dorozumění pořád ještě jde!/ a ve světě samotného poznání. Jde mi o jakési "zastavení se" v onom překotném informačním spěchu neboť jak říká již stará latinská moudrost "festina lente!" /spěchej pomalu/. Proto se vraťme k onomu Slovu s velkým písmenem na začátku... Písmo sv.nového zákona nedokládá vůbec, že by náš Pán a Mistr sám něco napsal: evangelium, radostnou zvěst, kterou chtěl světu zvěstovat, jen vyslovil, tu před okruhem vyvolených učedníků, tu i před shromážděnými davy dychtivých posluchačů. Ale protože byl nejen člověk ale i Bůh, úplně to stačilo: jeho Slovo mělo takovou váhu, že se po vyslovení nemohlo ztratit, svatopiosci se dodatečně postarali o to, že dostalo písemnou podobu Knihy knih, která křesťany provází oněch 2000let, a za tu dobu bylo poselství Mistrovo přeloženo do stovek světových jazyků aby mohlo překonat onu změť jazyků Babelu... Náš sv.Otec František se řídil vzorem svého Pána, který "jen krátce hovořil na světě": to,co zůstalo zachováno z jeho spisů, představuje jen útlou knížečku, a to ještě v řadě případů jde o originální kompozici z výroků samotného Pána, který se mu stal vším. Čteme-li pozdější životopisy a legendy o sv.Františkovi, nemůžeme se ubránit pocitu, že byl ke knihám poněkud podezřívavý, a to i ke knihám teologickým! /Dokonce i jeho vztah k Písmu sv. je naprosto orginální: rozlišuje totiž velmi ostře samotné "evangelium", tedy ducha radostné zvěsti, od litery a materializované podoby tohoto poselství, tedy knihy jako takové: tu neváhá prodat či darovat, jen aby pomohl chudé ženě v nouzi/. Moudrost Františkova je spíše moudrostí vlitou Duchem svatým než moudrostí vyčtenou z knih: je sice písma znalý ale nepovažuje to za podstatné pro to, co je jedině důležité, tedy pro spásu člověka. Jedině v tomto kontextu lze rozumět jeho doporučení bratřím, kteří jsou analfabety, totiž ať se ani neučí číst a psát...Modlitba jim postačí...Příznačný je jeho dopis řádovému spolubratru Antonínovi z Padovy, kterým mu dává souhlas k tomu, aby bratry vyučoval bohovědě: souhlas je vázán pomínkou, aby v nich toto studium neudusilo ducha modlitby. Sv.Benedikt je považován za patrona Evropy a heslo jeho řádu "Ora et labora- modli se a pracuj" pomohlo učinit dnešní Euroamerickou civilizací tím, čím je. Opat Anastáz Opasek si však povzdechne, že dnes nám zůstala jen druhá část tohoto imperativu- labora! Moderní Evropa se prací domohla oněch "zázraků" vědy a techniky včetně zázraků komunikace a informatiky, ale zvykla si příliš spoléhat sama na sebe, jakoby již modlitbu nepotřebovala. A proto nás hrozí zavalit slova, která úměrně svému množství jakoby stále více ztrácela na váze. Jen Slovo, které je od Boha a které je Bůh nám může znovu pomoci.

Douška na závěr. Je měsíc květen a Bůh nás oslovuje krásou svého stvoření. Slyšel jsem před lety vyprávět příběh jednoho svého přítele, "křesťana ze židů". Jako jediný z celé rodiny přežil Osvětim a v osvobozeném lágru v květnu 1945 se najednou při pohledu z okna špinavého baráku na vězeňský dvůr rozhodl, že se dá pokřtít. Byl osloven a doslova zasažen tím, že v té beznaději na onom dvoře rozkvetl strom. A protože Bůh si ho zavolal jaksi po způsobu sv.Františka, stalo se, že na křest jej pak po návratu v Praze připravoval P.Jan Ev.Urban, i to, že svůj životní běh dokončil v Domově důchodců v Šolínově ulici, kde stále ještě sídlila láska Školských sester sv.Františka, a konečně že zádušní mše za něj se obětovala v kostelíku sv.Václava v Dejvicích, u sester "Urbanek". Bůh nepotřebuje hory knih k tomu, aby nás oslovil a spasil- někdy stačí, když si zachováme duchovní zrak a čisté srdce k tomu, abychom dokázali číst v rozevřené knize Božího stvoření.

Lubomír Mlčoch OFS