Flood, David OFM

Nezapomínejme: Žijeme ve světě,  který se rouhá

 VIII. O hříchu závisti, kterého se vystříhejme.

Apoštol praví: "Jenom pod vlivem Ducha svatého může  někdo říci: »Ježíš je Pán«; a: »Nikdo nedělá, co je  správné, ani jeden«." Kdo tedy závidí svému bratru pro  dobro, které v něm Pán mluví a koná, dopouští se hříchu  rouhání, poněvadž závidí Nejvyššímu samému, který  všechno dobro mluví a koná.

 

 

 Napomenutí VIII. kárá závist jednoho pro úspěch druhého. Cena krátkého odstavce spočívá v jeho koncepci závisti a v jeho zaměření vůbec. Závist vzdoruje Bohu. Protože dobro pochází od Boha, závidět úspěch bližnímu je provokací vůči Bohu a napadá Toho, který je původcom všeho dobra a tím i dobrých skutků. Taková závist by podkopala řád světa, neboť má za cíl růst osobních ambicí, a to je rouhání vůči Bohu.

 Co se týká účelu Napomenutí, navazuje na chování, o kterém je řeč na konci hlavy 17. první řehole. V tomto bodu František a jeho druhové kontestují proti rouhavé organizaci společnosti, v níž osoby mající v rukou moc a bohatství si přisvojují to, co Bůh dal k dispozici všem. Aby aktivně potírali takové rouhání vůči Bohu (bestemmia), františkáni se mají vyhýbat vlastním sklonům k rouhání (blasfemia).

 Napomenutí vychází z předpokladu, že Bůh je původcem všeho dobra. A když je dáno, že všechno dobro pochází od Boha, totiž kladné věci i události, dopouštíme se těžkého omylu, když nepřijímáme a neoslavujeme Boží působení mezi námi. Odporujeme dobru, měníme-li a dáváme kladným věcem a událostem jiný směr za osobním účelem. Přisvojujeme si je pro svou potřebu, místo abychom se postarali o obecné potře­by. Chlubíme se svými úspěchy, a přitom závidíme úspěch bližnímu.

 Takové jednání je protiproduktivní. Jestliže se snažíme, aby hmotné statky obíhaly, a oslavujeme své rozmanité hřivny jako milost, otvíráme se více působení Ducha Božího mezi námi. Lidem, kteří Františka vyhledávali, aby více poznali, říkal on, že v tom je tajemství františkánské životnosti, laskavosti a veselosti. František a jeho druhové nekladli překážky působení Božího Ducha, a ten je přijímal a pozdvi­hoval až k vrcholkům Boží dobroty. Aniž bych se příliš pouš­těl do teologické oblasti, když zde mluvím o působení Ducha, chápu je jako působení milosti, které povzbuzuje naše spolu­působení. Nejsem původcem světa, třebas se mohu pohybovat uvnitř něho jako ten, kdo žije a oslavuje jeho svatý plán.

 

 

 Rouhání vůči Bohu je společenské zlo, na němž má bratr účast, když závidí někomu jeho dobré skutky. František se pro své napomínání opírá o Písmo svaté, a tak je uvádí do politiky hnutí na podporu svých tezí. Dnes nás rouhání zapla­vuje. Snažil se František, když se vypořádával s rouhajícími se kněžími a obchodníky své doby, vyhnout se tomu, aby jme­noval rouhající se bratry? Krátká úvaha v následujících čtyřech bodech nám pomůže proniknout do hutného a dynamické­ho obsahu Napomenutí VIII.

 1. Výraz "rouhání" (zlořečení Bohu, bestemmia) má klí­čový význam v závěru hlavy 17. první řehole. V ní František a jeho druhové objasnili zmatky vzniklé hlavou 14., podle které byli posláni mezi lidi, bez příslušného vztahu každo­denní práce, aby s ostatními sdíleli jejich zkušenosti. Nevyhnutně byli zataženi do problémů společenského řádu. Nemohli žít s druhými v pokoji, pokud společnost, máme tu na mysli především Assisi, dávala přednost jedněm a utlačovala druhé. Vyřešit tyto problémy dokázali sestavením hlavy 17.

 Když zjednali kázeň sami mezi sebou a když si vyprosili inspiraci Ducha Páně, dokonce i městští páni rozhodli se zajistit, aby všechna dobra byla vrácena Bohu. Jinými slovy, rozhodli se postupovat tak, aby hmotná dobra byla pro obživu všech, tak jak to chce Bůh, a ne pro několik privilegovaných na úkor většiny.

 František a jeho druhové očekávali, že se setkají s od­porem. Po všem měli bohatí zato, že mají právo na své bohat­ství. Assiští boháči se jistě takto chovali, a vyslovili to otevřeně v prvých městských stanovách. Z toho důvodu zakon­čili bratři hlavu 17. tím, že se vyslovili proti nespravedl­nosti, která se kolem nich šířila. Odmítli přistoupit na kom­promisy s rouháním vůči Bohu: bohatí a mocní se vzepřeli pro­ti Bohu tím, že užívali hmotná dobra pro své vlastní potěšení.

 Aby mohli účinně dosáhnout tohoto cíle, František a jeho druhové odsoudili rouhání a bojovali proti němu ve svých vlastních řadách. A tak tu máme Napomenutí VIII.

 2. František cituje dva úryvky z Písma, aby dospěl ke své definici a nápravě rouhání vůči Bohu. Prvý připisuje dobré konání dílu Ducha; druhý vylučuje jednání jako dobré, není-li vykonáno v Duchu.

 A tak se Apoštol stává tím, kdo legitimuje politiku nějakého hnutí. Apoštol tedy buďto potvrzoval, že v spole­čenském řádu Assisi existuje nespravedlnost, případně se stal teoretickým základem pro přeměnu assiské společnosti. Je rouháním činit si nárok na vlastnictví? Ruší to působení Božího Ducha mezi námi, případně se mu to protiví? Je to antiteze moudré správy? Tak to vyslovovali Pavel a František, anebo aspoň Pavel těmi výrazy, kterými ho četl František.

 3. Žijeme v rouhavých dobách. Ba ještě hůře, všechna historická období se stala rouhavými, neboť jsme rouhavý rod. Měli bychom připustit, že všechno, co máme, jsme dosta­li. Kromě toho víme, že brzy budeme muset ve chvíli smrti opustit to, o čem si namlouváme, že to vlastníme.

 

 

 Přesto lneme k tomu, co máme, tím, že udržujeme anebo připouštíme společenské soustavy, které zvýhodňují bohaté a vylučují slabé. Odmítáme uznat, z jakého důvodu se dobra ocitají na naší cestě. Naléháme na to, aspoň v praxi, aby přicházela směrem k nám pro náš osobní blahobyt.

 Nedávná lucemburská studie o příjmech uvádí, že dětská chudoba zasahuje čtvrtinu amerických dětí, a to ne proto, že by to byl jejich osud, ale protože jim to způsobujeme my. Jsou to děti Boží, a my jednáme hůře než kdybychom je napa­dali, když jim odmítáme Boží milost pod záminkou, že ta patří nám. Když takto jednáme, jsme rouhači.

 4. František si dal práci s vypracováním hlavy 17. řeho­le. Ta hrála ústřední úlohu pro jeho koncepci a formulaci. Věděl dobře, co obsahuje závěr se svou výzvou proti rouhání, od chvíle kdy použil tuto koncepci pro Napomenutí VIII.

 A co ještě?

 Šel snad František za převorem Rinaldem od sv. Rufina a označil jeho požadavek větších příjmů pro církev za hrozné rouhání? Nechal v službě, v níž mu šlo o Boží čest, vypuk­nout hašteřivou bouřku se ziskuchtivými obchodníky a s assi­skými směnárníky dvojí tváře? Pustil se do sporu s assiskými matronami oděnými perfektně do jejich nedělních kostelních šatů a obvinil je, že provokují Boha?

 Myslíte si, že půjdu říci svému provinčnímu ministrovi, že naše investice, tak obezřetně promyšlené, jsou ohavnost?

 Mají františkáni všeobecně odsoudit rouhavý svět tím, že se ho zřeknou? Ano, jistěže ano; ale jak? V tom je problém!

 Opravdu, jakým způsobem se postavíme k zápasu, k němuž závěr hlavy 17. prvé řehole zavazuje františkánské hnutí? S jakým duchem a za použití jakých prostředků se budeme sna­žit o vráceni všech dober Bohu? Není pochyb, že tato otázka se klade. A František nám dal odpověď v Napomenutích IX., X. a XI. Protože měl na paměti tradiční rozlišení mezi hříš­níkem a hříchem, do těchto odstavců vložil: prvého milovat, druhý odmítnout. (Zatím, dokud nezměníme strategii, my fran­tiškáni bychom měli aspoň přestat tolik se cítit doma ve svém rouhání. To, co opravdu nahání hrůzu, je, že se máme dobře.)

VITA MINORUM 6/1995 David Flood

 Z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM