Matějček, Zdeněk

Skoro to vypadá jako politická proklamace, ale mám tu na mysli něco docela jiného - totiž velice praktickou psychologickou otázku, s níž se v poradenské službě potýkáme dnes a denně u naší mládeže tak od 14 let výše a u jejích rodičů tak od čtyřicítky výš.

Jeden časopis uspořádal anketu a ptal se mladých lidí, jak by vychovávali své děti a kolik svobody a samostatnosti by jim dopřávali. Odpovědi většinou vyznívaly tak, že by jim té svobody a samostatnosti přáli víc, než jí měli nebo mají sami. V pozadí stála představa, že svoboda v rozhodování vede k samostatnosti - ale kupodivu se ozvaly i hlasy, které říkaly, že k samostatnosti patří také odpovědnost a že svoboda není nevázanost.

To jsme se tedy ptali dospívající mládeže - a dověděli jsme se, že otázka volnosti, samostatnosti a vlastního rozhodování je pro ně otázkou nad jiné důležitou. Kdybychom se na totéž ptali rodičů, odpovědi by se asi významně rozcházely. A ptáme-li se psychologů, ti nám řeknou, že nejprve si musíme ujasnit pojmy.

Co se samostatností vlastně míní?

Za samostatné považují rodiče u svého dítěte takové chování, které je společensky žádoucí a které už nemusí u něho navozovat, nebo z něho vynucovat, nebo dělat za ně, ale které ono samo provádí víceméně spolehlivě samo, a to  tehdy, když je toho třeba. Kdyby se např. už umělo oblékat, ale k oblékání by je nikdo nedonutil, nebo kdyby se svlékalo a oblékalo, kdykoliv a kdekoliv by je to napadlo, asi bychom to za samostatné chování moc nepokládali. A tak se rodičům uleví, když jejich dítě už samostatně jí lžičkou a nemusí je krmit. A když pak jí celým příborem a dokonce čistě a tzv. kulturně, dmou se pýchou, a to právem. Samostatnost dítěte pozvedá prestiž rodiny. A tak je tomu, když se samo oblékne, když si osvojí takové dovednosti jako mýt si ruce a čistit si zuby, samo chodit do školy a samo dělat úkoly či konečně samostatně se postarat třeba o rybičky nebo domácího křečka. (Že by si samo samostatně uklízelo hračky a udržovalo pořádek ve svých věcech, toho se pohříchu v jeho školním věku málokdy dočkáme - proto to ani k samostatnosti nepočítejme.) Když ale naše dítě samostatně píše milostná psaníčka mladé osobě druhého pohlaví a samostatně si s ní dává schůzku, samostatně chce chodit na disko nebo ke kamarádovi na mejdan, jsme jako rodiče ve střehu a soudíme, že na „takovouhle“ samostatnost má dost času. Jenomže právě tohle stojí za zamyšlení.

Každé vývojové období v životě člověka má své úkoly, které musí být dobře zvládnuty, abychom mohli bez obtíží vstoupit do období dalšího. Má ovšem také svá úskalí a nebezpečí. Mnozí významní psychologové a psychiatři celkem shodně vyvozují ze svých klinických a psychoterapeutických zkušeností, že takovýmto úkolem pro věk mladistvý je „osvobodit se od rodičů“. Právě teď je  k tomu čas. Neznamená to, že by se dospívající děti měly „utrhnout“ a z domova vyletět, ale že by s rozšiřováním své svobody a samostatnosti měly rozšiřovat a prohlubovat i svou odpovědnost. Věk mladistvý přechází totiž věku časné dospělosti, kdy ,á člověk stát aspoň natolik pevně v životě, aby odpovědně dovedl pracovat a milovat, což sám velký Sigmund Freud velmi výstižně pokládal za znamení lidské zralosti. Má stát natolik pevně, aby mohl být oporou těm, kdo jsou k němu v jeho manželství a v jeho (nyní už vlastní) rodině citově vázáni.

Touha mladistvých po samostatnosti je něco vývojově a společensky velice přirozeného, ba samozřejmého. Jde jen o to, aby se při naplňování této vývojové potřeby nezkazilo to dobré, vzácné a užitečné, co nás dosud provázelo životem, ani to dobré, vzácné a užitečné, co je dosud před námi a ve výhledu. Však také závěr jednoho našeho obsáhlého výzkumného šetření vyústil v naléhavou výzvu mladým lidem, aby si nezkazili příležitost žít svůj život naplno a zdravě a aby tedy do svého očekávání od života započítali, zakalkulovali, zabudovali představu, že budou mít děti, které chtějí mít, s tím, s kým je chtějí mít, a v době, která je k tomu příhodná. Jen aby se nedali zaskočit nechtěným těhotenstvím!

Tohle si samozřejmě lépe uvědomují rodiče než mladiství sami. Když s nimi psychologové rozmlouvají, musí přiznat, že jejich starosti jsou v mnohém oprávněné. Rodiče totiž z vlastní zkušenosti většinou dobře vědí, jak je touha po svobodě svádivá, jak snadno mladí lidé podléhají lichocení a nadbíhání a jak toho nejrůznější svůdci bezohledně využívají. Proč například obchodníci s drogami nabízejí své smrtící zboží nikoli lidem dospělým nebo dokonce starým, aby si „také ještě trochu užili“, ale především těm mladým, kteří mají ještě celý život před sebou. Ti staří totiž vědí, jakou má život cenu, a velice na jeho zbytku lpí. Ti mladí tohle nevědí a jsou ochotni s celou svou budoucností hazardovat.

Psychologové k tomu mohou přidat ještě několik dalších poznatků. Ve věku mladistvém naše inteligence dosahuje vrcholu. Když mají třeba šestnáctileté děti a jejich čtyřicetiletí rodiče dělat tytéž inteligenční testy, které nikdy z nich před tím neviděl, budou mít děti velmi pravděpodobně lepší výsledky než jejich rodiče. Jenomže v tomto věku náš nervový systém ještě zdaleka není tak zralý, abychom mohli pracovat vytrvale a s plným  soustředěním (toho dosáhneme až po dvacítce) a zralost naší osobnosti je teprve kdesi na půl cestě mezi dětskou závislostí a dospělou odpovědností.  Povahové stálosti a vyrovnanosti dosahujeme totiž spíše až po třicítce. A kdepak jsou životní zkušenosti a pracovní postupy a strategie, které teprve dělají z lidí zdatné a důvěryhodné pracovníky!

Znamená to tedy, že by mladí lidé neměli toužit po volnosti, anebo že bychom jim v tom jednoduše a rozhodně měli zabránit? Zkušenost nám k tomu ovšem říká, že nějakým násilným opatřením bychom tady asi mnoho nezmohli a že touha po samostatném rozhodování je v tomto věku víceméně zákonitá. Jenomže samostatné rozhodování není ještě samostatnost, která znamená jistotu v sobě a oporu pro druhé. Jde tedy jen o to, aby si ti mladí byli vědomi, že jsou to oni, kdo, jsouce ještě nezralí a nepřipravení, se vydávají ven z bezpečného přístavu domova na cestu plnou nástrah - a že z toho rodičům nutně a zákonitě běhá mráz po zádech. A že by jim to tedy neměli dělat těžší, než je nutno. A že svoboda, kterou si teď vydobývají, je potřebným, ba nutným předpokladem k tomu, aby se připravili na svůj nejbližší životní úkol, jímž je odpovědnost - za sebe, za druhé, za blízké i vzdálené, za svou zemi a konec konců za celou planetu.

K tomuto poznání přivést mladé lidi zajisté není snadný úkol. Ale když jsme si ho vědomi a když na něm pracujeme od začátku, přece jen se většinou podaří.

Zdeněk Matějček