Müller, Miloslav OFS

Letos se konal již 16. ročník této pouti. Připravila jej národní rada Sekulárního františkánského řádu. Na vznik těchto poutí jsme se zeptali jednoho z prvních účastníků, ing. Jana Pečeného OFS, který nám o tom napsal:

Dne 19. února 1982 se konala na Levém Hradci u Roztok slavnost.  Při pontifikální mši sv., kterou sloužil  František kardinál Tomášek,  bylo vzpomenuto 1000 výročí volby sv. Vojtěcha pražským biskupem. Tato volba se uskutečnila právě zde, na Levém Hradci. Jako výraz vděčnosti za zprostředkování daru víry inicioval národní ministr SFŘ dr. František Reichel pěší pouť mezi tímto posvátným místem a staroslavným Velehradem, kde byla kolébka víry v naší zemi.

A tak se v onen památný den roku 1982 s požehnáním pana kardinála vydala hrstka poutníků na tzv. Cyrilometodějskou pouť, a to v opačném směru, než v jakém pronikalo šíření víry do Čech. Během cesty si poutníci předávali neobvyklé břemeno. Byla jím cihla, které je určeno spočinout v základech nového kostela, vystavěného ke cti svatých Cyrila a Metoděje. Je třeba si uvědomit, že s touto nadějí se putovalo ještě v době hluboké totality. Ona cihla, mezi poutníky nazývaná „archa“, na své konečné spočinutí dosud čeká.

Putovalo se postupně každý měsíc jeden víkend, a tak stálí poutníci, ke kterým se střídavě přidávali další, došli ke svému cíli na Velehradě v červnu 1982. Během denního putování se účastníci pravidelně modlili celý růženec, a to na úmysly poutníků, na úmysly pana kardinála Tomáška a za potřeby církve v Československu a poslední růženec byl věnován úmyslům Sv. otce a potřebám  univerzální církve. Nemocní a fyzicky slabí se k pouti připojovali duchovně právě modlitbou růžence ve stejné době.

Po několika letech se k „české“ větvi Cyrilometodějské pouti připojila také „moravská“ s vlastní trasou a obě se setkávaly v dohodnutou červnovou neděli na mši sv. na Velehradě. Dá se říci, že tato každoroční pouť posilovala naději  v lepší budoucnost utlačované církve v naší zemi a byla i duchovním povzbuzením pro všechny účastníky.

Tolik z historie Cyrilometodějské pouti.

 

 

Letošní pouť byla zahájena na Levém Hradci 15.2.1997. Pokračovala pak po trase: Stará Boleslav - Nymburk - Týnec nad Labem - Prachovice - Hlinsko - Nové Město na Moravě - Tišnov - Křtiny - Bohdalice - Koryčky - Velehrad. Přiblíží nám ji nejlépe rozhovor s jedním z účastníků, p. Liborem Gottfriedem. Na naši otázku, odkud je, odpovídá: „Já su z Prahy.“ Vysvětlí pak, že vlastně pochází od Bzence poblíž Kyjova. Ve své osobě tak ztělesňuje úzký vztah mezi Moravou a Čechami. Ten existoval již před více než 1100 roky, kdy český kníže Bořivoj byl pokřtěn na Velehradě svatým Metodějem.  Libor Gottfried je zaměstnán jako archivář. Není františkánský terciář, ale má mezi nimi radu přátel.

 

 

Kdy jste se poprvé zúčastnil této pouti?

O pouti z Levého Hradce jsem se poprvé doslechl v roce 1991. Tehdy (15.2.) jsem se zúčastnil jen první etapy, která končila v Emauzích v Praze. Ale již tehdy se některé další etapy  absolvovaly autobusem. Když jsem se letos doslechl, že pouť na Velehrad bude k poctě sv. Vojtěcha opět úplně celá pěšky, řekl jsem si, že tu cestu musím ujít celou. Vždyť svatý Vojtěch se toho nachodil mnohem více a nejen po Čechách.

 

 

Jak dlouhá byla pouť?

Celkem měřila 338 km. Musím se přiznat, že ačkoliv jsem šel všechny etapy, chybí mi část páté (asi 15 km), protože jsem zaspal a přijel jsem později. Celkem jsem ušel asi 320 km.

 

 

Která etapa byla nejhorší?

Obtížná byla etapa z Prachatic do Hlinska (12. dubna),  protože byl vítr, zima a padal sníh. Podobně drsná byla i nejdelší etapa (asi 4O km) z Nového Města do Tišnova (8. května), kdy zase celou dobu vytrvale pršelo . Pro mne to byla etapa nejhorší, protože se šlo po silnici a já jsem si uhnal dva obrovské puchýře. A to jsem měl pokračovat ještě tři dny pěšky v dalších etapách. Myslel jsem, že putování vzdám. Ale pomohla mi paní Mičanová v Tišnově, u níž jsme byli ubytováni a kde jsem si nohy ošetřil. Další tři dny  (83 km do Koryčan) jsem sice pokulhával, ale bylo to den ode dne lepší. Také počasí se lepšilo, ze Křtin jsme odcházeli již se sluníčkem.

 

 

Takže lidé vám cestou pomáhali?

Nejvíce pomohli ti, kteří poskytli ubytování. Často nás i pohostili. Například v Týnci nad Labem nám napekli buchty k večeři a k snídani. V Hlinsku byly právě dvě svatby a dostali jsme jako výslužku svatební cukroví. V Tišnově nám uvařili guláš.

 

 

Kolik bylo účastníků pouti?

To bylo různé, někdy do cíle dorazili tři, pět nebo sedm lidí,  ale na počátku etap bylo někdy až padesát lidí. Například na Levém Hradci, kam přišel i otec biskup Jiří Paďour OFMCap. Šel spolu s námi všemi do Roztok, kde pak sloužil mši sv. na zahájení. Celou  první etapu do Staré Boleslavi však ušla pěšky jen část poutníků - asi  dvacet. Ale tolik jich také putovalo druhý den do Nymburka. Nejvíce poutníků se asi sešlo na etapě z Nymburka do Libice. Byli mezi nimi tři členové františkánských  prvních řádů. Avšak celou etapu (do Týnce nad Labem) dokončila jen malá skupina asi šesti osob. Poslední den (31. května) došlo  do Velehradu jedenáct poutníků. Tam jsme se spojili s poutníky moravské větve, kterých bylo letos asi na jeden autobus.

 

 

V čem vidíte smysl pěší pouti?

Chodit pěšky je přece nejpřirozenější pohyb člověka. Lidé vždy chodili pěšky. Pěšky putoval Abrahám a Izrael, pěšky se šířila víra u pohanů. Člověk putující pěšky svým pohybem a námahou chválí Boha, který ho stvořil k tomu, aby  se vždy znovu vydával na cestu, na jejím konci je Nebeský Jeruzalém. O tom se dá přemýšlet, když člověk jde, ať už mlčí, mluví, zpívá nebo se modlí, ať je mu zima nebo horko.

Druhým podstatným rozměrem poutí je společenství, které mezi „stejně postiženými“ na cestě vzniká. Společné putování učí toleranci a respektu k ostatním, protože nás na cestě spojuje jeden cíl, i když jsme velmi různí. Podstatnou náplní pouti jsou společné modlitby, někdy dokonce společné mše, někdy ranní a večerní chvály z breviáře, ale vždy modlitba růžence, který se modlí za pochodu. A modlitba lidi velmi spojuje.

Zapomíná se také na to, že pouť může být výrazem pokání. Všichni potřebujeme - někdy alespoň sami pro sebe - projevit touhu po obrácení a změně smýšlení také nějakým viditelným skutkem. Myslím si, že pěší poutě by se opět měly stát přirozeným projeven kajícnosti.

Za rozhovor poděkoval ing. M. Muller OFS