Mlčoch, Lubomír OFS

 "Františku,jdi a postav můj dům v Lidicích, který, jak vidíš, byl celý zbořen".

 Je večer před už 30. poutí z Prahy do Lidic. Bude nás jistě jen pár, ale čím jsem si jist je to, že se zde uvidím s některými bratry ze společenství či alespoň přáteli sv.Františka. První pouť v roce 1968 měla asi poněkud jiný okruh lidí, ale postupem času si pouť brali za své farníci kolem kostela sv.Františka v Praze-Krči, na těchto poutích se rodila i myšlenka založení družstva katolických věřících Concordia. A to mělo- od svého počátku- jako jeden z cílů i modlitební úmysl poutníků do Lidic: znovupostavení kostela sv. Martina, kdysi srovnaného se zemí. Mezi tyto poutníky jsem se dostal teprve později, a díky nim jsem získával první představy o františkánské spiritualitě: ještě dnes vidím jak jeden z bratrů opatrně zvedá ze země velkého hlemýždě s domečkem, a klade ho vedle do trávy, aby na něj někdo nešlápl. Někdy stačí málo k tomu, aby si člověk povšimnul, že půjde asi o příznak něčeho daleko hlubšího...A putujeme přitom do vesnice, kde jiný člověk neváhal "vymazat z mapy" celou řadu domečků i s jejich obyvateli, včetně toho domu, který byl zasvěcen Bohu. Snad to nebude shledáno jako přílišná opovážlivost, že jsem jako motto svého zamyšlení zvolil mírně upravený pokyn, který životopisci legend o sv.Františkovi z Assisi vkládají do ústa samotného Pána. Toto oslovení samotným Ukřižovaným započalo Františkovo obrácení, a po něm i nejen obnovu kostelíka sv.Damiána, ale i Církve jako těla Kristova. Většinu let lidické pouti končily v sousední vesnici Buštěhrad, kde kostel stál a stojí, a je zasvěcen Povýšení sv.Kříže. V Lidicích kostel nebyl a není dosud. Nebudu popisovat celou peripetii záměrů s obnovením kostela v Lidicích. Řeknu jen, že od krásného modelu kostelíka pana arch.Dvořáka /o jehož realizaci se mohlo jen snít/, přes naše trochu velikášské představy o dostavění a přestavění nedokončeného pietního monstra z konce let 8O., se zdá, že dojde ke stavbě malého domova pokojného stáří, který bude zahrnovat i kapli. Některé roky se snad za lidický kostel mohl považovat velký stan vztyčený na půdorysu někdejšího kostela sv.Martina, a určený k jediné mši svaté v roce, vždy první sobotu po 10.červnu... Tomáš z Celana ve 2.životopisu srovnává Františka právě se sv.Martinem: i on obdarovává na cestě člověka potřebného svým vlastním oděvem. Nám františkánským poutníkům se zdá se být zavazující, aby byl v Lidicích znovu postaven kostel zasvěcený sv.Martinovi, ale -podle všeho-cesta k němu vede nejprve přes poskytnutí "pláště" zchudlým, zestárlým a opuštěným, tedy přes službu bližním. Všechny ostatní cesty se -alesoň prozatím- ukazují jako neschůdné. Lidice zůstávají nevěřící, a zřejmě se potřebují dotknout, aby mohly uvěřit. V lidickém muzeu se vystavují- jako jedna z mála zachovaných věcí po zničené vesnici- dveře někdejšího kostela sv.Martina, snad i klíče k nim tam jsou. Našly se ve dvoře statku v Buštěhradu, právě vedle kostela Povýšení sv.Kříže. Prý na nich němečtí vojáci převáželi ovečky a jiná domácí zvířata z Lidic. Tedy dveře ke kostelu bychom již měli, ale jsou zakonzervované a neslouží svému účelu. Pán sám o sobě říká: "Já jsem dveře k ovcím ...Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn" /Jan 10, 7-9/. A v Lidicích dosud ovečky nenacházejí cestu k oněm pravým Dveřím. Pro budoucí stánek v Lidicích je k dispozici i obětní kalich, věnovaný německým knězem na usmíření již po válce a právě před 30 lety předaný do Buštěhradského kostela tehdejším biskupem Františkem Tomáškem /po složitých cestách přes pana kardinála Berana/. Před pěti lety otec kardinál Vlk posvětil základní kámen pro oltář v budoucím chrámu. A ještě předtím biskup Jan Lebeda blahé paměti věnoval pro lidický kostel své bohoslužebné roucho - bylo to jeho poslední obětování na půdorysu kostela sv.Martina, více mu již nebylo dopřáno se do Lidic vrátit. Tak se skládá postupně jakási mozaika předpokladů pro znovuobnovení toho viditelného chrámu Páně v Lidicích. To, že se však stále kladou do cesty jakési překážky pro naplnění onoho cíle, bude zřejmě souviset s tím, že se zatím mnoho nedaří v budování neviditelného chrámu Páně, jeho těla, tedy církve. Jde o překážky duchovní povahy, překážky na straně lidských srdcí. Někdy má člověk pocit až jakési začarovanosti, ale i toho, jakoby se zde- v Lidicích- v jakési zvláště vyhraněné podobě koncentrovaly obecnější duchovní problémy naší české společnosti. Po listopadu 1989 jsme při zakládání nadace "Memento Lidice" měli na mysli především věc smíření a usmíření: smíření s Bohem a usmíření mezi lidmi, a to v trojím smyslu: - mezi občany různých politických přesvědčení - mezi různými křesťanskými církvemi a také mezi židy a křesťany - mezi různými národy, především pak mezi Čechy a Němci. Za těch již 7 minulých let se v tomto záměru ledacos zdařilo, ale velká část balvanu na lidských srdcích zbývá ještě odvalit. Lidice byla komunistická vesnice, ještě dnes sedí komunisté v obecním zastupitelstvu a přetrvávají i konfrontační postoje, např. neschopnost se dohodnout na takové prosté věci jako je vysazení pár symbolických růží či společná účast na pietním aktu k výročí zničení obce. I mrtví stále ještě rozdělují. Nesporným přínosem je spolupráce Mons.F.Radkovského a synodního seniora Pavla Smetany při vedení nadace, jejich přátelský, bratrský vztah. Ostatní církve se pro lidickou věc nepodařilo tolik získat a bolestný zůstává zřejmě vztah Československé církve husitské, ačkoliv ta jako jediná měla- kromě převažujícího katolicismu v obci- byť poznamenaného sekularizací- kdysi v Lidicích své ovečky. Ještě před 5 lety se na pietním aktu zúčastnili duchovní i této církve, z nichž otec Sismilich byl přímým pamětníkem a účastníkem: v době zničení Lidic dojížděl do vesnice z Kladna za svým sborem. Pokud jde o smíření česko-německé, pak na tomto poli vykonal mnohé Dr.Uhl, který stojí v čele Brémské iniciativy. Evangelický pastor, kdysi sám vyhnaný jako sudetský Němec z Liberce, věnoval již řadu let myšlence usmíření. Do Lidic dojížděl z dáli po léta a patří k hlavním organizátorům finančních sbírek na stavbu duchovního a humanitárního střediska. V poslední době je podporován i Dr.Reininghausem, který s podobným osudem vyhnance se dokonce rozhodl vrátit do Čech. Německá biskupská konference přispěla rovným dílem a co je zvláště radostné, i vyjednávání této pomoci se v Německu děje za bratrské spolupráce evangelíků a katolíků... Co tedy třeba činit, aby Pán mohl vstoupit do srdcí obyvatel Lidic? V čem jsme dosud chybovali a za co se málo modlili? Věřím, že jen pokorná služba bližním v duchu našeho otce Františka může pomoci obrátit naše bratry a sestry v obci kdysi tolik zkoušené utrpením.

Lubomír Mlčoch OFS