Gryń, Stanislav OFMConv.

Šest dní před Velikonocemi přišel Ježíš do Betánie. (...) Marie vzala libru drahocenného oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela mu je svými vlasy. Dům se naplnil vůní tohoto oleje. Jidáš Iškariotský (...) však řekl: „Proč se tento olej neprodal za tři sta denárů a nedalo se to chudým?“ (...) Ježíš odpověděl: „Nech ji. Ať jej uchová pro den mého pohřbu. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte“ (Jan 12,1-8).

Skutek Marie vyjadřoval její lásku a víru v Ježíše Krista. Drahocenný olej obětovala Pánu.

Jistě by bylo nekřesťanské, kdybychom jen mluvili o Bohu a modlili se, a přitom zanedbávali chudé a  potřebné. Ale také je pravda, že úcta k Bohočlověku - Kristu znamená více, protože existuje před Bohem chudoba nás všech. Před Bohem jsme opravdu všichni chudí a potřební.

Někdo řekne: Modlitba je ztracený čas. Čím by však byla církev, kdyby pokladna Jidáše Iškariotského byla plná pro chudé, ale dům v Betánii nebyl naplněný vůní oleje modlitby a adorace?

Podívejme se na modlitbu v životě sv. Františka, jemuž se dostalo daru modlitby s darem obrácení. Tomáš z Celana napsal, že on se nemodlil jen jako celý člověk, spíše se celý stával modlitbou (2Cel 95). Když se modlíval v lesích a na osamělých místech, naplňoval les vzdycháním, zem smáčel slzami, bil se rukou v prsa. Jako by tam objevil ještě skrytější tajnou komoru, rozmlouval často slyšitelně se svým Pánem. Tam odpovídal svému Soudci, tam snažně prosil nebeského Otce, tam se radil s Přítelem, tam rozmlouval se Ženichem. (...) Často se modlíval jen srdcem, aniž pohnul rty. Svého ducha uměl dokonale odvracet od vnějších věcí dovnitř a vzhůru. Všechny své duchovní mohutnosti soustředil  pak na to jediné, co od Pána žádal (2Cel 95).

Jeho život byl neustálou modlitbou, i když se rozhodl na radu bratra Silvestra a sestry Kláry  pro život činný i kontemplativní. Řídí se srdcem a ukazuje bratřím na potřebu neustálé modlitby: Boží služebníci mají být stále zaměstnání modlitbou nebo nějakou dobrou činností (Nepotvrzená řehole 7). Táž řehole dává ještě konkrétní radu:  Dělej stále něco dobrého, aby tě ďábel nalezl zaneprázdněného. Zahálka je nepřítelkyní duše.

František je služebníkem jediného Mistra a Ducha svatého, proto zdůrazňuje slova apoštola Pavla: Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: Ježíš je Pán (1Kor 12,3). Je to právě Duch svatý, který inspiruje, iniciuje, činí každé dobro v nás, a zvláště modlitbu. Připomeňme si některé myšlenky  o modlitbě ze spisů sv. Františka: Ti bratři, kterým Bůh dal milost, že mohou pracovat, ať pracují svědomitě a s dobrým úmyslem, aby totiž nedali vzniknout zahálce, která je nepřítelem duše, ani přitom nepotlačovali ducha svaté modlitby a zbožnosti, kterému mají sloužit všechny časné věci (Potvrzená řehole 5).

Pro Františka práce a všechno dobro je milostí, darem Boha. Modlitba a práce jsou milostí a navzájem se nevylučují, ale doplňují. Když je nějaká činnost, která potlačuje ducha modlitby a zbožnosti, pak to není Boží milost, ale vyplývá z egoismu člověka.  Podle Františka práce, která je Boží milostí, oživuje ducha  svaté modlitby a činí člověka pohotovým k službě Bohu a bližním. Proto sv. Pavel říká:  Nezhášejte (oheň) Ducha (1Sol 5,19).

Takový přístup k modlitbě a práci zaručuje jednotu aktivního a kontemplativního života, protože všechno pochází od jediného Tvůrce - Boha, který všechno dobro koná pro nás. Tedy duch modlitby oživuje i samotnou modlitbu i práci, a tedy celý život je velebením Pána.

Někdy chybí harmonie mezi vnitřním a vnějším životem člověka: Je mnoho těch, kdo jsou horliví při modlitbě a bohoslužbě a ukládají svému tělu mnoho postů a umrtvování, pohoršují se však pro jediné slovíčko, které se zdá působit bezpráví jejich já, nebo pro nějakou věc, kterou jim někdo vezme, a hned se tím rozčilují. Ti nejsou chudí v duchu; neboť kdo je opravdu chudý v duchu, nenávidí sám sebe a miluje ty, kdo ho uhodí do tváře (Napomenutí 14). Harmonie a pravdivost jsou nezbytné podmínky v duchovním životě člověka.

Klíčem pro porozumění celé spirituality sv. Františka je X. kapitola Potvrzené řehole:  Kdo nemají vzdělání, ať se nesnaží je získat; spíše ať se snaží o to, po čem mají toužit nade všecko, totiž  aby měli ducha Páně a ten aby v nich svatě působil, aby se k němu modlili neustále čistým srdcem, aby byli pokorní, trpěliví v pronásledování a v nemoci a milovali ty, kteří nás pronásledují, ponižují a tupí, protože Pán praví: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás hanobí a pronásledují“ (Potvrzená řehole X).

František tedy ukazuje bratřím podstatu jejich života: Duch Páně. Duch Boží je nejvyšším představeným řádu - generálním ministrem. Je také motorem a silou každého vnuknutí a modlitby. Proto bratři mají toužit nade všecko, aby měli ducha Páně a ten aby v nich svatě působil.

Jak poznat,  zda opravdu máme ducha Páně?

 Zda má Boží služebník ducha Páně, to lze poznat  takto: Učiní-li Pán skrze něho něco dobrého, pak si na tom nic nezakládá,  protože jeho vlastní já je vždy nepřítelem všeho dobrého, ale tím více má před očima, jak je ve skutečnosti malý a pokládá se za menšího než všichni ostatní lidé (Napomenutí 12).

Duch Páně nás posvěcuje pravdou a učí pokoře, která musí doprovázet modlitbu. František cituje apoštola:  „Litera zabíjí, ale duch dává život.“ (...) Literou jsou zabiti řeholníci, kteří nechtějí následovat ducha Písma svatého, ale touží jen po tom, aby znali slova a vykládali je druhým. A ti naopak jsou oživeni duchem Písma svatého, kdo každé písmenko, které znají, snaží se poznat hlouběji a své vědění nepřipisují sami sobě, ale slovem a příkladem je vracejí Bohu, nejvyššímu Pánu, kterému patří všechno dobré (Napomenutí 8).

František touží, aby bratří vnikali do hloubky Písma sv., meditací a modlitbou nahlédli do Božího tajemství a překročili práh naděje, kde poznání vychází ze srdce. Slovo moje je duch a život - praví Pán. Vnější, fyzická forma slova - modlitby je jako sklo v okně, skrze které poznáváme krásu Toho, který je jedině krásou a dobrotou.

Jednou také bratři prosili Františka, aby je naučil modlit. Řekl s pokorou: Když se modlíte, říkejte Otče náš a Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady a ve všech tvých kostelích, které jsou po celém světě, a chválíme tě, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět (1Cel 45). Tím naznačuje, že máme stát před Pánem jako děti před otcem s důvěrou a láskou, s pokorným a čistým srdcem, otevřeným pro vnuknutí Boha, a děkovat: je to jednoduchá pedagogika, ale velmi účinná.

Blažený František nenechal žádné navštívení Ducha bez povšimnutí. Když Boží dotek přišel, oddával se mu a okoušel nebeskou sladkost, dokud Pán dovolil. Byl-li nějakou záležitostí zaneprázdněn nebo na cestách, okoušel jemný dotek Boží milosti s přestávkami, jako sladkou manu. Dokonce se na cestě zastavoval, druhy nechal jít napřed, aby dotek Boží prožíval. Tak se snažil nepřijímat Boží milost marně (2Cel 95).

Je možné říci, že modlitba je radostným pobýváním před Bohem  s rukama i srdcem  otevřenými.

Je hodně věcí, kterých se křečovitě držíme (věci hmotné a nehmotné, práci, zvyky, představy, přátele, ideje atd.). Když otevřeme své ruce, uvidíme, že nic nevypadne, třebaže ruce jsou otevřeny. Když budu takovým způsobem stát před Pánem a modlit se dost dlouho, přijde Pán a uvidí, že je tam tolik zbytečných věcí, a zeptá se: „Dovolíš, abych ti to vzal“ a ty odpovíš: „Prosím.“ A později: „Chceš, abych ti něco dal?“ odpovíš: „Ano, prosím.“  - Tak jsme u toho, co je podstatou modlitby: Pán může dát a Pán může vzít. Je  třeba jen trpělivě očekávat jeho příchod.

Modlitba je tedy očekáváním. Takový pohled zdůrazňuje, že všechno záleží od Boha, a vyjadřuje naši slabost, bezmocnost a nedostatečnost. Nemohu přinutit Boha, aby mi něco dal, ale mohu prosit a být přítomný před ním.

Modlit se znamená: odhodit všechnu lidskou oporu, dovolit rozhodovat Pána o svém životě; je to odvaha poslouchat a zříci se své vůle. Postoj očekávání by měl být hlavním rysem mé individuality. Čekám a nechci Pánem manipulovat.

Modlitba je tedy nezištným činem člověka. Je to osa života, bez ní by křesťanský život byl nesmyslný, ale modlitbu neklademe na rovinu užitečnosti. Modlitba je „ztrátou sebe“, svého já.  Kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho (Mt 16,26).

V modlitbě sv. Františka je chvála, vznešenost, radost a úplné odevzdání sebe sama Pánu. Na La Verně se modlil:  Pane, kdo jsem já a kdo jsi ty. Po vtisknutí Kristových ran na své tělo složil a napsal vlastní rukou chvály Boží, a tak děkoval Pánu za dobrodiní, které mu prokázal.

Stanislav Gryń OFMConv.

 

 

 

 

 

Modlitba.  Chvály Boží

Ty jsi svatý Pán, jen ty jsi Bůh, jenž dělá zázraky.

Ty jsi silný.

Ty jsi veliký.

Tys nejvyšší.

Tys všemocný král, Otče svatý, Králi nebe i země.

Tys trojí a jediný, Pán a Bůh, všechno dobro.

Ty jsi dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro, Pán a Bůh, živý a pravý.

Tys láska a milování.

Ty jsi moudrost.

Tys pokora.

Tys trpělivost.

Tys jistota.

Ty jsi pokoj.

Tys radost a veselí.

Ty jsi spravedlnost a mírnost.

Tys všechno bohatství, které potřebujeme.

Tys laskavost.

Tys ochránce.

Ty jsi strážce a obhájce.

Ty jsi síla.

Tys osvěžení.

Tys naše naděje.

Tys naše víra.

Tys naše velká sladkost.

Tys náš věčný život, veliký a podivuhodný Pán, všemohoucí Bůh,

milosrdný Spasitel.