Houška, Petr Alk. OFM

Františkánský kněz Jan z Dukly v polských Karpatech náleží ke světeckým postavám,  které až dosud neměly velkou publicitu v širokém společenství církve. Mimořádná pokora, kterou se vyznačoval jeho pozemský život, vytvářela jeho nimbus i posmrtně. Avšak v místech, jež posvětil svým životem, působením i smrtí, nebyl zapomenut a pověst o jeho svatosti tam přetrvávala.

Jeho pozemská pouť je spjata s 15. stoletím, kdy slunce středověku se chýlilo k západu. Narodil se v předvečer našich husitských válek roku 1414 v rodině, kde byla domovem pravá  křesťanská zbožnost. Z takových rodin nejspíše pocházejí řeholní povolání. A tak i mladý Jan pocítil touhu jít Františkovou cestou a zaklepal jednoho dne na bránu kláštera Menších bratří konventuálů. Záhy si osvojil pravé řeholní ctnosti, které bezděčně vzbuzovaly úctu spolubratří. Z poslušnosti přijímá úřad představeného v různých klášteřích a konečně se stává kvardiánem v konventu Krosno a Lvov a kustodem celé františkánské kustodie se sídlem ve Lvově (kustodie je menší správní celek v řádu).

Roku 1451 překročil Alpy velký misionář a řádový reformátor sv. Jan Kapistrán, protagonista observance, žák a ctitel sv. Bernardina Sienského. Láska k chudobě byla u něho spojena s erudicí a ohnivou výmluvností. Se svými dvanácti druhy působí nejprve v Rakousku, poté přichází na Moravu, do okrajových území Čech, do Slezska a Polska. Získává pro observanci univerzitní mládež odchovanou humanismem a všude, kudy prochází, vyrůstají v jeho stopách reformované kláštery observantů (dnešních františkánů).

Jednoho dne uslyší jeho kázání i Jan z Dukly a vzápětí přestoupí k observanci. V reformovaném odvětví, jež dosud nebylo zcela samostatným řádem, ale tvořilo s konventuály jakousi federaci, proniká do hlubin kontemplace, s kterou spojuje skutky blíženské lásky. Vyniká kajícností a vroucí úctou k Panně Marii, plní s největší svědomitostí i nepatrné příkazy řehole. Vytrvale káže a jeho misijní elán ho  přivádí k apoštolské práci mezi odloučenými  Rusy a Armény, které touží sjednotit s obecnou církví.

Na sklonku plodného života ztrácí zrak, snad aby v této vnější temnotě, která mu skryla i samotné obrysy věcí, se prohloubilo jeho vnitřní vidění. V této době se věnuje nejvíce zpovídání.

Umírá ve Lvově na svátek sv. archanděla Michaela 29. září 1484, v době, kdy u nás panoval Vladislav Jagellonský. Janu z Dukly  bylo tehdy sedmdesát let.

Jeho kult na základě směrnic Urbana VIII. jako „kult od nepaměti“ potvrdil pro františkánský řád a místní církev r. 1733 Klement XII. Roku 1739 jej prohlásil za prvního spolupracovníka Polského království a Litevského velkovévodství. Snad k tomu přispěla i okolnost, že prý na jeho přímluvu byl Lvov r. 1684 uchráněn před nájezdem kozáků pod velením Bohdana Chmelnického. Proces svatořečení byl obnoven r. 1948. 2. června byly stvrzeny Janovy hrdinské ctnosti dekretem kongregace pro svatořečení (dekret „Super virtutibus“).

Letos 10. června v závěru své apoštolské návštěvy v Polsku jej papež Jan Pavel II. zařadil do seznamu svatých v městě Krosnu, sídle diecéze dukelské oblasti blízko slovenské a ukrajinské hranice.

Petr Alk. Houška OFM

Autor kresby Zdirad Čech obklopil postavu světce znaky Polska a Litvy a papežů Klimenta XII. a Jana Pavla II., a znakem města Dukly.