Flood, David OFM

Jak být blahoslavení, když budeme bojovat proti darebákům, politikům a podvodníkům

 IX. O lásce k nepřátelům. - Pán praví: "Milujte své nepřátele" (Mt 5,44). Svého nepřítele miluje doopravdy ten, kdo se nermoutí nad bezprávím, které mu nepřítel dělá, ale kdo pro lásku Boží se trápí nad hříchem v jeho duši a prokazuje mu svou lásku skutky.

 X. O ovládání těla. - Je mnoho takových, kteří často, když sami hřeší nebo zakoušejí bezpráví, obviňují za to nepřítele nebo bližního. Ale neprávem, neboť každý má toho nepřítele v moci, totiž své tělo, kterým hřeší. Proto "blaze tomu služebníkovi" (Mt 24,46), jenž takového nepřítele, který byl dán do jeho moci, drží neustále spoutaného a moudře se má před ním na pozoru, protože, dokud to bude dělat, nebude mu moci uškodit žádný jiný nepřítel, ani viditelný, ani neviditelný.

 XI. Že se nikdo nemá nechat zkazit zlým skutkem druhého. - Božímu služebníku nesmí být nic protivné kromě hříchu. A kdyby některý člověk nějak zhřešil a Boží člověk byl proto zaražený a rozčílený z jiného důvodu než z lásky, pak si "hromadí tresty" (Řím 2,5). Ten Boží služebník, který se na nikoho nerozzlobí ani nerozhořčí, žije opravdu bez vlastnictví. A blahoslavený, kdo si nenechá nic pro sebe a dává císaři, co je císařovo, a co je Boží, Bohu (Mt 22,21).

 První františkáni se angažovali v politice tím, že předložili svou koncepci společenského řádu. Chtěli dosáhnout, aby dobra, uštědřená Bohem všem, sloužila účelu vyznačenému samotným Bohem. Na konci hlavy 17. prvé řehole prohlašují, že chtějí sledovat tento cíl tím, že budou s radostným vědomím bojovat proti původcům a zastáncům existujícího řádu Assisi, čili proti městským politickým autoritám. Tito Assisané si přisvojovali to, co je společným vlastnictvím. Předstírali, že tak jednají k poctě Boha a blahoslavené Panny. Byli to darebáci a podvodníci.

 Hlava 17. první řehole vyhlásila boj těm, kdo se postavili proti vrácení dober Bohu (tehdejší výraz odpovídá tomu, co dnes označujeme za "podílnou spravedlnost"). Potom je pochopitelné, že od určitého momentu se stalo nezbytným stanovit způsob tohoto boje. Tuto úlohu splnila řada tří Napomenutí, totiž IX., X. a XI., které určují františkánům, jak mají milovat nečestné politiky a jiné veřejné darebáky a sloužit jim.

 Tato Napomenutí vrhají františkány do středu činnosti, kterou Napomenutí XI. dává smysl výroku: "Dávejte císařovi, co je císařovo, a Bohu, co je Boží" v mnohem praktičtějších termínech, než uvádějí dnešní exegeté.

 *

 Je snadné shrnout tato tři Napomenutí.

 Napomenutí IX. povzbuzuje františkány, aby milovali nepřátele takovým způsobem, aby ti vyrovnali zlo, které konají (K. Esser oslabil obsah Napomenutí a dal přednost jeho morálnímu čtení tím, že připojil několik řádek vzatých ze Spisů k jeho úvodním slovům).

 Napomenuti X. směřuje do středu otázky, zásadní pro strategii hnutí, když zdůrazňuje, že naším skutečným nepřítelem jsme my sami: jen my sami si můžeme opravdu dělat zlo.

 Napomenutí XI. se točí okolo činnosti a vylučuje jakýkoli osobní prospěch. Výrok o dávání císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží, uzavírá skupinu těchto tří Napomenutí. Císař, jak Napomenutí objasňují, zasluhuje si postavit se proti němu, a to tak, aby každé dobro se vrátilo Bohu, jak to rozhodným způsobem žádalo hnutí.

 Je třeba, abychom pochopili, jak František a jeho dru§ hové dopadli v tomto společenském zápase. Nevrhli se do boje jdouce za lidským řádem jako sociální reformátoři. Pustili se do problémů spravedlnosti, neboť byli bratři, "neužiteční služebníci" těch, s nimiž se setkávali podél cesty.

 Z první řehole můžeme pochopit, že František se svými druhy rozvinuli koncepci práce jako služby. Pracovali jednak proto, aby se postarali o své potřeby, jednak aby měli účast na základních povinnostech člověka. Setkávali se s druhými jako počestní pracující, kteří měli co dát na společný stůl a co připojit k veřejné debatě.

 Když uspořádali ekonomický problém do soustavy, mohli se odvážit do světa, aby se s druhými sdíleli o svou zkušenost, přát jim pokoj a přijímat to, co dostávali výměnou. Nutně se tedy museli vypořádat s otázkami týkajícími se duchovních a hmotných podmínek, v nichž lidé žili. Řekni dnes: "Pokoj!" a zeptej se, jak se daří, a ocitneš se tváří v tvář otázkám, které se dotýkají zdraví a výchovy, násilí vůči druhým a vůči prostředí.

 To je proces, který přivedl Františka a jeho druhy, v jejich svobodě a s jejich inteligencí, k tomu, že, když vyšli ze společnosti Assisi, objevili rouhavou povahu společnosti jejich doby.

 Tak počínají vnímat to, co není v pořádku ve světě, jenž je obklopuje. Co řeknou? Těm potřebným: "Budeme se za vás modlit"? A těm bohatým: "Buďte dobří vůči druhým"? A sobě samým: "Stáhněme se do ticha modlitby"? A Bohu: "Ty jsi dopustil tento nepořádek, jen si pomysli!"? Ve skutečnosti řekli to, co nacházíme na konci hlavy 17. Ale oni jako společenství slavnostně prohlásili: "Vrátíme Bohu všechna dobra. Setkáme-li se s bezprávím, budeme jednat tak, aby bylo napraveno dobrem." A tak, těmito výrazy, přáli druhým pokoj a pozdvihovali srdce v Boží chvále.

 Jeden z praktických problémů, jež z toho vznikly, měl co dělat se zápasem s těmi, kdo vyvolávali nespravedlnost na úrovni konkrétních skutků a struktury. S pomocí, jíž se mu dostalo, vypracoval František řadu směrnic, které nacházíme v Napomenutích IX., X., XI.

 Tato tři Napomenutí pomáhají zkušenosti a růstu (bod 1.) a zabývají se tím, co je důležité (bod 2.).

 1. Napomenutí spíše vymezují pole a způsob zápasu než aby předpisovala bojové a násilné chování. Ve vztahu k hlavě 17. první řehole a k příkazům na začátku a na závěr, František a jeho bratři vyjádřili tato Napomenutí v zápalu boje za spravedlivý svět.

 Začátek. Napomenutí IX. začíná takto: "Milujte své nepřátele." Nepřítelem není můj spolubratr, který podrobuje zkoušce mou trpělivost; nepřítelem je občan Assisi, jenž rouhavým způsobem věří ve své město. V důsledku toho se tento občan stává pachatelem zla, proti němuž je zaměřena hlava 17., zla, které by bylo na překážku pokoje a zablokovalo by obíhání Božích dober. Jako bratr mám udělat něco, abych nepřítele vysvobodil z temnot, do kterých se dostal, jako někdo, kdo ho miluje z celého srdce. Nemohu se vůči němu chovat upřímně jako bratr, pokud se tvářím, že nevidím zlo, které tu je. Můj spolubratr mě může znervózňovat (a jak často se to stává!), avšak patříme k témuž hnutí. (Následující Napomenutí jsou zaměřena na mé vztahy s bratry, kteří mi nejsou sympatičtí, případně na vztahy k bratřím, kterým já nejsem sympatický.)

 Závěr. Protiklad mezi císařem a Bohem na konci Napomenutí XI. staví závěr hlavy 17. do přesných termínů. Bohu patří všechno dobro, a přijatá dobra se vracejí Bohu, jestliže udržují a pozvedají život všech. V procesu, jenž se zabývá naší společnou cestou na tomto světě, postavme se císaři na odpor, který si zasluhuje.

 Na tomto poli jsou podle Napomenutí františkáni vůči druhým pozorní, i když jim odporují. Oni opravdu milují nepřátele. To ujasňuje povaha odporu a pozornosti, která ponechává jednotlivci způsob a tón jednání. Nepřítel má pocítit starostlivost a službu, které františkáni vůči němu chovají a projevují. Předpokládá to, aby každý františkán využil možnosti dané chvíle.

 Františkán bude mít lepší příležitosti uspořádat věci, bude-li se moci uchýlit k diskusi a k nápravě společnosti, která bude brát v úvahu uvedená tři Napomenutí. Ta představují to, co odborníci v etice (prvý ze všech antropolog C. Geertz) nazývají "ucelený" (kompaktní) popis: myšlenky a poznatky, které nám pomáhají vypracovat konkrétně perspektivu, v níž fungují. Uděláme to nejlépe společně. Napomenutí podněcují růst, citlivost pro druhé a moudrost vzhledem k naší společné cestě.

 2. Napomenutí XI. staví do protikladu pozornost a lhostejnost, které si navzájem projevujeme, v subtilní definici františkánského střihu. Říká především, že "Božího služebníka" má zneklidňovat zlo, které je na světě. "Rozhořči se!", napomíná. Dále říká, že "Boží služebník", který se na nikoho nerozhořčí, žije opravdu ubohým životem. "Buď laskavý!", radí. To proto, že František a jeho druhové nebojují proti lidem, ale proti nevědomosti, slepotě a společenským konvencím, které z nich vyplývají. Bojují za lidi, za mocné a bohaté stejně jako za potřebné a opuštěné, proti hříchu a jeho důsledkům, neboť hřích má společenské důsledky.

 František udělal to, co předložil v Napomenutí XI. Ve svém Listu vládcům lidu se jim laskavý František snaží ostrými slovy ukázat novým způsobem, jak užívají moci. Poznamenává, že dělají osudovou chybu, když se domnívají, že jednoho dne neodejdou ze scény. Neboť tak to dopadne. Jejich krátké působení rychle zasypá písek času, a tím hůře pro ně, jestliže promarnili příležitost, kterou měli, aby vrátili Bohu hmotná dobra, jež dostali, a s nimi i sebe. Udělají to, když zabezpečí spravedlnost a postarají se o dobro pro všechny.

 Ve svém zápase proti zlu, Františkova dcera se nestaví společensky mimo druhé anebo nad ně. Zůstává chudou služebnicí. Františkánka zůstane chudá jen když se bude držet plnění své služby vůči bližnímu. Nepřivlastňuje si své dobré skutky a neživí jako něco svého (s pokorou, jistě, s velkou pokorou a jako sobě vlastní) úctu druhých k svému ctnostnému životu. Naopak, tak jak to dělal František a jeho druhové, prožívá s radostí proces, v němž Boží dobra obíhají mezi námi. Bdí nad činností a žije s radostí, neboť právě v tomto procesu Duch Páně dává osobám plné moci a uděluje blahoslavenství. František by řekl: Blaze tomu služebníkovi, jehož vnější nesouhlas se zlem je vnitřním úsměvem laskavé pospolitosti ducha.

 A nakonec: Jak se můžeme zabývat císařem, tak jak to František vyžaduje na konci těchto tří Napomenutí, když ne tím, že se budeme zabývat jeho skutky? Císařem, původcem našeho neuspořádaného světa, původcem, který z naší strany vyžaduje naléhavě co nejenergičtější pozornost.

VITA MINORUM 6/1995

David Flood

Z italštiny přeložil

Radim Jáchym OFM