Gross, Heinrich

Starý zákon nám krok za krokem zřetelněji předvádí postavu ženy, Matky Vykupitele (Druhý vatikánský koncil, LG 55)

 

 

Do života pětasedmdesátiletého Abraháma zasáhne Bůh vskutku pozdě, avšak nečekaně s tvrdým požadavkem vystěhovat se ze svého domova, opustit rodinu a příbuzenstvo (Gn 12,1-4). Má se stát praotcem velkého národa, zdrojem požehnání,  od něhož dosáhnou požehnání všechna budoucí pokolení země. Abrahám poslechne beze slova, naplněn tímto bezmezným Božím zaslíbením. Musí ovšem už jako stařec, čekat dlouhých dvacet pět let, než Bůh splní své zaslíbení narozením Izáka (Gn 21.1-4)- Boží plán spásy staví už pochopitelně netrpělivého, cítícího blízkou smrt, před tvrdou zkoušku trpělivosti.  Během této doby k němu Bůh mluví znovu (Gn 15) a zintenzivňuje zaslíbení. Abrahám se nyní odváží k celkem pochopitelnému návrhu: spokojí se s tím, i když s těžkým srdcem, aby se Boží slovo naplnilo, že se podrobí zvyku v jeho vlasti: že totiž  bude dědicem jeho správce, když tělesný dědic mu podle všeho zůstává odepřen.  Bůh na jeho pochopitelnou námitku nepřistoupí a  ukazuje mu na nesčetné hvězdy: „Tak početné bude tvoje potomstvo.“ Bůh stupňuje tím své zaslíbení do čirého nepochopitelna, do paradoxu.

 

 

Střelka směřující k Bohu

Abrahámova odpověď spočívá nyní v základním konání,  jež takto popisuje Gn 15,6: „Abrahám uvěřil Bohu a Bůh mu to připočetl jako spravedlnost.“ Na tomto místě se v Bibli poprvé setkáváme se slovem „věřit“; od  této chvíle až do všech budoucích časů se má toto slovo stát jedinou a jedině výstižnou odpovědí člověka na slovo Boží. Co obsahuje tento pojem víra - věřit? Prostě a hluboce řečeno,  ani ne  jakžtakž srozumitelně považovat za pravdivé to, co Bůh řekne; naznačuje a od Abraháma žádá mnohem víc: celou svou bytostí, se vší energií a dynamikou svého v Bohu zakotveného srdce všechny pozemské vazby a povinnosti nechat stranou a jen a výlučně se pevně držet Boha, do středu svého  celého života nadále stavět Boha jako jedině rozhodující  a na ni se zaměřující. Na takové konání a chování Bůh reaguje tím, že mu to „připočte jako spravedlnost“.  To naznačuje, že Abrahám takto se chovající je správný a spravedlivý v Božích očích. Neboť vyvolený na své cestě životem zaměřuje střelku svého kompasu v trvalém směru k Bohu.

 

 

Otec nás všech před Bohem

Tato víra je nezadatelným základním předpokladem pro to, aby Bůh uzavřel s Abrahámem úmluvu. úmluvou není míněna ani tak nějaká právní smlouva, ale osobní nový, intenzivní a reálný vztah s Bohem.  V něm je patriarcha vyzdvižen a napojen přímo na krevní oběh Boží a do něho uzavřen.  Už jen od Boha  nadále dostává jeho život směr a cíl, svou nosnou životní sílu. Taková zvláštní blízkost Boha a společenství s ním může vést až ke zcela nelidskému požadavku, obětovat jediného, až v pozdním stáří narozeného syna Izáka. To, co Gn 22 popisuje pro nás  zmírněným způsobem jako zkoušku patriarchy, to je pro něho samého přímo  smrtelná skutečnost.  Bůh žádá takový nepochopitelný čin, aby odevzdanost ve víře v Sebe zatížil až do krajnosti;  u toho, kdo je vázán vírou v Boha jako rozhodující životní výkon, ustupují do pozadí všechny, i ty nejtěsnější lidské vztahy.

Abrahám obstojí v této zkoušce, která nachází lidský protějšek v řecké tragédii, v nepředstižitelné, nepřekonatelné poslušnosti ve víře. A tak mu je jeho syn darován podruhé.

Na Abraháma, jak ho líčí Gn 12,15.22, se ohlíží Pavel, když v listu k Římanům (4,17 a násl.) říká: „On je otcem nás všech ... před Bohem, jemuž uvěřil ... a byl pln naděje, kde už naděje nebylo.“ Tak se patriarcha stává otcem všech věřících. Stává se také naším otcem ve víře, jedinečně se tyčící, vznešeně modelovaná postava věřících, lidí spojených v Bohem pro všechna příští pokolení.

 

 

Červená nit

Stojí-li slovo o víře na začátku  Zjevení Starého zákona, pak nesmí chybět ani na začátku Nového zákona.  To, že se víra táhne celým Zjevením jako červená nit a dodává mu rozhodující charakter, je nepřehlédnutelný poukaz na jednotu Božího zjevení v obou, Starém i Novém zákonu, jejž nelze přehlédnout.  Tato jednota vede pro Bibli charakteristickou vývojovou dráhou od začátku - od Abraháma - až do plnosti času k Ježíši Kristu. U Lk 1,45 je úkon víry poprvé v Novém zákoně vysloven Matkou Boží Marií.  Jestliže na začátku Starého zákona se setkáváme s patriarchou Abrahámem jako s prvním partnerem v rozmluvě s Bohem, pak podle Lk 1,16-38 tentýž Bůh posílá Gabriela s radostným poselstvím k prosté neznámé dívce Marii do bezvýznamné vesnice Nazareta. Neobvyklé zjevení anděla a jeho oslovení vyvolá v Marii úlek a zamyšlení. A pak teprve tíha, ba neslýchanost poselství, že Maria má porodit Božího Syna, jemuž bude v Davidově následnictví uděleno neomezené a věčné panství, překročí její chápavost a připadá jí nesrozumitelné. Také ona vysloví námitku, poukáže na přirozenou nemožnost takového mnohoslibného vzkazu; vždyť není spojena s žádným mužem. Andělova odpověď, že to v ní způsobí Duch svatý a že Bůh u její zdánlivě neplodné příbuzné Alžběty také zázračně zasáhl, vedou Marii k poznání, že „pro Boha není nic nemožného“. Tak přiznává bezvýhradnou víru k svému Bohu a vysloví svůj souhlas, jenž má rozhodující platnost pro celé lidstvo.

V rozhovoru s andělem i svým chováním vůči bohu je na stejné úrovni s Abrahámem. Je proto hluboce zdůvodněno, že Alžběta při Mariině návštěvě u ní pronesla nejvýš významná slova: „Blahoslavená je ta, která uvěřil...“ (Lk 1,45). A ta. která uvěřila, zpívá ihned chvalozpěv.

V Gn 22,12 zavolá anděl Páně na Abraháma pro jeho připravenost obětovat svého syna: „Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný.“ Lépe řečeno: Abrahám žije v uctivé bázni před Bohem, je to  vzácný přívlastek pro Boží vyvolence (srov. Job 1,1.8). Taková bázeň Boží vyrůstá z opravdového postoje víry. Víra Matky Boží spočívá v pevném ujištění se v slibujícím Božím slovu platném pro celý svět a tím v Bohu samém, v tom, že Bůh splní její naději nesenou vírou. Její odpověď na velebící Alžbětina slova je v Mariině Magnificat a pro ni i pro všechny věřící je až dodneška tento chvalozpěv jedinečnou přiměřenou reakcí na Boží čin spásy. Tak se stává Matkou všech věřících, všech, kdo po všechen čas velebí Boha.

 

 

Pod ochranným pláštěm Mariiným

Že Maria v následování Ježíše své mateřství nad biologickou přirozenost v přeneseném smyslu od Boha a na něho chápe a že i my to máme tak činit, nám připomene událost u Lk 8,19-21, která v překladu zní“ „o pravých příbuzných Ježíšových“ ((srov. Mt 12,45-50; Mk 3,31-35). Ještě výraznější je Ježíšova řeč (Lk 11,21 násl.) stoupající od přirozeného  do transcendentního, všechno pozemské přesahující Boží svět, pozvednuté do Boží dimenze. Pro vztah k Ježíši a k Bohu není rozhodující tělesné  příbuzenství, nýbrž věrné naslouchání Božímu slovu a jeho následování. To bylo pro Marii po celý její život základní stanovisko a základní směr. Doprovází Ježíše Vykupitele na jeho cestě až na kříž a k jeho zmrtvýchvstání. Je podle Sk 1,12-14 shromážděna s apoštoly v jednomyslné modlitbě v čekání na Božího svatého Ducha a v jeho příchodu o Letnicích na založení církve. tím se jako Matka věřících stává Matkou církve, která  všechny její členy skrývajíc pod ochranným pláštěm objímá, bere s sebou a doprovází k pevné víře v Trojjediného Boha.

Heinrich Gross

Betendes Gottes Volk 1996/4, Nr.188

přeložil Vladimír Vašků