Holota, Benedikt OFM

Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům

Tato  prosba je překvapující. Její první část je zcela jistě zahrnuta v Kristově oběti, protože on přinesl svoji oběť na odpuštění hříchů. Není ale do ní zahrnuta druhá část této prosby: „jako i my odpouštíme našim viníkům“. To nás trochu zaráží, protože v ní je podmínka pro budoucnost: nejdříve musíme odpovědět na tento požadavkem a teprve potom se dostaví účinek.

Odpusť nám naše viny...

Otčenáš se snažíme modlit s velkou důvěrou. Ačkoliv jsme oděni křestním rouchem, máme všichni zkušenost, že nepřestáváme hřešit a vzdalovat se od Pána Boha. Prosbou „odpusť nám naše viny“ toužíme se k němu znovu vrátit. V této prosbě se vracíme k nebeskému Otci jako marnotratný syn a vyznáváme před ním, že jsme hříšníci. Kéž bychom to dokázali s takovou pokorou a zkroušeností srdce jako celník, který stál vzadu v chrámě a neodvažoval se ani pozvednout oči.

V prosbě „odpusť nám naše viny“ vyznáváme svoji ubohost, ale také víru v Boží milosrdenství. Naše naděje je jistá, protože v Kristu Pánu máme odpuštění svých hříchů. Kvůli tomu přišel. Nepochybným a účinným znamením Božího odpuštění je svátost smíření.

Bývá však často nepříjemné. že tento proud Božího milosrdenství nemůže proniknout do našeho srdce, jestliže jsme nejprve sami neodpustili tomu, kdo nás urazil. Pán Bůh nám odpouští natolik, nakolik dokážeme odpouštět i my. Láska je totiž nedělitelná. Láska k Bohu a láska k bližnímu  je jedna a táž láska. Nemůžeme milovat Pána Boha  a přitom nenávidět bližního. Jestliže odmítneme odpustit našim bratřím a sestrám, naše srdce je zavřené. Jeho tvrdost je nepropustná pro Boží milost, pro Boží lásku, pro Otcovu lásku. Vyznáním a lítostí se srdce znovu otvírá milosti.

Je někdy velmi náročné odpouštět. Je to však důležité. Pán Ježíš to vysvětluje v horském kázání (Mt 5,23-24). Vysvětlení končí slavným : „U lidí je to nemožné, u Boha je však možné všechno“ (Mt 19,26).

Když jsme v prvé části prosili o odpuštění vlastních hříchů, ve druhé části říkáme: „jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Není to jediné „jako“ v učení Pána Ježíše. Říká: „Buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). „Buďte milosrdní, jako  je milosrdný váš Otec na nebesích“ (Lk 6,36). „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem, jako  jsem já miloval vás (Jan 13,24).

Když nás Pán vybízí k tomu, abychom  byli milosrdní jako nebeský Otec, nechce nás tím navádět k nějakému normálnímu napodobování božského vzoru. Je však potřeba, aby milosrdenství šlo z hloubi srdce. Nejde o nějaké „kopírování“. Jde o kvalitu našeho bytí.

V hlubině srdce se všechno svazuje a všechno rozvazuje. Je zde ale  trapná okolnost: není v naší moci necítit urážku a hned na ni zapomenout. Někdy to v člověku leží dlouho. Když se ale srdce otevře a nabídne Božímu Duchu, pak se tato rána promění v soucit  a paměť se očistí tak, že  urážku přemění v odpuštění a v přímluvu.

Naše křesťanská modlitba jde až k prosbě za odpuštění i nepřátelům. Tím se připodobňujeme našemu Mistru. Odpuštění těm, kdo nám ublížili, je podmínkou smíření s naším nebeským Otcem.

Moudrost jedné povídky: Byl mladý člověk, který žil se svou starou maminkou. Jeden zlý člověk jeho mamince klnul a urážel ji. Syna to rozhořčilo a šel k soudci, aby zlého člověka potrestal. Soudce mu ale řekl: Hochu, hochu, ty ještě uděláš své matce větší ostudu než ten klevetník. Svým jednáním dokážeš, že lidé uvěří, že tě nenaučila odpouštět.

Benedikt Holota OFM